Téma: Hledání Boha...

Od: Anonym: Petr Hrudka---.75.broadband10.iol.cz )
Kdy: 19. 07. 2009 19:25
Předmět: Hledání Boha...

Navigace: link | přehled | fórum
Každý z nás v „něco“ věří. Můj bratr, který studuje teologii, před časem „rozdělil“ lidi do tří velmi specifických skupin: věřící, nevěřící a ateisté. U věřících máme už celkem jasno. Ti jednoduše věří a nic dalšího neřeší. Za to u těch „nevěřících“ je trochu problém. Z vysvětlení svého bratra jsem pochopil, že „nevěřící“ jsou ti, kteří v troj-jediného Boha prostě nevěří, ale nemohou jednoznačně popřít jeho existenci. A za to ateisté to mají všechno „v cajku“. Jednak v troj-jediného Boha nevěří a jednak za každou cenu jeho jakoukoli existenci popírají a už nechtějí prakticky o něm nic slyšet. Ovšem, i přes toto „rozdělení“ lidí do třech skupin si nemůže být nikdo stoprocentně jist, zda nevěří. Zda stoprocentně popírá Jeho existenci. Nemůžeme říct, že nikdo z nás nevěří. Každý v něco věří. Ať je to cokoli. Můžeme si říct, že například věříme v nějakého člověka a důvěřujeme mu, že to, co po něm chceme, udělá správně a dodrží to. Prostě mu věříme. Jistě, existují i lidé, kteří z počátku v Boha nevěřili, ale… Nějakým způsobem ho začali vyhledávat, zajímat se o něj a začali v něj věřit. Začali tušit, že mohl před těmi tisíci lety žít. Mohl existovat. Ale jak na to? Existuje jistě několik způsobů, jak člověka přiblížit k Bohu, k Ježíši. Nejjednodušším a prakticky nejpoužívanějším způsobem je ten, že onoho člověka pozveme na nějaké setkání, ať už na bohoslužby nebo na nějakou akci (sjezd mládeže, biblické hodiny apod.), a pak už je jen na něm, zda přijde a začne svobodně věřit… Typickým příkladem, ač ne moc pěkným a kladným, jsou veřejné promluvy k lidem na ulicích. Znáte to, procházíte po městě, máte někam namířeno, a v tom zaslechnete nějaké lidi, kteří křičí do mikrofonů a promlouvají ke kolemjdoucím, že „je Bůh miluje“. A ještě k tomu zpívají „náboženské“ písničky. Takovými experty jsou členové Triumfálního centra víry (viz dokumentární film Ježíš je normální!). Přiznávám, není to zrovna pěkný příklad, mám na toto seskupení (sektu) vlastní názor, ale jako příklad toho, že na vás na ulici z ničeho nic začne někdo řvát, že „vás Bůh miluje“, je ideální a perfektní. V tomto případě pak přichází zdravý rozum kolemjdoucích, zda pokřikující budou ignorovat, nebo se s nimi zvědavě dají do řeči. Každý z nás Boha hledal, hledá a hledat bude. Dřív nebo později. Někteří to mají „vyřešené“ už od narození, kdy jim víru „cpali do mozku“ rodiče a příbuzní. Jednak tím, že je přiváděli na bohoslužby a jednak tím, že jim o Bohu a Ježíši Kristu a Bibli povídali už od jesliček… Jiní to mají těžší. Musejí sami za sebe poznávat Boha, takřka se s ním seznámit a nadále ho poznávat. Pak už to půjde lehce. Tedy, pokud sami chtějí. S hledáním Boha se pojí i víra. Já se považuji za pasivního věřícího. Věřím v Boha, ale nijak aktivně se na různých křesťanských akcí nepodílím. Pravda, každým rokem jezdím na sjezdy mládeže, čas od času se účastním různých mládežnických setkání v seniorátu, ale tímto mé počínání končí. Bohužel. A ptáte se, čím to? Jedním z důvodu je fakt, že (bohužel) patřím do ne moc ideálního sboru, kde je víra, zdá se, jen tak „formální“. Chybí mi tam trochu šmrnc, akce, ti lidi tam jsou trochu při zemi. A dalším důvodem je fakt, že mi působením na různých akcích víra nic nepřináší. Je sice pěkné, že přemýšlím o Bohu, o víře, o tom, co mi Bůh dává a nabízí, ale co z toho pak mám? Mám kamaráda, který (jak se zdá) o víru postupně přichází. Nedávno mi pověděl, že mu Bůh doteď nepomohl a že na něj „prostě kašle“. Snažil jsem se jeho víru zachránit tím, že jsem mu řekl, že má ještě celý život před sebou a nemá „házet flintu do žita“. No uvidíme. Nechci být pesimistický, ale myslím, že mé promlouvání do jeho duše nepomůže. Bohužel…
Od: Anonym: Jan Hrudka---.75.broadband10.iol.cz )
Kdy: 19. 07. 2009 19:30
Předmět: Hledat Boha?

Začnu od začátku. Že každý z nás v něco věří, je zřejmé. Takoví lidé bývají nazýváni něcisty, tzv. hledající. Věří, že něco nad námi být musí, nenazývají to nutně Bohem, ale prostě něčím. Snad ani nemají potřebu něco takového pojmenovávat. A křesťanům misijně založeným obvykle jde o to přiblížit tyto hledající k Bohu, aby začali věřit v Boha. Problém je s tzv. starozákonním Bohem, jehož pojmenovat nebylo jen tak, natolik se ho lidé báli. Jistě se lidé dají dělit na věřící, nevěřící a ateisty. Je to sice trochu jednoduché, ale zřetelné. Zvlášť u věřících, to něco si pojmenovali Bohem a věří v něj. Ne, že by nic dalšího neřešili, ale tuto základní otázku mívají zodpovězenou. Nabízí se sice další a další, ale pro tuto chvíli to stačí. U nevěřících je to vskutku složitější. Nevěří totiž v to, co věřící, totiž v onoho troj-jediného Boha, ale na rozdíl od ateistů jednoznačně nepopírají jeho existenci. Takže nevěří, že je. Bývají jimi ti hledající. Ateisté skutečně nevěří ani v Boha věřících (troj-jediného, jsoucího) ani v Boha nevěřících (neuchopitelného či nepojmenovatelného) ani je vlastně moc nezajímá, prostě ho popírají. Dost možná věří v nic. (Věřící věří v Boha, nevěřící v něco a ateisté v nic). Což může přivádět k tomu, že by o něm nechtěli nic slyšet, když ho popírají, ale tak jednoduché to není a v cajku už vůbec ne. Ono to označení ateista je vůbec podivné. Za časů antických božstev byly za ateisty považování kristovci (nebo-li křesťané), kteří popírali pro ně pohanské bohy, později (od středověku dále) se to obrátilo a dnes jsou za ateisty považováni jednak ti, kteří se za ně pokládají a jednak ti, kteří prostě v toho Boha (křesťanského či jakého) nevěří či ho dokonce popírají. Což je smutné, zvlášť když se mluví o nás coby ateistické zemi (jsme spíše zemí ateizovanou, resp. sekularizovanou či sekulární – ovlivněnou či zaměřenou na světské věci). Že věříme, je jisté. Každý věří. Víra se však projevuje různě (podobně jako třeba Duch svatý vane kudy chce). Jde o to co, či v co věříme. Jak člověka přiblížit Bohu, je-li to posláním křesťana. Nakolik je rozumné zvát takové ty hledající do shromáždění, do kostela či na větší akce, když tam sám moc nechodím. Toť otázka. A to proto, jak blízko je společenství věřících tomu, čemu sám věřím. Neboť jak se často rozchází teorie s praxí, tak se i já stydím za evangelium (což asi chci těm, kdo hledají, zvěstovat). Víra se totiž má žít, nejsme tu proto, abychom se líbili. Do kostela, do shromáždění, na bohoslužby nechodíme proto, že se nám tam líbí, ale proto, že tam máme nějaký prostor k víře, ke sdílení, k životu z víry, abychom prostě měli z čeho žít. A to je ten problém. Ne v tom, jestli se nám kde líbí nebo ne, ale jestli tam mohu s ostatními sdílet svoji víru a žít život věřícího. A mohu? Mám s tím evidentně problém. A tak je nikam nezvu a nechám působit oblast, kde to vypadá, že se víra žije, kde toho kýženého Boha nabízejí s tím, že když tě Bůh miluje, tak ho prostě musíš pustit do svého srdce. Víra se tam žije (taková ta radostná se všemi skutky, jaké jen mohou být). Nemusí se nám to líbit (ač ty sekty toho líbivého Boha nabízejí, uvěř a bude Ti krásně, uzdravíme Tě samozřejmě skrze něj a všechno bude fajn), ale to je tak vše, co proti tomu můžeme dělat. Máme však coby součást církve umět nabídnout více a lépe to, čeho se chopí např. to Triumfální centrum víry. Jde o to hledat Boha neustále, sekty ho zřejmě mají již najitého, ale my se po něm máme pořád tázat. Jak a kde Boha hledat, je otázka. Bůh je takový, jak nám jej představují naši rodičové. Vypadá to, že tak to je u těch, kteří se do církve jakoby narodili, žijí v křesťanské rodině (ať už přímo farářské nebo třeba presbyterní či aktivně účastnící se života sboru, církve). Ne snad že by to měli vyřešené, sice jsou trochu napřed, Boha mívají najitého, spíš zápasí o to, jestli ten Bůh je takový, jak mi o něm vyprávěli nebo může být i jiný. Doufám, že nikdo víru nikomu do mozku necpe (kromě sekt samozřejmě), činí-li tak v křesťanských rodinách, to bych je asi kamenoval, ale přivádět je do kostela a vyprávět jim o Bohu, jeho Synu či svatém Písmu je hezké, ne? Že to jiní mají těžší, je nabíledni. Ale není to tak jednoznačné. Jakoby si tito museli svou víru nějak prožít, než uvěří. Což je asi složitější. Ono vůbec poznávat Boha je zvláštní úkon. Copak ho lze poznat a znát? To jde těžko a vůbec to ani potom není lehčí, ba naopak. Jsou sice tací, kteří se s ním setkají a žijí z toho pak po zbytek života, budiž. Ale to se týká spíš jakési osobní víry, vyznání, niterného setkání Boha s člověkem, vlastní sice celé řadě biblických postav, ale tato náboženská spiritualita podle mě patří trochu jinam. Nám jde totiž o teologii, biblickou, historickou či systematickou, ale teologii. Že se stydím za svůj sbor, je smutné, je to i škoda, ale chápu to. Že mi působením na akcích víra nic nepřináší, už jsem si zvykl, ale je to spíš chyba moje než té akce! Co já dávám Bohu? Co do těch církevních akcí vnáším? Jak se má víra v mém životě projevuje, co? Že kamarádovi Bůh nepomáhá, je blbost a já to vím. Jak mu mohu pomoci já? Nemá mi jít o nějaké zachraňování jeho víry, to není moje věc. Mně má jít o jeho samotného! Bůh tomu chlapci jistě pomáhá (je to součást i mé víry), ale on to asi nijak nepociťuje, případně neví, podobně jako spousty aktivních věřících, jak si nechat Bohem pomoci a hlavně jak jeho pomoc přijmout! Ten kamarád potřebuje především moji konkrétní pomoc patrně v konkrétní situaci, a když mi půjde o něj, Pán Bůh třeba zapůsobí, když už se na to tak cítím.