S národy i s nacionální hrdostí se v Evropě zejména během 20. století udělaly tak drastické a nákladné zkušenosti, že snad každý aspoň trochu intelektuál je konfrontován s démonií vlastenectví a nacionalismu (každé vlastenectví je jen oslabený nacionalismus). Tato historická podmíněnost nás pak ještě více povzbuzuje k povšimnutí si těch prvků evangelia, kde se relativizují nebo přímo zamítají závazky vůči "vlasti" (svému lidu, komunitě, rodové tradici). Evangelium klade na stůl nárok Boží na nás, Boží království mezi námi a v nás - a toto Boží království nás emancipuje od jakékoli zajatosti "vlastním", tj. i vlastí, všemi pozemskými pouty vylučující blíženectví se všemi bratry a sestrami, kteří jsou stejně jako my dětmi Božími. Že je příležitostně v NZ tato myšlenka vyslovena příměrem „Boží národ (ethnos)“ na tom stěží může co měnit, tento Boží národ je přece společenství zcela jiného řádu a patření k němu se děje rozhodnutím víry, netřeba jakýchkoli pozemských zdlouhavých procesů, jaké charakterizují připojení k nějakému pozemskému národu (odstěhovat se někam, naučit se jeho jazyk, osvojit si jeho zvyky aj.).

NeKostel je samozřejmě ve významném smyslu také NeCírkev: pokouší se komunikovat evangelium s necírkevním publikem, jeho modelovým posluchačem je nevěřící nebo necírkevní kolemjdoucí anebo zvědavý zájemce, kterému NeKostel umožní nahlédnout evangelium „jinak“, například také bez církevních deformací a slizkostí.

Ano, ten Boží národ je společenství zcela jiného řádu, souhlasím s vámi. Já chtěl jen zmínit, že se v Novém zákoně s pojmem "národ" zachází i pozitivně.

V Nekostele jsem nebyl. Odvážím se však předpokládat, že většina posluchačů jsou církevníci, asi evangelíci, či sympatizanti. Jak s těmi mluvit o církvi? Je církev důležitá? Máme pro reálnou církev naději? Správné promýšlení těchto otázek není důležité jen proto, abychom se k slábnoucí církvi chovali uctivě, ale taky proto, abychom si vůbec mohli myslet, že je možné založit společenství nové a životnější.

Hned zkraje (rubrika „O projektu“) o sobě píše NeKostel takto: „Nekostel chce být jako restaurace. Kam se těšíte, kde si to užijete a odkud odcházíte občerstvení a s úsměvem na tváři. Restauratio totiž latinsky znamená občerstvení. Podáváme pestrou a kulturně relevantní kuchyni pro všechny, kterým jsou stěny kostela cizí. Pro všechny duchovní hledače a bezdomovce.“

Ze závěrečných formulací je myslím dostatečně zřetelné, v jak velké vzdálenosti od církve a církevnosti se celý NeKostel odehrává. Já na NeKostelu byl dvakrát, nešlo mimochodem o nic moc povedeného. Určitě tam nějací evangelíci byli, snad aby zkoukli svého oblíbeného faráře/farářku, aby je podpořili – ale to nic nevypovídá o modelovém posluchači. I církevník je tu zván k tomu, aby oděv církevníka svlékl (viz apoštola Pavla termín „kenosis“, vyprázdnění) a zažil evangelium jinak.

Pokud jde o samotnou církev a dokonce „úctu ke slábnoucí církvi“, ta se myslím na neKostele nijak nepěstuje a pěstovat nepotřebuje, třeba už jen proto, že největší nepřítelkyní církve je církev sama, jak to ostatně zde na Evangnetu není třeba zdůrazňovat. Znáte to o těch dětech Abrahamových, jak Bůh může Abrahamovi udělat nové děti tady z těchto kamenů, žeano? (Mt 3,9)

Dobře, vámi dvěma zmíněným biblickým místům je skutečně možno rozumět i tak, že skutečně je možné odložit všechny zvyky a očekávání a napít se přímo z pramene. Může vzniknout něco zcela nového. - Mé otázky zůstávají. Vede víra nutně ke společenství? Případně nově vzniklé společenství, má se pojímat jako církev? A jaký vztah může mít k reálné církvi? - Děkuji za reakci, ale my dva to tu nepořešíme. Pro mne je zajímavé sledovat fenomény. Já tomu projektu fandím.

