Všech "ale" jsem si vědom…

Píšeš: "Dovolím si položit otázku, která se obvykle neklade, ale měla by být položena jako první: Jak je to možné, že ve sboru je jen 20 lidí v důchodovém věku? Zdravý fungující sbor, který koná dobře své dílo, přece má mít sílu minimálně na obnovu členstva, když už ne na misijní růst…"

"Obnova členstva" je vždy záležitostí misie a obávám se, že tady ČCE selhává jako celek - vůbec nechutí, nevůlí k domácí misii, absencí misijní strategie, mnohde osobní vlažností ve víře pod pláštěm liberalismu a tolerance, odmítáním jakýchkoli charismatických a evangelikálních podnětů, často však inspirativních, přeintelektualizovaností s neschopností oslovit normálního "plebejce".

Církev tak "obnovu členstva" ponechává často na předávání víry na potomky v tradičních evangelických rodech a tím se zapouzdřuje. Pokud se však spoléháme jen na to, stávající demografický vývoj v menších obcích způsobí, že ve sboru je aktivních opravdu jen těch 20 lidí v důchodovém věku. Proč se pak divíme, jak je to vůbec možné?

Pokud se nezmění tahle mentalita, pak to tak nakonec dopadne i v těch velkoměstských sborech. Součástí téhle změny je však i pochopení, že stav nějakého sboru není jen jeho věcí, ale že se dotýká celé církve. Nemůžeme říkat, že když sbor není zdravý, ať si zanikne a místo něj ať není nic. Je třeba ten sbor obnovit, a to nejen zevnitř, ale i zvenčí. Třeba postavit jej na nových, dobrých základech, což se ale bez misijní aktivity těch "zdravých sborů" do míst, kde to kulhá, neobejde. Teď položím nepříjemnou otázku - máme vůbec takové "zdravé sbory" ochotné něco takového dělat?

Obnova sborů však není možná s finanční zátěží neodpovídající síle těchto sborů. A samy se tyto sbory také neobnoví.

Dělejme s tím už něco.