Téma: Cvingliáni, či kalvinisté?

Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 06. 09. 2008 10:17
Předmět: Cvingliáni, či kalvinisté?

Navigace: link | přehled | fórum
Vážení a milí,
držím tezi, že co do zbožnosti je reformovaná část sborů ČCE většinově (zdůrazňuju většinově) cvingliánská, pouze co do církevního práva a zřízení kalvinistická. Kdo se mnou souhlasí, ať zvedne ruku. Kdo ne, ať prosím napíše proč. Rád se nechám vyvést z omylu.
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 06. 09. 2008 10:22
Předmět: Re: Cvingliáni, či kalvinisté? (k Heidelberskému katechismu)

…a jen dodávám, že Heidelberský katechismus je natolik nadkonfesijní, že v této úzké otázce v podstatě nehraje roli.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 06. 09. 2008 11:34
Předmět: Re: Cvingliáni, či kalvinisté? (k Heidelberskému katechismu)

Mám asi tu smůlu, že vychován na reformovaných sborech působil jsem na sborech v Sudetech, tedy bez tradic, nebo na lutherském sboru, který však tou dobou táhli potomci reformovaných rodičů, nedobrovolně po spojení církví přifařených.
Nepochybně máš pravdu - v době, kdy jsem se zabýval historií reformace, i já pociťoval, že prostředí, ve kterém vyrůstám, je kalvinističtější než Kalvín, že pojetí Večeře Páně je víc cvingliánské než kalvinistické, o bratrském nemluvě. Je i známo, že mnohé tzv. 'kalvínské' důrazy samotnému Kalvínovi přerostly přes hlavu, sám by se k nim asi nehlásil
Z našich soukromých debat však víš, že jsom toho názoru, že historie je historií. Osobně své duchovní kořeny spatřuji spíš v reformaci bratrské než ve světové, ale je to lhostejné, na které hoře má člověk ctít Hospodina, když ti, kdo jej opravdově ctí, mají tak činit v Duchu a v Pravdě.
Porci dějin která leží mezi námy, zamíchání evangelickou populací atd., to obejít nelze. Soudím, že dnes už nejde ani tak o východiska, kalvínské, lutherské, bratrské či cvingliánské, jako o směřování - mě víc zajímá, jak definovat Království boží a kudy k němu vede cesta. Výše jmenované chápu jako odpočívadla, jako horolezecké základny tam někde dole, teď už jsme zase popolezli (což ty budeš považovat za evolucionismus, ale o to nejde).
Tvojí otázkou se netrápím, ale je zase dobrá - ujasnit si, jak moc a kterým kořenům jsme se vzdálili …
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 08. 09. 2008 08:43
Předmět: Evolucionismus v duchovních vědách?

Ano, skutečně, v evolucionismus v duchovních vědách moc nevěřím. Otázka konfesí raného novověku (či pozdního středověku, chceš-li) považuju za důležitou nejen vzhledem k úzkým otázkám dogmatiky, ale jde zde o dosti přelomovou doby, kdy ideologie humanismu začíná postupně vytlačovat dle mého soudu vyváženější orthodoxně reformační světonázor, který Bohu přiznával to jeho a člověku zase pouze to, co je lidské. Kdybych měl přece jen být evolucionista, tak bych tu mluvil o jakémsi rozvětvení: Humanismus velmi zbytněl a reformační orthodoxie velmi zeslábla, ale obě větve žijí i nadále vedle sebe dodnes. Nemám tedy pocit, že bych jen cestoval kamsi do minulosti v čase, ale spíše sleduju tu zesláblou větev, která dosahuje od kmene až ke mně. Vlastně se považuju za její plod. V prostředí humanismu jsem vyrůstal, ale čím dál tím míň mě uspokojuje, natož aby mě vyživoval.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 08. 09. 2008 10:44
Předmět: Re: Evolucionismus v duchovních vědách?

Jenom připomenu, že to, o čem mluvím jako o vývoji, nemá s evolucionismem nic společného.
Dále je třeba vyjasnit pojmy - především pojem ideologie - co tím rozumíš? Já tento termín užívám a chápu tak, jak jej definoval E. Fromm: jde o myšlenku, která se odcizila své zkušenosti. Myšlenka je odpovědí na zkušenost. Ideologie chce zkušenost řídit. Z tohoto pohledu (viz Protestantskou theologii v XIX. století od K. Bartha) nemohu hodnotit humanismus tak příkře, jako ty (tedy v tvém věku jsem to dělal, za to se dodnes stydím). I Barth přiznává Osvícenství a Humanismu oprávněnost podloženou zkušeností (pravda, pro jeho nohsledy a epigony se slovo zkušenost stalo neslušným).
