Kde je více lidí, je také více radostí, starostí, možností společné i vzájemné služby atp. Tím jsem si jist. Že by ovšem farář na velkém sboru automaticky pracoval více než farář na malém sboru, to jistě není pravda, v tom s Vámi souhlasím. Být evangelickým farářem znamená mít svobodné povolání (dle mého názoru až příliš svobodné). Rozsah, obsah i kvalita práce záleží především na faráři samotném.

Ale hnát věc na ostří nože do opačného generalizujícího extrému ("na slabých sborech má farář víc práce než na silných"), je ještě větším omylem. Např. na skutečně velkých sborech - od 200 nedělních účastníků více - je jen "povinných" hodin, ve kterých farář musí někde být, aby přednášel nebo byl třeba jen přítomen (nepočítaje v to přípravy nebo související administrativu) více, než kolik stráví lenivý farář na malém sboru vší svou prací dohromady.

Nebo: Zmiňujete, jaké terno je mít ve sboru dobrovolníky, kteří zvládnou pokrýt, co jinde dělá farář. Získat dobrovolníky, zaučit je, zapojit a průběžně motivovat je velmi náročné, na čas i energii. V prvních měsících či letech je to mnohem náročnější, než si vše udělat sám! Oblastí práce, které díky nim můžeme dlouhodobě zasáhnout, je však samozřejmě mnohem více než bez nich, to je ovoce, pro které to podnikáme.

Do třetice: Chce-li nový pracovitý farář velkého sboru poctivě navštívit svých 250 aktivních členů, bude mu to trvat přibližně osmkrát déle, než když bude stejně jednat nový pracovitý farář malého sboru se svými 30 aktivními členy.

Jediná generalizace, které se podle mně můžeme dopustit, diskutujeme-li o vztahu mezi kvantitou farářské práce na velkém a malém sboru je ta, že je-li farář lenivý, nebude se hlásit na velký sbor. Vše ostatní je podle mně individuální, závislé na faráři samotném a na sboru, ve kterém pracuje.