Díky za odpověď! Vím, že s konkrétností křesťanské naděje (o jejíž explikaci jsem Vás vlastně prosil) je to poněkud ošemetné: jednak doufáme v to, "co oko nevidělo", co je těmi posledními věcmi a co Bible -NZ mám teď především na mysli- přivádí k řeči různými symboly (Nebeský Jeruzalém), jednak doufáme v to, že se ty poslední věci prolomí a prolamují do naší časnosti a tu je třeba si něco představovat a i ta Bible, jak sám zmiňujete, si něco konkrétně představuje (pobývání vlka s beránkem třeba, všeobecný pozemský zdar atd.) A to bývá - vycházím především z vlastní zkušenosti, když si snažím představit jak by (ještě) mohl vypadat můj "nový život" - leckdy dost těžké, těžší než vidět/pojmenovávat nešvary: vlastní, církevní, společenské, obecně existenční.

A myslím si, že by se právě mělo častěji mluvit o této časné naději, o té alternativě víry a vyjadřovat se to nějakými pozitivními výroky, představami, třeba i příběhy. Církev skromná a nezávislá na "světě" a jeho představám o spáse (=štěstí), církev úzkostlivě se nestarající, rozlétávající se do velkého prostoru: to vše je dobře řečeno, ale jako by scházelo (a proto jsem se ptal po vaší zkušenosti), jaká zkušenost a skutečnost se za tím skrývá či skrývat může. Jaké jsou třeba kontury toho prostoru k rozletu v oblasti práce, peněz, vztahů mezi mužem a ženou, sexu, majetku, toho co je pro "dnešního člověka" (a nepochybuji i křesťana) tak důležité? To myslím v ČCE právě chybí (=to já málo zažívám) a pro to je- a v tom bych s Vámi souhlasil- její zvěstování asi leckdy netransparentní a neoslovující: nějaké kultivované sdílení se o tom, co pro mě/pro nás osobně křesťanská víra znamená či neznamená, jak já ji prožívám, jaká je moje zkušenost: s Bohem, se sebou samým, s druhými ve světle Písma a věroučné tradice. A to nemusí být takové to "evangelikální" svědectví o obrácení, ale docela prosté vyslovení, jak já rozumím či nerozumím základním křesťanským vyznáním (kříž, vzkříšení, poslední věci, církev), jak mě pomáhají (nebo zabraňují) rouzumět či nerozmět mé křesťanské existenci, chcete-li jak mě pomáhají věrit, doufat, milovat. Kdyby se to dělo častěji, třeba by se nám věřilo, doufalo a milovalo o něco radostněji.

Copak zažíváte v ČCE jen samou poušť?

Koukám, že se vyjadřuji poněkud těžkopádně, ale snad jste mi trochu porozuměl :)

Zdraví J.Š.