I orthodoxie má polohy zkušenostní a ideologické. Já nevím, jak se vyrůstá v prostředí humanistické ideologie (tak na tebe působil Jarov?), já zas mám pocit, že jsem vyrůstal v prostředí antihumanistické kalvínské ideologie, ačkoliv zaměstnané vyrovnáváním se se zcela jiným ideologickým tlakem.
S odstupem času považuji za přirozené, že nás oba tyto větve přestaly živit, že se nám ty druhé, upírané (kým?) zdají být slabé, ale výživnější, ale hlavně i to, že ty, od nichž se snažíme odpoutat, tak úplně nevýživné nebyly, něco nám daly, ke své škodě i kritický arsenál, jimiž jsme si je zpochybnili.
Není úplně pravda, že humanismus upřel Bohu to jeho. Prvotně však je i vůči Bohu velice fér, přestat jej a jeho vůli zneužívat pro různé cíle, nebo jako záplaty na mezery v našem poznání či ve schopnosti rozhodovat sám za sebe (což však biblické postavy musely dělat běžně).
Připomenu-li onen letáček z jiného vlákna, tak ten kolem toho, co je Boží, chodí jako kocour kolem horké kaše, tos tam naznačil správně. Ale s humanismem to nic společného nemá. Spíš s určitým taktizováním. Jeho autoři (si myslím) by v hodnocení humanismu a orthodoxie souhlasili spíš s tebou. Ale tyhle úvahy už přesahují rámec tématu tohoto vlákna.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 08. 09. 2008 22:00
Předmět: ale jde zde o dosti přelomovou dobu?

A ještě promiň, že se chci vypovídat, aniž bych ti dal prostor odpovědět na předešlé, ale ještě jedna věc mě na tvém příspěvku zatahala za uši - byla to opravdu doba přelomová?
Já tu historii znám, a to z mnoha ohledů: dokud jsem ji studoval jako (navíc reformovaný) theolog, skutečně to tak vypadalo. Jestliže jsem se na ni však musel podívat z hlediska dějin filosofie, posléze etiky a nakonec i pedagogiky a dějin vzdělání, když jsem k tomu připojil studie fenoménu Černé smrti, na kterou jsem v předešlých studiích neustále narážel, pak se ukázalo, (co ostatně každý ví či tuší), že sama ta doba ničím přelomová nebyla. Probíhaly v ní myšlenkové zápasy jako předtím i potom. Přelomovou z ní udělalo několik věcí: vymřením evropské inteligence evropa celkově zhrubla. Myšlenky opustily university i proto, že se staly přemětem válečných kofliktů. Hlavně znervozněli úředníci, když myšlenky slyšeli, ale ne všechno byly ty reformační. Bojovalo se i kvůli jiným, stejně jako se v Kostnici a v Basilei neřešilo jen Husitství.
Punc přelomovosti dostala ta doba uměle: především z důvodů didaktických si musí člověk nakonec zpřehlednit chaotické dějiny tím, že si z nich něco izoluje jako stěžejní bod nějaké epochy. To každý činí z pozice svého zaměření. Dále proto, že potřebovala-li se Evropa vydýchat po serii válek vrcholících tou Třicetiletou, začali její myslitelé hledat v událostech 15. a 16. století potvrzení pravd. Nakonec i proto, že na nich zamrzli, tyto pravdy se staly omezeným tematickým polem dogmatiky, která čím víc na nich bazírovala, tím víc se míjela se skutečným životem, ale i Slovem božím. Tomu se senažili po svém čelit jak osvíenci, tak i liberálové nebo pietisté. Jistě při tom občas s vaničkou vylévali i dítě. Ale proč nechápat třeba i pietismus jako epochu stejně přelomovou? Jen proto, že se na ni theologové dívají většinou se shovívavým úsměvem?
(Systematickým theologům se omlouvám, ale jistě pochopí nutnost zkratkovitosti takové reflexse a na tomto místě)
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 11. 09. 2008 17:04
Předmět: Re: ale jde zde o dosti přelomovou dobu?

Za přelomovou ji považuju víc než ty zřejmě proto, že z ní možná víc než ty čerpám. Nevím. Níc víc to asi znamenat nebude. Ale budiž, i když nechám rádoby revolučních termínů, přece jen je to křižovatka, na níž se euroamerická civilizace rozhodla vydat se ve své většině cestou humanismu. Myslím, že to byla chyba. Možná stačilo ten humanizmus jen vyvážit a všechno by bylo bývalo v pořádku.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 11. 09. 2008 18:30
Předmět: Re: ale jde zde o dosti přelomovou dobu?

Nemám rád podobenství, protože jsou snadno zneužitelná a velmi často hloupá. Ani nejsem vodák, ale jisté fyzikální představy mám: Pokud se naklání lodička extrémě na jednu stranu, je nutné zabrat extrémní silou proti. Za vyvážených okolností by takový záběr poslal loď pod vodu na opačné straně, ale v extrémní situaci je to nutné i s tím nebezpečím, že se bude muset zase hned vyvažovat z opačné strany.
