Diskuze k článku: Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?

Je ČCE v hluboké krizi? Pokus o analýzu vystřelený z koltů hluboce zavěšených - hříchy farářů i laků, opovržení společnosti, hříchy vlastní i cizí. Je to pravda, nebo není? A jestliže ano, jak z toho ven?

Odpověď na příspěvek: Re: Krize ČCE? V neděli 24.1. na Vinohradech

Od: Anonym: Tomáš Molnár <> ( ---.87.broadband5.iol.cz )
Kdy: 10. 02. 2010 14:50
Předmět: Re: Krize ČCE? V neděli 24.1. na Vinohradech

Možná, že pro někoho do omrzení opakuji, že jako první krok ČCE z její na mnoha místech neblahé situace je odstoupení od jejího finančního nároku, jak je vyjádřen v zákoně o Vyrovnání majetkových křivd vůči církvím. Jakkoli je to návrh zákona, který je v současné době „u ledu“, dá se očekávat, že přijde znovu na přetřes – a to bude také vše. A snad ještě, že to bude velký otřes – pro církve. Mám důvodné pochyby o jakémkoli nároku, včetně nároku ŘKC. Mám důvodné pochyby o tom, co by se stalo, kdyby, jakkoli je to nemožné, církev – církve tyto peníze dostaly. Jaký konec by to vzalo, a to nejen duchovně, ale třeba jen prostě ekonomicky. Ale to nakonec není ničím, co bychom museli řešit v první řadě. Naší věcí ovšem je, že tyto peníze nám nepatří, nikdy nepatřily a patřit nebudou. Jakákoli fascinace, byť leckde pod prahem vědomí, je tudíž hloupá a podobá se pohanství. Na nic takového se nespoléhejme a nic takového nečekejme a tak, jako jsme se zřekli peněz z hazardu, zřekněme se i zde svého nároku a účasti. Jsem přesvědčen o tom, že pouhé vědomí toho, že jsme zúčastněnými v celé kauze, je pro nás zničující ekonomicky – rozuměj na poli vlastní obětavosti a také teologicky – do vlastních řad slevujeme z nároku Slova a vně říkat nic moc nemůžeme – vždyť potřebujeme být „hodnejma klukama a holkama“, abychom nevypadli z kola ven. Naše aktuální vyjádření se pochopitelně mohou týkat jen věcí běžnému člověku velmi vzdálených, nebo působí velmi nevěrohodně a to i nám samým. Chtít a očekávat něco, co nám nepatří, je zlé. A myslet si, že to není zlé, je ještě horší. Nevím, jak by mi mělo být jedno, když věc zlou hodnotí okolí jako zlou. Na soudu lidí a na odsudku lidí nezáleží jen tehdy, držíme-li se dobrého. A také vím, že zřekneme-li se účasti na téhle věci, nebude to mít pro naše okolí význam skoro žádný, nebo minimální, ale význam to bude mít pro nás, a to zcela mimořádný. Je tu navíc ještě jedna věc: spoléhání se na něco, co nikdy nebylo naše, není naše a nikdy naše nebude, je nevěrnost v mamoně nepravé (Lk 16,11). Jakkoli nejsem přívržencem Božího bezprostředního a všemocného působení na běhy světa, jsem z principu přívržencem toho, že Kristus Pán do světa vstupuje a světem chodí, a že je-li cesta Pána církve hot a církev jde sama čehý, nemůže očekávat úděl Pána církve, to jest život, ale čeká ji potupné zapomnění. Nečeká ji ani setkání s člověkem dle příkladu Kristova, ale jen odtržení od reality. Nakonec to Ježíš ve zmíněné kapitole u Lukáše říká jasně: 16,11 Poněvadž tedy v mamoně nepravé věrní jste nebyli, spravedlivého zboží kdo vám svěří? 12. A když jste v cizím věrní nebyli, což vašeho jest, kdo vám dá? 13. Nižádný služebník nemůž dvěma pánům sloužiti. Nebť zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti a mamoně.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód