Nejen ČCE ale i celá církev v Česku je nedůvěryhodná a v krizi. Církev je na posledním místě v pořadí důvěryhodnosti institucí za odbory a faráři jsou spolu s politiky a uklizečkami na posledním místě v žebříčku renomé různých profesí. A přestaňme se už vymlouvat na komunistický režim. Církev si za to může především sama. Příčina tkví také v tom, že se nechceme nechat překvapovat hlubinami evangelia. Jinakost je vnímána jako ohrožení. ČCE se sice tváří jako svobodná a otevřená, ve skutečnosti je tragicky často uzavřená a netolerantní. Víra, církev by měla sloužit jako prostředek k smysluplnému životu, záchraně života v jeho smysluplnosti - v tom vidím význam slova spasení. Tragicky často je ale určitá podoba církve, zbožnosti, bohoslužby, teologie účelem sama osobě. Utíkáme tak skutečnosti naší ubohosti, které v zrcadle skutečného uvažování nad evangeliem příliš zřetelně vidíme. Jenže přes bolest, kterou při tom prožíváme, vede cesta k uzdravení a osvobození. Příliš často se stávají víra, zbožnost a církev nástroji v rukou nezralých, malých, zakomplexovaných lidí, kteří si tak dodávají pocitu nadřazenosti, hledají v tom oprávnění, aby se vlamovali do soukromí jiných lidí, kterým morálně nesahají ani po paty a panovali nad nimi. A aby si všímali potřeb lidí kolem sebe a jejich potřeb, to je ani nenapadne. Příliš často jsou lidé kolem nás pro křesťany jen objektem, který mohou využít k budování církve podle svých představ. Pokud si toto neuvědomíme a lidé kolem nás pro nás nebudou bližními, o které se máme zajímat, bez ohledu na to, co od toho můžeme očekávat, církev bude v krizi. Já jsem si ověřil, že věnovat se lidem, protože to je potřeba, přináší ovoce. Lidé začnou mít potom třeba i zájem o víru. Tragicky často ale v církvi přijati nejsou, nenajdou v ní místo, kvůli tomu, že nemají správnou zbožnou fasádu, jsou velmi nekřesťansky vyštváni. Kolik já znám bývalých křesťanů. Mluvím i o ČCE. I ty pořád dokola používané trapné nálepky typu liberál, evangelikál atd. jsou jen útěkem od toho, abychom se museli poctivě zabývat tím, jestli opravdu evangeliu rozumíme, nebo se raději držíme svých zaběhaných představ, ve kterých je nám dobře. Když někdo narušuje naše pohodlíčko, řekneme, že je liberál a je to vyřízené. Jenže bacha. Ty, které vyřídíme nálepkou liberál, jsou ve skutečnosti často ti, kteří se asi nejpoctivěji snažili následovat ony berojské, a důsledně zkoumali, "jestli by ty věci takto byly". Byli to " zbožní nevěrci", kteří pro nás zachránili a vybudovali mnohé, co s naprostou samozřejmostí používáme. A Bůh má rád ty, kteří hledají, bojují o svou víru, dokážou se stále učit. Boha nikdo nikdy neviděl. A ten, který se zabydlí ve svých představách o Bohu, má Boha prokouknutého, je vlastně modlář - učinil si sobě rytiny. Takový člověk se pak nedokáže přiblížit k druhým lidem, kteří hledají, a je pro ně nevěrohodný. A skupina složená z takových lidí je v krizi. Je v krizi, protože se nedokáže v lásce postavit k lidem ve světě v jejich hledání jako k sobě rovným