Ale já bych byl v hodnotících soudech zdrženlivý: proč chyba? Pak jsou celé dějiny theologie řetězem chyb! Takových vykormidlovávání různých náklonů z jednoho nebezpečí ke druhému přece už od reformační doby bylo! Proč se vracet tak hluboko do historie? Proč to nevzít na vědomí bez hodnotících soudů - prostě to tak bylo, teď jsme tam, kde jsme, přestat snít o tom, co se tehdy mělo dělat jinak, a vyjít tam, kam máme směřovat z bodu, ve kterém jsme, ať už s tím souhlasíme nebo ne? Nedal nám Bůh také tuto dobu a situaci, abychom se jí chopili a nesli tudy svoji víru?
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 13. 09. 2008 10:56
Předmět: Re: ale jde zde o dosti přelomovou dobu?

Zdar! pro přehlednost zakládám nové vlákno pod názvem "Tradicionalismus proti duchovnímu pokroku?" Tam se pokusím zareagovat… (Aneb chvála vodáckému životu!)
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 11. 09. 2008 17:11
Předmět: Ideologie humanizmu?

Za ideolologii považuju jakoukouliv kulturně myšlenkovou módu, která je spíš pózou. Některá je vnucovaná už jenom tím, že ji zastává valná většina, jiná je vnucovaná dokonce násilím.
A co se týče humanizmu, v čem vidíš jeho klady?
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 11. 09. 2008 17:15
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

A co se týče celku této diskuse, navrhuju, pokud bychom pokračovali v otázce humanizmu nebo vůbec reformace, začít nové vlákno pod jiným názvem. S rozdíly mezi cvingliánstvím a kalvinismuem to už nemá moc co společného. (jen pro pořádek…) Zdar!
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 25. 09. 2008 18:53
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Nevím, musí-li být taková otázka zodpovězena? A pokud, pak bychom museli vyjasnit i klady alternativ. Máš k humanizmu vůbec alternativu? A co by mělo být špatného na lidství, ať už jej bereme jako dar nebo poslání a využíváme jeho nástroje dané Stvořitelem k orientaci ve světě a v odlišování dobrého od zlého, stal-li se sám Bůh v Kristu člověkem? Už předhumanistická, hluboce středověká dogmatika zdůrazňovala právě z pozice víry ve stvoření a inkarnaci jako blud vše, co by lidství, jeho projevy a potřeby znevažovalo. Nebo chceš snad vůči humanizmu zneužívat ony znetvořející výklady Gn 3, jimiž si theologové spíš vyřizují účty s humanizmam a racionalitou pro utrpěné mindráky?
Má-li humanizmus co činit s módou? Ano, bylo to tak (dnes míň), a možná zase bude. Snobové (sine nobilitate) se chytnou vždy všeho, co je zrovna v módě. Je-li v módě humanitu hanět, budou ji hanět také. A to je spíš dnes v kurzu. Proto se jí musím zase zastávat. Ostatně i Hitler se Stalinem a Gotwaldem ji jako buržoazní přežitek odmítali. V odmítání humanizmu se projevují zase módní vlny romantické.
Obávám se, že čeští theologové se chystali vždy zahraničních vln velmi povrchně. Liberalizmus, barthiánství, butmaniánství, většinou to byly módní vlny. To však nepopírá, že tou povrchností bylo zneuctěno něco cenného, opodstatněného a hodného naší pozornosti.
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 25. 09. 2008 21:03
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Humanismus staví člověka do středu světa. A to je špatně. Děláme to všichni novověcí lidé už tak nějak podvědomě od školy. Přesvědčivě o tom napsal farář a novinář Břetislav Hladký blahé paměti ve svém článku "Nový humanismus?" (Kostnické jiskry, r. 1946, č. 15). Píše tam mimo jiné zajímavě , že humanismus, když narazí, tak pak vede jen k nihilismu, že i "Masarykův demokratický humanismus je už vyžilý, Čapkův objev malého prostého člověka na metafysiku nestačí, atd…." Cenu člověk má, aby nebyl zoufalý, ale víra v lidství je podmíněna vírou v Boha. NAPSAl to v předvečer noci komunismu, který mimochodem i Patočka označil jen za jinou odrůdu humanismu. naštěstí se humanismus zdá být za zenitem. To mě začíná naplňovat optimismem. Humanistická Evropa končí, už ani víc humanističtější nemůže být. Hladký korunuje proroctvím: "Klíče budoucnosti jsou v rukou církve. Nedá-li si lidstvo jimi k návratu otevřít, raději nedomyslit…" To je přesně moje řeč.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 25. 09. 2008 22:54
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Milý Adame, náš společný předek měl také své slabůstky. Nezlob se, ale opakovat jeho staré fráze, to žádný argument není. Humanistická Evropa skončila nástupem nacismu a komunismu. Mnozí theologové si zmanuli blaženě ruce nad tím, kam to ta bezbožná Evropa dopracovala, teď přijde škemrat před vrata kostelů. Ale co vlastně za nimi má najít? Něco víc než škodolibou radost z lidské beznaděje? Ale už Bonhoeffer varoval před theologickým parazitováním na něčem takovém. A Pavel krotí takové rádoby pravověří, že láska se neraduje ze škody! Komunismus vyhlásil humanismu jako buržoazní ideologii válku. Neměl s ním nic společného.
