Domnívám se, že základní otázkou, ze které se všechno ostatní odvíjí, je, v co věříme, jak moc v to věříme a jak se to projevuje v našich životech. Narážím zde na to, do jaké míry je pro nás Písmo autoritou. Vím, že jeho doslovný výklad není vždy správný a může být pošetilý, avšak na druhé straně nelze Písmo zlehčovat a vykládat svévolně, k čemuž má biblická kritika vycházející z u nás převažující liberální teologie povážlivý sklon.

V článku se mi líbí věta týkající se charismatických a liturgických pokusů o obnovu církve: "Oba dva proudy vyrábí tajemství tam, kde žádného tajemství není a svatost tam, kde je jen lidskost."

Ano, avšak v charismatických kruzích to velmi emocionální a entuziastické uctívání nemusí být vždy jen umělým způsobem, jak "vyrobit pocit posvátna", ale naopak přirozeným důsledkem intenzivní víry, která bere Boha a Jeho slovo vážně. Jak říká jeden můj kamarád - lépe být letniční než ledniční.

Na úrovni církevního zřízení se to, v co a jak moc věříme, promítá i do základních dokumentů církve, které o té církvi také hodně vypovídají.

V našem církevním zřízení jsem se třeba nikde nedočetl, že věříme ve vzkříšení Ježíše Krista. Ano, je tam odkaz na Apoštolské vyznání, ale proč to tam rovnou nenapíšeme a zaobalíme to do balastu "politicky korektního" církevně-teologického ptydepe?

Církevní zřízení ČCE:

"Českobratrská církev evangelická, stručně zvaná Evangelická církev, vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, která ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními křesťany má účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého. Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou, na církve evangelické augsburského i helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781 a sloučené svobodným rozhodnutím zástupců všech sborů na generálním sněmu r. 1918 v církev jedinou, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická. V poslušnosti a svobodě víry se učí ze starokřesťanských vyznání víry Apoštolského, Nicejskocařihradského a tzv. Athanasiova, i z konfesí reformačních, čtyř článků pražských, vyznání Jednoty českých bratří podle vydání J.A.Komenského z r. 1662, Českého vyznání, vyznání Augsburského a Druhého vyznání helvetského. Svou touhu po obnovení viditelné jednoty Kristovy církve vyjadřuje v přímluvných modlitbách a v účasti na ekumenických snahách. Přihlíží k výsledkům ekumenických rozhovorů, zvláště k dokumentu Komise pro víru a řád o křtu, večeři Páně a ordinaci a k Leuenberské konkordii, pod kterou připojila svůj podpis. Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu. Je přesvědčena, že posláním církve a jejích údů jest oslavovat Boha slovem i celým životem, zejména zvěstovat evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci a všem bez rozdílu, vysluhovat svátosti podle Kristova ustanovení, společnou prací horlivě usilovat o vždy plnější poznávání pravdy Boží, tvořit obecenství víry, lásky a naděje ve vzájemné službě a pomoci i v řádu a kázni podle Písem a přijímat odpovědnost za věci veřejné. V odpovědnosti za celé stvoření slouží dílu Božího království jehož plnost s nadějí vyhlíží. Evangelická církev přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným a uskutečňuje se podle různých obdarování, jež společenství církve rozpoznává. Podle této zásady pověřuje ke konkrétním službám. Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních."

Spousta hezkých slov, o podstatě naší víry se z toho však moc nedozvíme.

Na SR ČCE jsou v části Kdo jsme/co vyznáváme ještě vágnější formulace:

"Život je dar, nikoli důsledek nějaké zákonitosti nebo naopak náhody. Člověk tento dar může a má přijímat s vděčností. Základem života je svoboda, totiž ničím nezatížené poznání, co je dobré a co zlé. Projevem svobody je zároveň síla přiklonit se k dobrému a se zlým zápasit. Dárcem i zárukou této svobody není člověk ani cokoli jiného, nýbrž Bůh, o němž čteme v bibli. Bůh není cele poznatelný žádnými lidskými poznávacími prostředky. Lze jej však postačitelně poznat v jeho projevech lásky vůči světu. Tohoto Boha někteří poznali v člověku Ježíši a přijali tak vyznání, že Ježíš Bůh na zemi, totiž Bůh s námi. Vyjádřili to vyznáním víry, že Ježíš je Kristus, Boží Syn. Bůh, o němž čteme v bibli, je také jediným držitelem a ručitelem pravdy. Člověk se této pravdě v životě může blížit, aniž by ji kdy držel ve vlastnictví. Poznání dobrého a zlého má důsledky pro veškerý život. Životní praxi poznamenává láskou, odpovědností a radostí. Tak dává Bůh našemu životu směr i cíl, aniž by jej řídil. Naše svoboda tak není porušena, nýbrž naplněna."

Opět krásná slova, o vzkříšení ani jedno. O Ježíši je řečeno, že Boha NĚKTEŘÍ (tedy asi někdo jiný, než my) poznali v člověku Ježíši a přijali tak vyznání, že Ježíš Bůh na zemi, totiž Bůh s námi. Vyjádřili to vyznáním víry (opět nějací oni, ne my), že Ježíš je Kristus, Boží Syn.

To ovšem jaksi není celé, že?

Pro srovnání cituji z ústavy Církve bratrské:

"(4) O stvoření a vyvolení

Věříme, že Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné svým Slovem (Ž 33,6; Ko 1,16) a řídí celý svět svou nevystižitelnou moudrostí (Ř 11,33). Věříme, že nás v Kristu před stvořením světa vyvolil za svůj lid (Ef 1,4), ale nikoho nezbavil odpovědnosti za jeho rozhodování (Ž 81,12; J 5,40; Ga 6,5).

(5) O hříchu

Věříme, že člověk svou neposlušností Boha ztratil společenství s ním i neporušenost, k níž byl původně stvořen (Ř 5,12). Proto se všichni rodí jako hříšní lidé a svým životem porušujícím Boží Zákon a svou svévolí a vzpourou tento stav potvrzují (Ř 3,23). Proto jsou vydáni Božímu soudu a smrti jako mzdě hříchu (Ř 5,18-19; 6,23).

(6) O Kristu

Věříme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal pravým člověkem svým narozením (J 1,14; 1Tm 2,5; Žd 2,14). Svou zástupnou smrtí na kříži vzal na sebe hříchy, a tím nás smířil s Bohem (Ko 1,20-22). Svým vzkříšením a nanebevstoupením zvítězil nad všemi mocnostmi zla a stal se Pánem celého světa a hlavou církve (Ef 1,20-22; Mk 16,19; Fp 2,9-11)."

Ten rozdíl bije do očí. Zatímco vyznání je u CB vyjádřeno slaně a natvrdo, v ČCE se kolem toho chodí obloukem. Není náhodou počátek všech našich problémů už tady?