Souhlasím, že misie je něco, co by se v ČCE mohlo změnit směrem k větší aktivitě. Myslím, že je to téma i letošního Synodu. Na netu jsem našla zajímavý článek, který stojí za zamyšlení, i když vše z něj nemusí samozřejmě platit všude. Zde je:

Křesťan v zaměstnání - aneb přirozená misie - evangelizace Jak jsme ztratili pracoviště? „Hodinu týdně trávím vyučováním v nedělní škole a každou neděli mě zvou dopředu, aby se za mě sbor modlil. Zbytek týdne pracuji jako učitelka na plný úvazek a za to se sbor nemodlil nikdy.“ Pokud opravdu věříme, že Písmo připravuje Boží lid ke každému dobrému dílu, proč má tolik křesťanů představu, že jejich vlastní práce není tak zbožná jako práce jejich kazatele, že kvalita jejich práce nepatří mezi věci, o něž by měl Bůh prvořadý zájem, že pracoviště není vhodné prostředí pro křesťanskou službu nebo evangelizaci? Existuje nebezpečí, že budeme na členy svého sboru pohlížet výlučně podle toho, jakým přínosem jsou jako členové sboru a už ne z hlediska toho, jak by mohli přispívat k růstu Božího království na jakémkoli místě, kam je Bůh postavil. Neriskujeme tím, že se ve snaze vybudovat silné společenství místního sboru opomíjíme Boha ptát, jakým způsobem by případně mohl chtít naše lidi používat i mimo sbor?

Velké misijní pole

Skutečnost je taková, že právě to místo, o kterém lze říci, že lidé často nedostávají povzbuzení ani biblické vyučování potřebné k tomu, aby zde mohli vykonat něco opravdu významného, je současně místem, kde tráví padesát, šedesát či dokonce sedmdesát procent svého bdělého času. A je to právě to místo, kde se křesťané a nekřesťané nutně musejí setkávat. Právě to místo, kde mají vyrovnané šance, kde jsou jak křesťan, tak nevěřící vystaveni stejnému prostředí firmy, stejným tlakům a případně i podléhají stejnému nadřízenému…právě to místo, kde mohou nevěřící pozorovat změnu, kterou může do života vnést Ježíš Kristus, a to nejen po několik hodin strávených při společné večeři, ale po dvacet, třicet, čtyřicet či padesát hodin týdně, a to celou řadu let. Pracoviště. Církev dospěla k závěru, že potřebujeme budovat mosty k lidem, kteří do církve nepatří, jít za těmi, kdo stojí na jejím okraji, a ještě dál, že se musíme naučit mluvit jejich jazykem. A zatím průměrný křesťan na pracovišti už dávno vystavěl mosty k lidem, kteří jsou „na okraji církve“, i k těm, kdo stojí mimo ni. Už dávno se svými spolupracovníky pěstuje vztahy a hovoří jejich jazykem. A jsou to fungující vztahy, jichž má v průměru každý přes stovku. Nedalo by se však o nás říct, že povzbuzujeme lidi k tomu, aby vyrazili k tůňkám a rybníčkům, zatímco oni sedí u jezera plného ryb? V mnoha případech lidé, kteří dobře znají některého křesťana, nebydlí v jeho sousedství, ale pracují u vedlejšího stolu. Kolik církví však učí své členy sloužit na pracovišti? Jejich počet roste, ale přesto je jich zatím jen hrstka.

Ztráta pracoviště

Pravda je taková, že nesprávné postoje k práci jsou důsledkem vlivu mylných teologií kněžství, služby, církve a stvoření. To vše pak vedlo k jednostranné evangelizační strategii, která bere v úvahu volný čas, ale přehlíží náš čas v práci.Pokud se s těmito teologiemi nevypořádáme, budeme se dopředu jen plazit. 1. Mylná teologie postavení kazatele Mnozí křesťané žijí s představou, že zaměstnání kazatele je významnější než jejich vlastní. Farář a misionáři konají zbožné dílo. Církevní práce je posvěcená práce. To, co do ní nespadá, není posvěcené a není to ani služba Bohu. Tato představa podrývá vědomí vlastní hodnoty pracujícího i jeho vědomí hodnoty práce, kterou koná. 2. Mylná teologie úlohy kazatele Můžeme si všimnout, že role kazatele ve stále větší míře spočívá ve snaze zapojit laické členy církve do služby místního sboru, místo aby je připravoval na službu na kterémkoli místě, kam je Bůh postaví. Je třeba položit si nejen otázku: „Jak může tenhle člověk sloužit v našem sboru?“, ale také: „Jak ho může Bůh použít k růstu svého království?“ Mnozí křesťané vykonávající světské zaměstnání mají pocit, že jakýmsi lakmusovým papírkem, který určuje míru jejich křesťanské oddanosti, je to, kolika shromáždění se zúčastní. Čím častěji se účastní bohoslužeb a různých setkání v rámci svého společenství, tím je s nimi Bůh spokojenější. Samozřejmě že návštěva bohoslužeb a služba v rámci místní církve představují hlavní cestu k získání povzbuzení ze strany jiných křesťanů a vedoucích církve. Ale co práce mimo sbor? Ta se nepočítá? … Velký předěl Všechny tyto mylné teologie jsou projevem předělu mezi posvátným a světským, nesprávným, ale vytrvalým názorem, že o některé části našeho života, například práci, školu nebo rekreační aktivity, neprojevuje Bůh skutečný zájem, zatímco o vše, co nějak souvisí s modlitbou, bohoslužbou nebo sborovými aktivitami, zájem má. Mnozí současní vedoucí církve považují předěl mezi světským a posvátným za největší problém, kterému musí čelit církev, ovšem rozpoznat jeho příznaky je mnohem snazší než najít lék. Když neznáme místo ani by náplń práce bratří a sester, těžko se můžeme tvářit, že jsme pro něho skutečnou oporou v jeho každodenním skutečném životě. Přesně tohle je předěl mezi světským a posvátným: modlíme se za lidi i na druhé straně světa, ale nikoli za lidi, se kterými přicházejí v práci do styku naši bratři a sestry…… Zdraví Zuzka