Humanizmus, zejména křesťasnký, staví především do popředí lidskost jako bohem daný úkol, a pokud člověka, pak bližního, pokud lidství, tak Kristovo. To jsou věci, které se s křesťanstvím netlučou. A co má podle tebe svět stavět na první místo? Učení církve? Vyjadřuje opravdu vůli Boží nebo vůli církve po znovudobití pokonstantinských pozic?
Humanizmus jako hybná síla už dávno skončil, ale žádný tah na kostely se nekonal. A proč také? Není to důvod k radosti. Já se z toho tvého způsobu myšlení musel těžce dopracovávat odbouráváním veškeré škodolibosti a zakomplexovanosti ze svého modu křesťanské theologie. Jen tak se mi podařilo v humanitě objevit opět humanitu bližního, jímž má být po inkarnaci reprezentován Bůh sám.
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 26. 09. 2008 08:28
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Ne! Je to všechno jinak:
1. Komunismus a nacizmus jsou jen výhonky humanizmu. Jeden staví všechno na sociální rovnosti lidí, druhý na vyvolenosti určité rasy a národa lidstva. Žádná z těchto dvou ideologií by nenašla takovou živnou půdu bez předešlého hnutí humanizmu.
2. Myslím, že Hladký, aspoň tak mi to z toho článku vysvítá, nepočítal s žádným masivním návratem lidí do lůna církve. Jen racionálně zvážil obě možné alternativy: buďto církev, nebo humanistická Evropa sama o sobě zajde. Bohužel se zřejmě naplňuje ta druhá alternativa. Ovšem s Augustinem se můžeme utěšovat: s pádem Říma nepadá obec Boží.
3. Nejsem škodolibej, protože jsem nutnou součástí humanistického proudu, nejsem jen pozorovatel, který to jen z povzdálí s dýmkou v ruce pozoruje. Ten proud mě strhává a já mám co dělat, abych se nenechal strhnout docela. Celé to říkám z pozice někoho, kdo se brání. I já jsem se musel v jinošských letech vlastně vracet do církve. Církev není něco, co je moje a co mám odjakživa v ruce. Církev pravou a zvítězilou musím také pořád ještě hledat. Mluvím z pozice církve bojující, ne zvítězilé. Bezbožná Evropa je svým způsobem žebrák, ovšem já se v tom vezu s ní. takže o žádné radosti z toho všeho nemůže být ani řeči.
4. Je i nějaký křesťanský humanizmus, dobře, a docela výstižně jsi ho vyjádřil, ale i ten se může stát ideologií a stává. Kázání na lásku k bližnímu jsme myslím všichni slyšeli bezpočet, ale kázání o tom, že přikázání lásky je dvojí a dvojí zůstává a že v prvním přikázání se o člověku vůbec nemluví, o tom jsem slyšel kázání jen tolik, že bych je spočítal snad na prstech jedné ruky. I to lidství Kristovo jsme si tak nějak upravili ke svému obrazu.
5. Právě že humanizmus ještě žije a snaží se hýbat světem. Většina Evropanů se jen utěšuje tím, že o svůh humanizmus, o svou humanistickou Evropu nepřijdou. Hýčkají si ho (ji) jako hada na prsou. Bohužel. Jestli chci Evropu, tak rozhodně jinou
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 29. 10. 2008 09:39
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Napsal jsem sice, že končím, ale na oslavu nové formy Evangnetu, že mi občas polevují záněty dásní a že se snad naučím s fórky Evangetu vyčůrávat, pokusím se ti ještě jednou odpovědět a svůj bývalý slib smazat. Vezmu to popořadě, podle tvých (málem 95) thesí:
Tak už to ne s okázalým vykřičníkem na začátku tě myslím není hodno. To přenech těm, jimž došly argumenty, a proto už jen tlučou jako Dr. Martin prstem do svých postulátů. Tak bychom daleko nedošli.