„Vede víra nutně ke společenství?“ Dráždí mě tam to slovíčko „nutně“; vytváří velký tlak morální a logický. Tak to nad to „nutně“ bych doporučil napsat jakýsi otazník. Neznám snad žádné náboženství, které by dříve či později nedošlo ke společnému sdílení alespoň do nějaké míry. U vyhraněného individualismu nejeden náboženský projekt třeba začíná, ale rozhodně u něj nekončí. I křesťanství zažilo model poustevníků, osamocených asketů, mystiků. Pokud v Žd 10,25 autor epištoly napomíná ke společným shromážděním a vyslovuje se proti jejich zanedbávání ze strany některých, dozajista reaguje na nějaký trend v rané církvi přítomný.

Víra NEvede ke společenství přímočaře. V antice hrálo společenství jinou roli než dnes, ve všech směrech bylo nezbytnější stát se součástí nějakých komunit počínaje rodinnou, aby se vůbec dalo přežít, pracovat, obchodovat. Ve srovnání s dneškem neexistovala žádná komunikační virtualita (ve které by bylo možné si rozmarně a zcela nezávazně „navolit“, jak a v čem se budu sdílet s kým), neexistoval ani evropský sociální stát, který nenechá nikoho padnout a nechá ho existovat a vyživovat i za okolností, kdy bude ignorovat všemožné legislativní nebo třeba také kultické závazky k němu. Vím, že když církev ústy svých představitelů tepe ty, kteří jsou bezpartijní a svou víru ve společenství církve nesdílí, jsou za tím zpravidla velmi prozaické zájmy (o to, aby měl farář v kostele plno, aby měl sbor víc financí z členských příspěvků, aby farnost „fungovala“ a našlo se dost úderníků ochotných posekat trávu na farní zahradě a přichystat květiny na oltář). K těmto záměrům neváhají kazatelé různě zneužívat prosociální motivy Nového zákona, ukazující na církev jako Tělo Páně a modelující altruistické chování (tj. následování Krista) výrazným způsobem uvnitř věřícího společenství.

Ke zbylým dvěma otázkám: srov. Augustinovo „ama et fac quod vis“. Kdo chce následovat Krista, ať si ve světle tohoto záměru Krista následovat zcela nenátlakově zodpoví, jestli mu za to stojí snášet církevní život, v jaké církvi ještě ano a v jaké ne, jestli vůbec někde. Toto je prázdné místo svobody, které za našeho milého hledače nikdo zvnějšku autenticky nevyplní.

Ano, na nutnost jsem myslel právě v tom smyslu Novému zákonu vlastním: že se křesťan rozpoznává jako část těla Kristova. Jistěže je zneužití těchto slov, pokud by farářům šlo především o shromáždění dostatečného počtu dárců saláru. - A k Augustinovi, sám byl biskup ve sborech, které zažívaly leccos, podobně jako apoštol Pavel, i věci, které byly pěkně hnusné, takže by měli oba argumentů proti církvi habaděj, a přesto o ní mluví velmi vznešeně. To nemá být pro církev omluva, jen rozpoznání, že na každém lidském shromažďování můžeme najít něco hodně špatného, a pak taky, že hodnoty církve jsou i jiné než sociologické.