1. Komunismus a nacismus nemohou být výhonky humanismu jen proto, že si to přeješ, nebo proto, že to napsal (při vší úctě) Patočka. Ostatně všimni si, jak se v různých kritických epochách roztrhne pytel s duchaplnými reflexemi kde čeho, jejichž společným jmenovatelem jsou pokusy vecpat nové, neznámé, a proto děsivé fenomény do starých a zdánlivě zvládnutých paradigmat, a tím ujistit sebe i druhé, že vše je při starém. Šokovat (vždy se trefují do něčeho, co vypadá, jako že je na to někdo hrdý, ale ve skutečnosti společnost zachvacuje vlna frustracek témuž), ale zároveň uklidnit (už to tu bylo). Sečteno a podtrženo: vypadá to ohromě profeticky, protože si to na proroctví hraje. Ale možná ani ti lidé jinak v takových chvílích myslet nemohou. Ve své 1. thesi si však protiřečíš, když směšuješ prvky rovnosti s nerovností tříd, společenských stavů, národů a ras, což jsou dogmata, na kterých tyto režimy stavěly. Humanismu se vysmívaly jako slabošské ideologii těch tříd či skupin lidstva, které se zdráhají podvolit tlaku doby, a odejít na smetiště dějin (Egon Hostovský rozehrál ve Všeobecném spiknutí představu dobosloví - obdoba bohosloví, uctívajícího tlak doby jako modlu. Myslím, že s takovými argumenty pracovaly ony ideologie spíš než s humanismem). Už z principu musely být tyto ideologie antihumánní (Müller prý esesáky povzbuzoval, že je doba žádá, aby byli nadlidsky nelidští), jelikož stavěly různé síly, ekonomické, biologické, historické, nad člověka. A v tom si s jistou generací theologů, mnohdy svých odpůrců, rozuměly víc, než by bylo oběma stránám milo! Ostatně lidé, kteří se vraceli z bojišť obou světových válek s pocitem, že své životy a zdraví nasazovali za něco velkolepého, za ideu, nalezli společnost těch, kteří to doma přežili, v situaci poválečného (jak se jim to jevilo) hédonismu. Nemohu se zbavit pocitu, že si skoro škodolibě přáli, aby se jim ten nový svět sesypal na hlavu, neboť za jejich mejdany přece nebojovali. (B. Hladký např. v přednášce z let 1936-1937 Novinář a věčnost hovoří o své době jako o maziválečné (!). Historická kritika by to musela posoudit jako důkaz falza z doby po 2. sv. válce, ale ta přednáška je pravá! Podobných vyjádření od různých autorů (neméně trhlých, např. od Kazantzakise, tou dobou vycházelo vícero). Zdá s, že tehdejší intelektualita s jakousi fatalisticky nezodpovědnou, rádoby prorockou odvahou, vítala přicházející válku jako něco nutného, dokonce žádoucího, očistného! Zvrhlost najde živnou půdu na čem koliv. Myslím, že víc než humanismus podhoubím oněch ideologií byla romantická relativizace všech hodnot, včetně morálních, na tomto humusu však vykvetla i meziválečná protestantská theologie.
2. Taháme-li už (pra)děda z hrobu, je jisté, že nečekal, že lidstvo jeho zlověsti vyslyší. Žádný prorok s tím nepočítá, pouze ví, že jeho zlověstný hlas zaznít musí, ale současně ví, že Babyloňané svatá místa pošlapou. Že spíš počítal s tím druhým, to je jisté. Ale skutečně k tomu, co prorokoval došlo? Předně svět ani Evropa nepostavili nový světový pořádek na humanismu, ale na pragmatismu. Na faktorech ekonomických, na rovnováze sil, na společenských zájmech a podobně, v čemž byly spatřovány nadosobní síly, nad humánní. Humanismu se vysmívali jako zbožnému blouznění (H. Kissinger). Těm prorokům však nevyšlo ani to, že lidstvo bude (jako ti bezbožníci ve Zj) úpět, ale dál se tím víc rouhat Bohu. Stalo se něco neočekávaného: svět se své problémy naučil řešit, místo aby čekal na jejich vyřešení (dar slovesného vidu zde vidím jako požehnání češtiny). Tím možná překonal i očekávání D. Bonhoeffera či E. Fromma, kteří prorokovali jeho dospělost. Musíme se opět zaposlouchat do evangelia, abychom věděli, co odevzdat, a nemysleli si, že to máme v kapse, když to vecpeme do nějakých historických paradigmat, například pád Říma, a přežití obce Boží''. Připusťme, že v tuto chvíli třeba ani nevíme, co zvěstovat, o čemž svědčí zmatené hledání kazatelů, proti čemu by vlastně kázali, jedni si dělají ďáblíky z rozumu, z humanismu, ze sexu, jiní z konzumu, z politiky, z televize a já nevím z čeho, ale podle Ježíše to, co nás znečišťuje, je v nás, nikoliv okolo!).
3. Nic proti tomuto bodu, jen mě zaráží ona trpnost až útrpnost. Proč se strojit do role zoufalce, který se snaží někde zuby nehty udržet? Sám naznačuješ, že je třeba někam jít. Nejde tedy o to odolat proudu, ale vědět, kam a kudy jít, pak se nemusí člověk cítit čímkoliv zmítán. Jinak ustrneš v přežvykování frází z ETF UK, jak ti to trošku už hrozí! Ber svůj výchozí bod víry jako součást radosti z úkolu od Pána.
4. Pokud jde o tento bod, opět skoro nic proti, tedy skoro: nikdo nezpochybňuje dvojí stránku přikázání lásky, leda ti, kdo staví jednu (kterou koliv) část proti druhé. A to i přesto, že k takovým zjednodušením docházelo už na úrovni Nového zákona, že synoptické propojení Lv 19,18 s Dt 6,4n může být druhotné (Ř 13,9; Ga 4,14; Jk 2,8, ale i tak anthropocentrická vyjádření Ježíšova, jako Mt 7,12, či dokonce Mk 2,27n!). Ve zbožném vytržení se ovšem spíš zapomínalo na její humánní rozměr (viz celou 1J), který je pro judaismus i křesťanství významný a myslím, že se humanismus mohl zrodit jen a jen na půdě víry v Boží cestu (zneužiji-li slova jednoho nechvalně významného theologa) za člověkem. A mimochodem, moc kázání o tom, že se máme milovat, jsem opravdu nelyšel. Pár mládežnických pokusů o výklad Písma v tomto duchu, to ano. Ale z kazatelen vždy zaznívalo to, co zde předkládáš ty, především ona démonizace humanismu. Ostatně celá ČCE se bojí morálky, hodnotové argumenty jsou i na Evangnetu odbývány jako inťošství; otevři oči a uši, člověče! Tady se v něčem skutečně jen vezeš!
5. To je tvoje ideologie. Nic takového ale kolem nás není. Vše humánní je dnes v posměchu, argumentuje se pouze silou a zájmy. Tyto zájmy všek nemají nic společného ani s Bohem, ale ani s člověkem. Pokud by byly lidštější, byly by málo objektivní. Službičkováním oněm výše zmíněným nadosobním silám považuji za vskutku nebezpečné tím víc, čím víc se argumenty tohoto druhu zahnizďují ve slovníku ČCE, v konventech a synodech, které ztrácejí vyznavačský rozměr ve jménu pragmatismu, věcnosti, ale nikoloiv humanismu, ten je na vkus moderního evropana příliš idealistický! Mí rodičové, biologové, mi odevzdali jednu podstatnou věc: nic nemá jednu příčinu. Slabinou tvého antihumanismu je, že se snažíš všechny problémy světa převést na jednoho společného jmenovatele, kterého jsi si nalezl ve fackovacím panákovi a Azazelovi humanismu. Na něj chceš naložit všechny viny, plácnout ho po zadku a vyhnat do pouště. Tak jednoduché to není. Mezi 15. a 21. stoletím se odehrálo i v myšlenkovém světě mnoho věcí, víc než přechod z theocentrického na anthropocentrické paradigma (ostatně spíš došlo k zupřímnění, než ke změně paraqdigmatu), měl bys je důsledně, sine ira et studio (Tacitus), bez předsudků prostudovat. Pak uvidíš, nakolik je ten svět zatím jiný.
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 29. 10. 2008 20:26
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Jsem vděčný za tvůj bezmála otcovský přístup. Nečekal jsem, že budeme na evangnetu až takhle osobní. Už si balím aktovku a vracím se do školních škamen, abych se seznámil s duchem novověku. Podle tebe jsem tedy ustrnul v duchu středověku nebo duchu ještě starším a současná doba mě asi úplně míjela. Mluvíš se mnou, jako bych se byl narodil v r. 1550 +-. Přemýšlím, jestli se mám vzdát, nebo se pokusit alespoň ještě o jedno podání. Hm… Pokusím se být co nejstručnější…a sehrát pasivní obrannou hru na středu. Počítám totiž s tím, že taky něco vykazíš. A pak, docela slušně jsem tě rozběhal, takže snad už nebudu muset tolik běhat do stran. Připrav se, že jestli to půjde takhle dál, dostanu se na síť a pak už bude výměna rázem ukončena.
Obecné předznamenání: nevycházím z toho, jak slovo humanismus bylo zneužito komunisty nebo nacisty. Něco jiného je jazyk obecné propagandy a něco jiného je jazyk vědy a filosofie, to doufám uznáváš!?