Z novozákonních veršů o těle Kristově nevyplývá žádný imperativ osamoceného Kristova následovníka vstupovat do církve a nechat si od církve líbit všechno možné. Když vezmu namátkou dva asi nejštěpnější teologické koncepty církve jako těla Kristova z Nového zákona – tak výroky z Ef o těle Kristově, kterým je církev (3,6; 5,30) odkazují na univerzální celosvětové Kristovo stádo, na jinou než organizační a spolkovou entitu: ti, kteří takto jsou Kristem integrováni, stávají se jeho tělem, tak ti přece takto jsou Kristem znáni a s ním jedinečným způsobem spojeni bez ohledu na to, k jakému církevnímu sboru patří, jak k němu patří, jestli k němu vůbec patří. O tom rozhoduje v perspektivě Ef Kristus, kdo je jeho tělem. Například Jan Hus byl konkrétním pozemským církevním společenstvím vyobcován a zlikvidován, zůstává ale hluboce nejisté, jestli tím byl vyříznut z Kristova těla; a ještě více zůstává nejisté, jestli jeho soudci a likvidátoři patřili ke Kristovu tělu. Není na základě těchto veršů a tohoto bohosloveckého konceptu validní operovat tím, že někdo, kdo zaujímá rezervovaný vztah k pozemským církevním organizacím, bude Kristem nějak vymiškovaný. Může to být stejně dobrý nebo lepší kristovec než kdejaký církevník: pokud žije z Krista a pro Krista. – Ve 1K 12,12nn. se přirovnává fungování duchovně obdarovaného církevního společenství k tělu, s aluzí na tělo Kristovo (12,27) a tepe se tu nedostatek altruismu, ohledu na druhého a na celek, kterýžto egoismus definuje od svého poslání odcizený (pseudo)církevní sbor. Pavel to píše a napomíná v tomto duchu Korinťany, ale nejsou přece všichni křesťané-kristovci v Korinthu, toto představuje Pavlovo slovo do vnitrosborové kázně, nesoudí externí činitele, ty kristovce, kteří nejsou z jednoduchých důvodů členy korintského sboru (jsou v jiných městech, jiných sborech) nebo třeba nejsou v žádném sboru.

Je pro mne hodně silné to místo z příběhu o poslední večeři, kdy se učedníci hádají, kdo je/bude největší (mizerná církev) a Ježíš zároveň říká, že velice toužil jíst s nimi beránka. A pak se jim vydává. Tím z nich tvoří jedno tělo. Není to imperativ, že by museli, oni mohou. A obdoba u Jana - sloužit si mají navzájem, když pochopí, že Ježíš posloužil jim, že on se nejdříve ponížil. - Já chápu, proč se vám šprajcuje, že by věřící museli nutně do společenství. Zapírat v sobě nechuť a zklamání z církve. Snad že nás Ježíš tak či tak zastřešuje svým milosrdenstvím?

Augustin v církvi hnusné věci nejenom zakoušel, ale zejména aktivně dělal – srov. jeho nechutné útoky na Pelagia i na další. Jeho sentimentální adorace Církve (jak jsem se s nimi setkal dříve, nečetl jsem Augustina pořádně patnáct let) připomíná elán starého komouše, který různé rány rozdal i schytal, aniž tím idea Strany a jeho oddanost Straně utrpěla.

Jo, máte pravdu. Ale je to podobně jako s tím společenstvím. Jako není žádné lidské setkávání bez křivd, není ani žádný velký jednotlivec, na kterého bychom nemohli vyhrabat nějakou denunciaci. A když na mě leccos z jeho spisů působí ohromně osvobodivě, mám si říkat: je to křivák? - I při reálném životě v církvi, o které bych dovedl dlouze mluvit, jak je mizerná, bych zároveň dovedl napsat její adoraci. A?

Augustin je už 1600 let mrtvý, zůstaly po něm knihy, nepochybně zajímavé a studia hodné – kdo chce nebo dokonce musí (specializovaní humanitní vědci, profesionální církevní aparát, sem tam někdo jednoduše zaujatý jeho myšlením), nechť je čte, ostatní se s ním a s jeho kontroverzním odkazem vyrovnávat nemusí, ani o něj zakopávat nemusí. Protože jsme v čase postmoderny, který v nejednom ohledu připomíná pozdní antiku, každý dnes může navazovat na jakou tradici a na jaký odkaz chce; ne že by jich bylo nekonečné množství, ale určitě tu je hojnost možností a inspirací.

Samozřejmě že ve všech společenstvích a dokonce už setkáních je namixovaná hříšnost (ta je i v jednotlivci), ale to nás nezbavuje vidět, jak se systémy, společenství, rodiny, setkání realizují s rozdílným zdarem; jistěže všechny nejsou stejné, jistěže nemá smysl hrát si tu na „tmu, ve které jsou všechny kočky černé“ (Hegelův příměr z Fenomenologie ducha). Realita církví působí aspoň na některé z nás odstrašujícím způsobem a motivuje nás zacházet se zlem a se zvládáním zla odpovědněji. Jistěže vás vaše pozice v církvi, loajalita a mzda motivuje k tomu, abyste kritiku a adoraci církve odměřoval do zřetelné převahy druhého.

Ladislav Cajthaml napsal(a): Já na NeKostelu byl dvakrát,

Pane LC, když teď nechám Nekostel trochu stranou, vy jste pro mne zajímavý fenomén taky. Ano, existuje velká skupina lidí církví zklamaných či vypuzených. Jak vás znám z dřívějšího Evangnetu, zřejmě k nim patříte. A vy svou zkušenost asi zároveň dovedete analýzovat. To, že dnešní církev lidi nejenom nepřitahuje, ale často i odpuzuje, dá se trochu říct, čím to je? Kdyby dělala věci jinak, tak by tak neodpuzovala? Dělala by to jinak, aniž by ztrácela svou podstatu? - Asi znáte mou oblíbenou odpověď těm, kdo církev viní z lecčeho: "církev fakt nemůže za vaše pos*ané životy." Nejsou to spíše nějaké tendence doby (vedle faktických chyb, které konkrétní společenství církve a jednotlivci v ní - asi jako každé lidské společenství a jednotlivci - dělají), tendence, které dělají příslušnost k církvi něčím divným?

„Církev fakt nemůže za vaše pos*ané životy.“ Takto téma sám nestavím, napřiklad proto, že svůj život nepovažuji za pos*aný, ale církve za pos*ané v podstatě považuji. Určitě zcela zodpovědně za takové považuji všednost i svátečnost dvou největších církví v ČR (řk, čce), zároveň jsem se dostatečně setkával s projevy menších evangelikálních církví na to, abych detekoval jejich nechutnou podstatu. Potíž církve vidím v tom, že je výrazně postavena na mocenské manipulaci, lidské malosti, na předstírání, nemalé míře psychopatie a cynismu, na exploataci psychóz, na bazální intelektuální nepoctivosti, na nedospělosti a absenci sebereflexe. Takto tomu mohlo být klidně dříve nebo i odjakživa. Potíž je v tom, že v současném civilizačním modelu narazila kosa na kámen: postmoderní společnost si vytvořila velice vitální míru kritičnosti, nemilosrdné kritizovatelnosti, je to kultura „new visibility“, kdy je vše velice vidět a nic se neubrání široké tematizaci. Církev není (nikdy nebyla) na podobné nároky připravena a trapně v konfrontaci s nimi selhává.

Já sám jsem sice NeKostel nějak potkal a z toho, že se pokouším o jakousi advokacii toho projektu, může vznikat dojem, že mám ke NeKostelu nějaké nadstandardní sympatie. To je ale určité nedorozumění. NeKostel je také spojen se slabostmi svých kazatelů a kazatelek a dřív nebo později bude stejně semílán svou dvojznačností: je to církev?, není to církev?, jak to může být necírkev, když většina neKostelových duchovních jsou placenými faráři nějaké církve?, není to jenom misie, odlov pro jejich kamenné církve? Jestli z NeKostelu něco užitečného vzejde, tak leda něco reflexe pro církevní prostředí.

Svou vlastní cestu po opuštění církve českobratrské evangelické vidím v tuto chvíli jinde. Možná provizorně jinde, nevím sám, jestli zde vzniká něco pro mě celoživotního nebo jenom situačního, ale: stal jsem se u nás v Brně součástí jakéhosi volného gnosticky orientovaného společenství, které je neveřejné a má určitou lehce zednářskou strukturu. Každý nový člen nebo nová členka musí být doporučen stávajícím členem, což není formalita, doporučovatel musí seriózně zdůvodnit ostatním, proč považuje připojení nového zájemce za přínos pro ostatní, popřípadě i pro něho a potom se dostaví na naše setkání i tento uchazeč a také on musí uspokojivě zdůvodnit, co od pobývání s námi a mezi námi očekává. Potom je přijat. Ještě nikoho jsme neodmítli, ukázalo se, že tyto vstupní nároky jsou tak závažné a to, co jediné můžeme nabídnout (nic jiného než toto pobývání s námi a mezi námi a sdílení s námi), je dostatečně „čisté“, aby nelákalo nikoho jiného než ty, kteří mají vážné úmysly. Spojuje nás snaha úzká vazba na Nový zákon (řada z nás čte v řečtině a má klasické filologické nebo nějaké podobné vzdělání) a na reálie prvotní církve, ale zároveň tyto texty i svět okolo nás čteme „gnosticky“: věříme a naše životní, že svět je zlé a temné místo, že svět je „stvořen špatně“. Zajímáme se i o odkaz starověkých gnostiků a naše společné hledání a uvažování je vykloněné i do filosofie antické a moderní. Nesoudíme, do jaké míry kdo z nás souvisí s kamennými církvemi – někdo vůbec, někdo zčásti ano. Tohle je mimo náš zájem. Kdo považuje za užitečné prodlévat mezi námi, nechť to využije k dobrému a může být katolík nebo buddhista nebo zcela bez konfese. Je nás 15-20, nemáme žádné vedení, nemáme žádnou formu, nechováme se jako spolek – jednoduše se scházíme, v neposlední míře v hospodě, různí členové komunikují a sdílejí se zvlášť, někteří mají mezi sebou i intimní vztahy (jsou však žádáni o odpovědné chování a o to, aby jejich sexuální chování nenarušilo společenství, zejména s ohledem na možnost rozpadu vztahu). Netoužíme nikoho lákat, netoužíme expandovat, netoužíme se formalizovat. Připadáme si v dobrém slova smyslu jako určité vtělení gnostického společenství prvních staletí našeho letopočtu. To vše se prolíná s mou situací nedávného ovdovění a se specifickým geniem loci Brna a brněnských čtvrtí.