Tedy: 1. Komunismus a nacismus? Souhlasím s tvou teorií vícero příčin. To je i má teorie, i když jsem byl v biologii spíše slabší student. A taky: Kdyby byla jen jedna příčina, nevyšly by z ní dva různé proudy (hnutí). Omezím se na matematický obraz množin: jaK KOMUNISMUS, TAK NACISMUS SE SICE VYSMÍVALY HUMANISMU. aLE SAMY NEBYLY S TO PŘESTAT BÝT JEN POUHÝMI PODMNOŽINAMI obecnější MNOŽINY HUMANISMU. Nebýt humanismem bylo jen jejich ambicí. U ní ale také zůstalo. Poněkud lidštější obraz: mnohé děti se také vysmívají svým rodičům, ale ve skutečnosti jsou jako oni, nebo někdy i daleko horší. Předhazuješ mi protiřečení v tomto bodě, ovšem to je právě to: obě idologie se vůči humanismu jen vymezovaly, ale nebyly s to se z něj vymanit. Ten protimluv tedy vychází z reality jejich neschopnosti. 2.Pragmatismus je určitě příznačnější pro dnešní dobu, protože je víc vnější, ovšem každý služebník pragmatismu si hájí a hýčká nějaké to své soukromí, kde zůstává humanistou. Pragmatismus stojí pouze ve službách sobeckého humanismu. Humanismus není nutně altruistický a nemá nutně nic společného s láskou k bližnímu. V jádru jde o sebelítost a sebeprosazování. „Já malý člověk, a tak já (v jádru) Veliký Bůh“ - to je duch humanismu. Humanismus je nakonec jen sebeláska. Obecně považuju svět za čím dál tím naivnější. Že se učí řešit své problémy? Ano, jen ty své nějak sobecky řeší. Ovšem nikdy nedořeší. 3.Nezapomínej, že jsem chodil na fakultu v jiné době než ty. 4.I pod kazatelnou jsem sedával jinde. Mám celkově s naší církví jinou zkušenost než ty. Celkově bych tedy nevycházel ze zkušenosti zažitého, i když hodnotíme současnou dobu, o což je to těžší. 5.A snad jen k tomu tvému „zupřímnění“: to je totiž právě oblíbené heslo humanismu. Můj rozum, má zkušenost, mé já, co jsem zažil, co jsem prožil…a jsem na to hrdý… To je postoj humanismu. Až příliš mi to zavání Robinsonama (Čestně o Bohu) , Tillichama, a já nevím kým ještě.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 29. 10. 2008 21:49
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Ale Adame, jdeš trochu do varu! Vychladni! Jako člověk, který ze sportu uznává pouze Sumo, a to ještě jen přípravnou fázi, tvému podobenství nerozumím. Jen se mi zdá, že je pro tebe ta debata něčím, čím by být neměla. Pro mě to není sport ani zápas. A proč se pakovat kvůli tomu, aby šel člověk do škamen? Pro mě je tato debata také návratem do školy, ale svého věku se kvůli tomu nevzdám. Mám o tebe starost (neotcovskou, nestrýcovskou, ale spíš jako o toho kluka, kterého jsem málem zabil na kluzišti svými blbými nápady v pubertě), aby se z tebe nestal dědek zamlada. Učit se musíme stále, a to od kohokoliv.
Ano, studovali jsme v jiné době. Já v době, kdy se na fakultě přežvykoval Barth a v kavárnách a hospodách četl Robinson. Možná mi to nebudeš věřit, ale já čet K. i M. Bartha i v té kavárně. R. Bultmanna jsem se naučil také číst, vždyť K. Barth mě jej učil chápat! Tillich mi přišel povrchní a Robinsona jsem se bál, protože mí kolegové z něj propadali odpudivému nadšení. Později jsem si jej přečetl také, chvála Bohu ne česky (Čestěn o Bohu - to je blbý překlad titulem počínaje, a dál to také není o mnoho lepší), navíc s velmi dobrým komentářem od nějakého německého theologa, ale na jeho jméno jsem již zapoměl.
Já vskutku nevím, jak jsi to prožíval ty? Já nechodil na Jarov, vyrůstal jsem hlavně u Klimenta a ve Chlebích, ale pár dalších kazatelen u nás i jinde ve světě jsem si také oposlouchal. A myslím, že ani ty jsi nezůstal omezen pouze na své domovské prostředí. Homílie vycházejí i knižně, svého času to byla má oblíbená literatura.
Adame, já ti samozřejmě nechci nic zlého, ale jestli si budeš z někoho dělat Satana, pak se připravíš o možnost něčemu se přiučit. Proč mluvíš o Tillichovi a Robinsonovi(proč v plurálu?), jako by to byl nějaký mor? Já je nežeru, protože jsem se odnaučil žrát koho koliv (K. Barth ostatně barthiány rád neměl). Ale neznamená to, že bych si je nepřečetl a nepokusil se jejich argumetům vyjít vstříc, třeba právě jako K. Barth R. Bultmannovi. Samozřejmě jsem se od nich i mnohému naučil, proč ne?
Tvé protihumanistické tirády lze těžko brát vážně. Tady už prostě ztrácíš soudnost. Vše zlé nazýváš humanismem a jako bulvární novinář se jej snažíš přistihovat při všem nekalém. To už trochu hraničí s posedlostí. Trochu opičí proces, nemyslíš?
Má-li mít diskuse onen efekt odhalování Pravdy, kterou Ty ani já, ale ani celá církev všech věků neobsáhneme, nemůže se to takhle motat v kruhu. Tady už nejsi jako Kalvín, ale jako Luther. Už jen tlučeš prstem do stolu s křídovým nápisem.
Já si ani nemyslím, že jsi se narodil v roce 1550. Tam jsi se poslal ty sám. Naopak, já bych tě odtamtud rád dostal do tvé přítomnosti a připoměl ti ji, když ty se jí tak štítíš.
Nezavři si cestu ke sdílení zkušeností s jinými, neuzavírej se do takových skořápek z frází, abys byl neschopen se dále učit.
Od: Kazatel ČCE Adam Balcar <>
Kdy: 30. 10. 2008 13:58
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Dobře tedy, zkusím to jinak: jde mi především o to, najít jednu z hlavních příčin (nebo třeba i víc příčin) rozkladu naší církve (ČCE), který právě probíhá . Nesdílím teorii jakési metamorfózy církve, podle které církev jen mění svůj kabát a formy, ale vlastně zůstává pořád v pohodě a zdravá. Položme si tedy otázku, proč nebo na co ta naše církev umírá. Netvrdím, že nevyléčitelně, třeba se z toho dá vyléčit nebo dokonce vzkřísit. (Otázka má smysl samozřejmě jen tehdy, pokud nejsme přesvědčeni o opaku. Někdo , kdo si čte tyto řádky, má třeba naopak za to, že jeho sbor nebo vůbec církev ČCE je na vzestupu…) Na toto bych už ale otevřel jiné okno pod jiným předmětem… Mám tomu rozumět tak, že ty vidíš jednu z hlavních příčin v pragmatismu, nebo ten jsi vztahoval na celou společnost?
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 30. 10. 2008 14:18
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Společnost si řeší své problémy svojí methodou. Nemyslím, že ji můžeme nechat jít k zahynutí, a nepokusit se jí v tom zabránit. Ale tvrdím, že nemusíme dělat každou hloupost, která se ve společnosti tzv. osvědčila (i to je ovšem sporné). Myslím, že my musíme jít cestou vlastní, která jedině ospravedlňuje existenci církve, cestou Kristovou.
V tom co píšeš, jsme zajedno. Církev hyne, hyne i sebeklamy, ale hlavně tím, že její jedinou ambicí se stalo přežití. Tím oprávnění k existenci ztratila. Možná (a doufám že) ne fatálně, ale zatím se jen mluví o všem mmožném, o vnějších formách a samospásných methodách. O obsahu, jen příležitostně, a pokud se něco kritizuje, tak jen tak zlehka, že se všichni pěkně nasmějeme, ale k žádnému pokání a poučení to nedospěje.
Vymyslet čím to je, to už je skutečně na nové téma. Našli bychom toho hodně. Něco spadá na vrub třeba změnám paradigmatu, jakéhosi základního software, operačního systému (použiji-li těchto metafor) mezilidské komunikace naší kultury, na kterém až dosud evangelium úspěšně fungovalo, nyní jsme zmateni. Ale je toho mnohem mnohem víc.
Například dlužíme hlubokou sebereflexi nikoliv za dávné a pradávné omyly, ale za svoji minulost nedávnou a bezprostřední. Spoustu věcí spočívá v osobnostních charakteristikách: kolik je třeba i v církvi řevnivosti, ješitnosti (projdi jen úroveň diskusí na Evangnetu!), přezírání morálních úchylek či dokonce snad kriminální činnosti některých pracovníků církve a dalšího, čím se dostáváme do rozporu s tím, co zvěstujeme!
Ale souhrnně si odpovědět netroufám, to by chtělo opravdu seriozní zájem více lidí, a už to není o kalvinismu a cvingliánství. Ty už na dnešní ubohý stav církve nemají žádný vliv - ani vina ani medicína.
Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 21. 09. 2008 13:36
Předmět: Re: Cvingliáni, či kalvinisté?

Docela zajímavou se mi jeví reflexe charakteru ČCE od Mgr. Jiřího Hoblíka Th. D., České evangelictví, která vyšla v časopisu Dingir 2/2008 (http://www.dingir.cz/rok08.shtml) k jejím devadesátinám. Téma kalvinismus × cvingliánství tam proskočí taktéž. Doporučuji pozornosti všem, kdo mají o toto téma ale i o minulost, současnost a budoucnost ČCE zájem.