nějaká slova v jedné pasáži vypadla - pokus o opravu: "…zároveň tyto texty i svět okolo nás čteme „gnosticky“: věříme a naše životní SITUACE NÁS VEDE K PŘIJÍMÁNÍ MYŠLENKY, že svět je zlé a temné místo, že svět je „stvořen špatně“…

Díky za to, co jste napsal. Myslím, že např. náročnost na členy je jednou z věcí, ke které se bude muset vrátit i církev. Ať se vašemu společenství daří ve všem dobrém.

Bez ohledu na povahu našeho společenství (u nás jsou jenom členové, žádné předsednictvo, žádné vedení, žádný klérus) je větším problémem církví ne snad malá náročnost na členy (kdyby tu vznikla větší „náročnost“, zřejmě by to atrofovalo do sudičství, fízlování a stalkingu jako v CB), ale na klérus. V kamenných církvích je k mezi faráři a kazateli (+ farářkami a kazatelkami) k potkání tolik osobnostně poškozených, nedospělých a nejednou zcela zkažených a zlých, že hlavně řešením těchto potíží by se měla církev zaobírat. Akorát sám nevím jak, kdybych to věděl, asi bych v nějaké církvi teď sám prodléval. Zřejmě se jedná o systémové zlo. Pro každý náznak řešení, i kdyby jen teoretického nebo jen vizuálního, by musela být položena kantovská otázka „čím je církev, jaké jsou podmínky církve, když tyto podmínky/toto nastavení církve láká a etabluje do vyšších pozic tolik hluboce pokažených, vnitřně zmrzačených a jiné mrzačících mužů a žen“?

Věřte nebo ne, já jsem se včera nad vašimi námitkami zamýšlel docela dlouze. A ta zkaženost farářstva asi ve velké míře vyplývá z té námitky o možnosti uplatňovat a zneužívat moc. Ano, i pozice běžného evangelického faráře je mocenskou. A on je ve velkém pokušení, jak ji bude uplatňovat. Ale tady bych zároveň nevěděl, jak uplatňovat větší náročnost - vždyť by to právě znamenalo i uplatňovat větší moc nad farářstvem, problém by se nám posunul do vyšších úrovní hierarchie. - Když jsem mluvil o větší náročnosti já, myslel jsem na to, že být křesťanem je prostě radikální životní postoj. Spojený se změnou myšlení a životního způsobu. A kde změna není, není ani křesťanství a církev.

Pokud jde o mě, ponechal jsem církev (zejména vaši církev) sobě samotné, mrtví ať pohřbívají své mrtvé. Nežiji negaci minulého, ale hledání budoucího. Jsem moc rád, že čce už ve svém životě nemám. Každému doporučuji. Jeden si až ex post uvědomí, čeho byl součástí, na čem se podílel přinejmenším mlčenlivým souhlasem, jak se nechal zneužívat, oklamávat a jakými bezvýchodnými rozpory s druhými a se sebou ztrácel čas. Jestli někomu naše neformální gnostická setkávání připomínají církev nebo přinejmenším církevnost, aťsi. Rozdíly s církvemi jsou myslím evidentní na první pohled: málo nás - a nevidíme v tom problém, máme skoro anarchistickou nebo každopádně velice spontánní povahu setkávání, nikdo nic neplatí, nikdo nezíská nic jiného než duchovního, nekolidujeme s jinými organizacemi, každého podporujeme ve vlastním a osobitém hledání Boha a Kristova evangelia. Kam se hrabe NeKostel. :-)

To co vypisujeme jako pravidla vašeho společenství, to jsou přímo ztělesněné obavy, co vše by se mohlo zvrtnout. To moc na spontaneitu nevypadá.

Tak každopádně, "spontaneita" je vlastně dost sporný termín. Úplně spontánně roste tak možná křáčí na smeťáku. To víte, že máme všemožné obavy, a odpovědnost a spoluodpovědnost. To i láskyplné vztahy jsou neseny dost zásadně obavami, co by se mohlo stát, druhému, dítěti, co by se mohlo stát nám, s námi. Zdařilé vztahy si dovolí něco spontánnosti, ale pracují stejně tak se sebeomezením.

V tom důrazu na zodpovědnost bychom se asi sešli. Víra nebo přesvědčení mají být zodpovědná. Důležitá je spontaneita, myslím, že máloco bylo tak spontánní jako počátky církve, a taky my dnes po něčem takovém toužíme, ale je to zároveň velmi náchylné k zneužití

To, že církev a zvláště klérus „zneužívá moc“ – to já považuji za sekundární problém. Nebo tedy za epifenomén. Vykládat, že je problém církve a církevního vedení ve zneužívání moci, by bylo zapřahování vozu před koně. Samozřejmě že je v tom problém, ohavný problém, ale jádro pudla vidím v tom, že opravdu znepokojivé množství farářek a farářů je psychicky narušených, poškozených a porouchaných osobností. Toto neunikne nikomu, kdo chce vidět a nebaví ho lhát si do kapsy. Podle tohoto jejich zatížení pak dopadá jejich zacházení s mocí. A se vším ostatním. Na co porouchaný psychotik sáhne, se stane porouchaným, zneužitým, nemocným. Z církve porouchaných a zlých farářů se stane jednoduše kolektivní psychóza, církev jakožto psychóza.

Zajímavý názor. Taky někdy tímto směrem přemýšlím. Možná máme někteří z nás kazatelů mysl nemocnou. Ale neplatí to pro všechny lidi? Kdo je psychicky v pořádku? Řeknete asi, že je to otázka míry postižení. A že mezi kazately je nadměrný počet těch patologicky narušených. A i kdyby, co když právě taková nedostatečnost vede lidi k víře, k vědomí, že si sami nepomůžou a že jim nemohou pomoci ani jiní lidé? Tedy k postoji z náboženského hlediska správnému? - Potažmo: není snad každá náboženský víra z pohledu civilní psychologie patologií?

Velice bych se předběžně vymezil proti nihilistické snaze ukazovat svět jako tmu, ve které jsou všechny kočky černé a ve které jsou všechny zjevy stejně pokažené. Pokud bychom uvěřili, že poškození jsou všichni a poškození jsou všichni stejně nebo srovnatelně hluboce, všechny jevy pak už v té superčerné tmě splynou, hodinky budou jako holínky a Hitler i Miroslav Kalousek vyjdou vlastně nastejno.

„…není snad každá náboženský víra z pohledu civilní psychologie patologií?“ Není. Jenom snad z hlediska výrazně staronaturalistické psychologie. Nebo z hlediska komoušské psychologie. Pro „civilní psychologii“, ať už je tím myšleno cokoliv, znamená náboženská víra legitimní fenomén a dokonce i neodarwinistické směry ukazují evoluční oprávnění náboženského cítění: má smysl pro sebepojetí, sebeorientaci i pro vytváření prosociálních altruistických postojů.

V obecné rovině je obrovskou chybou současných církví, jak podceňují nebo zlehčují velmi rozšířené a logické snažení lidí spíše problémy svého života eliminovat než je zmnožovat. Ať už je tato snaha provedena v konkrétních životech jakkoli rozpačitě a třeba i nepřesvědčivě, ono zadání – problémy svého života se snažit umenšovat spíše než zmnožovat – je přítomné skoro u každého, kromě snad velmi submisivních typů. Jakým právem se reálná církev považuje za něco, co může pomoci lidem a společnosti problémy umenšovat nebo řešit? Vždyť sama bobtná problémy, přinejmenším stejně jako jiná prostředí – přinejmenším! Kdo by k ní chtěl svobodně přistoupit, především bere na svá bedra další patologie – její patologie, patologie té církve.

Víra, že Bůh je dobrý - to většinu problémů řeší nebo aspoň relativizuje

Víra, že Bůh je dobrý, mnoho poměrně zásadních problémů právě neřeší. V Bibli se kromě toho dočítám (Iz 45,7): „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Filosofická reflexe pak těžko může pominout fakt, že byl-li by Bůh dobrý, je evidentně do mnoha záležitostí zásadně nezasahující a pak by byla ta dobrota Boží také dosti mystérium (nemluvě o tom, že Deuteroizajáš, viz výše, toto hledisko ani neuplatňuje). Vztah mezi proklamovanou dobrotou Boží a nedobrým stavem světa řešíte jak?

Má předchozí věta s vyznáním víry platí. Celek Božího stvoření je dobrý. Tomu, co tady prorok nazývá zlem, rozumím tak, že je to zlo podle omezeného lidského poznání - a z Božího pohledu dobro; nebo skutečně zlo - nechtěl bych odvysvětlovat věci jako utrpení a umírání malých dětí - které bude zahojeno. Vím, že má odpověď není dostatečná - např. k vaši připomínce, proč tedy Bůh do mnoha věcí evidentně nezasahuje, toho mhoho říct neumím.

Celek Božího stvoření je dobrý?

Toto je dost vysoká metafyzika, abychom si tu vystačili s podobnými naivitami. Ve Francii žijící Řek Kostas Axelos napsal ve své knize o „planetárním myšlení“, že „optimismus a pesimismus představují dvojčata, a to dvojčata mrtvě narozená“. Nejsme v pozici, abychom mohli říci, že celek bytí je dobrý nebo zlý: nedlíme nad Stvořením, nemáme kapacitu být tu soudci. Zůstáváme do Stvoření příliš zapletení. Říkat do světa plném utrpení válek, trýzně dětí, neskutečného zla přírody, kde se zabíjí, trpí a mučí, říkat to do společnosti plné agrese, ve které jenom strach z trestu brání našim dobrotivým spolulidem uškrtit příbuzného a zapálit sousedovi stavení, že je to Stvoření celkově dobré, to bych si fakt netroufl. To mi přijde necitelné, zaslepené, až asi rouhačské. Jako když si král utře ubrouskem mastnou hubu, krkne a řekne, že se v jeho říši dobře žije. To jemu se dobře žije!, ale k podobným prohlášením ho stěží zmocnil vředovitý žebrák za zdí paláce, on to asi vidí jinak.

Víc mě tu zajímá, proč církevní organizace, která tu je proklamativně od toho, aby chválila Boha, je plná zavilého a infantilního zla, a ne na úrovni nějaké náhodné subnáplavy, ale na úrovni profesionálního aparátu, kléru. Buďto je zla ve Stvoření tolik, že ani církev proti němu není imunní (a ještě zlo zmnožuje), nebo optimistický idealismus vede k etické neodpovědnosti (když jsou pánbůh a jeho stvoření dobré, na nějakých sviňárničkách nesejde, pánbůh to vyzmizíkuje – jak? toť jeho starost). Anebo je i církev bohaprázdná, v jádru nevěřící, a jenom se rozhodla exploatovat nepřítomnost nebo nezřetelnost Boží.

Jo, já jsem se teď už ve dvou posledních komentářích nad téma špatnosti církve "povznesl". JIstě mě trápí, ale zároveň mi od něj víra a spoléhání na Boha samého pomáhá. - Samozřejmě jsem nenapsal, že vím, že celek stvoření je dobrý. Věřím tomu. Na základě dílčích dobrých zkušeností s Bohem, kterému proto věřím. Jinak můj obraz Boha v poslední době je Bůh vyvýšený, který neskonale, v rozdílu několika řádů přesahuje možnosti našeho pochopení. Poznáváme ho zřetelně jen v Ježíši Kristu, a i tam "v malém" ovšem zase pozváváme ty pochybnosti: proč je Bůh skrytý, proč nezasahuje, proč se děje tolik zla…