Kořeny, tradice a příběhy

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Kořeny, tradice a příběhy

Chceme-li v této knížce představit Českobratrskou církev evangelickou, musíme také alespoň krátce a v bědné stručnosti sestoupit k tradicím, na které se odvolává, ke kořenům, ze kterých čerpá inspiraci, a připomenout alespoň několik příběhů z její minulosti, minulosti určující do nějaké míry přítomnost. Dějiny jsou vztahy, ve kterých lidé žijí mezi sebou a se světem. Filosof Wilhelm Schapp napsal: „Řekni mi, v jakých vztazích jsi zapleten (do jakých vztahů jsi vpleten) a já ti řeknu, kdo jsi.“ My jsme však zde jen těžko schopni vyprávět děje vztahů člověka a Boha, příběhy lidského zástupu shromážděného k bohoslužbám. Ačkoliv taková svědectví, byť interpretaci podřízená, jsou vpravdě tím, co by ve skutečnosti stálo za vyprávění.
Předmětem církevních dějin je společensky vytvořený systém symbolů, který nabízí skrze theologii, rituál a životní praxi orientaci ve světě a který jednotlivcům i společnosti poskytuje smysl, který je překračuje. Symbol je v této formulaci chápán jako to, co odkazuje za sebe, k jiné skutečnosti než která patří do běžného dne.
Zde se však omezíme spíše na heslovitý přehled základních vztahů, do kterých je českobratrská církev evangelická vpletena.
František Bednář, autor jednoho z nejrozsáhlejších a nejpodrobnějších přehledů o Českobratrské církvi evangelické, v předmluvě ke svému dílu píše: „Přeji si, aby kniha tato byla záhy rozebrána. Ne z důvodu osobních, ale věcných. Proto totiž, aby se mohlo přistoupiti k sepsání nového, rozsáhlejšího popisu církve za okolností příznivějších, tak aby obraz církve byl skutečně vyčerpávajícím dílem, sepsaným na základě archivních předběžných studií a monografií a osvětlujícím i ony směrnice našeho církevního vývoje, jež dosud zůstali nepovšimnutými…“ (Památník českobratrské církve evangelické, 1924) Nutno konstatovat, že se toho za osmdesát let mnoho nezměnilo a že se Bednářova kniha sama stala mezitím cenným pramenem. Naše poznání zvláště některých etap českého protestantismu (reformační počátky, tajné evangelictví, tolerance) bylo zvýšeno výrazně, ale syntéza či alespoň důkladná dílčí monografie věnovaná tomuto církevnímu útvaru chybí. Že bychom se snad vyhýbali vlastním dějinám, z důvodu trapnosti zabývání se sebou samým; či je nás tak málo, že se mezi námi nenašel historik, který by takovou syntézu svedl; nebo snad ještě nenastala příznivá doba?

tajní evangelíci

Reformace a následný politický vývoj zemí, které jí byly zasaženy, s sebou přinesly na různých místech Evropy rovněž skutečnost, že se některá z konfesí dostala do ilegality, ve které po nějakou, různě dlouhou dobu i existovala.
Ve střední Evropě, zejména v českých a rakouských zemích, ale i v některých částech uherského království, se v tomto postavení ocitly již ve dvacátých letech 17. století církve vzešlé z reformace. Na základě písemných pramenů (rozličné povahy) lze doložit, že v tomto teritoriu až do osmdesátých let 18. století existovali jednotlivci i skupiny obyvatel, kteří navzdory platným zákonům zůstávali ve spojení s protestantskými církvemi v zahraničí a v rámci rodinného a místního společenství v různé míře prováděli náboženskou praxi, která nějakým způsobem souzněla či odkazovala k reformační tradici a theologii, byť se zároveň namnoze účastnili (museli účastnit) náboženské praxe církve římskokatolické. Těmto skupinám se dostalo označení „tajní evangelíci“ (tajní protestanti, kryptoprotestanti).
Jak tajní ovšem ve skutečnosti byli? O jejich existenci věděla římskokatolická církev, k jejich trestání byla zvána příslušná místní, krajská i zemská vrchnost, jejich žádosti o náboženskou svobodu putovaly do zahraničí i k vídeňskému císařskému dvoru, o jejich „potřeby“ se staraly zahraniční tiskárny, emigrantské sbory i protestantské panovnické domy. A nakolik bylo možno uchovat takovéto tajemství v rámci sousedských vztahů?
Tito tajní evangelíci byli členy římskokatolické církve a podléhali jejímu právu a jeho důsledkům. Římskokatolický kněz je křtil, oddával a většinou i pohřbíval. V římskokatolické církvi museli plnit alespoň obligatorní minimum náboženských povinností (např. každoroční zpověď a placení desátků).
Na území Čech a Moravy (s výjimkou Ašska) neexistovala od 20. let 17. století do roku 1781/1782 evangelická církev a nesměli zde působit evangeličtí duchovní. Společenství tajných evangelíků bylo tedy budováno kombinací rodinného a lokálního společného přemýšlení nad Písmy, modlitbou a písněmi z kancionálů, četbou kolportované vybrané literatury a rozhovorem o ní, vzájemným propojením evangelických center a řídkými návštěvami predikantů různé konfesní i theologické orientace, které do tohoto zemského prostoru vysílaly emigrantské obce (zpravidla ze Saska, Pruska a z Uher). Četba Písem, katechismů, postil a další náboženské literatury zasazená do liturgického rámce modliteb a písní se odehrávala zpravidla v domech (případně v různých jiných úkrytech) a přítomna jí snad byla celá širší rodina včetně pacholků a děveček. Předsedal a výklad vedl laik. Takovéto schůzky probíhaly nejspíše v neděli a v katolický svátek. Jednalo se tedy o devotio domestica. Jednotlivá místní společenství měla „své vůdčí osobnosti“ a mívala svou „náboženskou knihovnu“. Skladba nalezených knih ukazuje na postupné promísení literatury předbělohorské, emigrantské – bratrské, luterské i reformované, pietistické i ortodoxní. Především touto četbou byl ovlivněn theologický profil tajných evangelíků.
Na základě dostupných pramenů nalézáme vedle negativních vymezení vůči římskokatolické praxi a tradici též rysy vyznavačství, osobního rozhodnutí, které počítalo namnoze s utrpením. Evangelickou komunitu tvořilo živé, kontinuitu vykazující společenství, které bylo plné odporu vůči lidským nálezkům a za své měřítko mělo Písma. Toto společenství toužilo po přijímání večeře Páně podle reformačního podání, zdůrazňovalo dobré skutky a křesťanskou kázeň.
Navenek se tajní evangelíci projevovali vlastněním „kacířských“ knih, nepravidelným chozením do kostela, jedením masa v pátek či v sobotu, vedením kacířských řečí, selektivní recepcí mší a jejich interpretací, odmítáním znamení kříže a kritikou některých prvků římskokatolické barokní zbožnosti.
Život tajných evangelických společenství plynul ve státě jedné konfese. Jejich pouhá existence představovala politické ohrožení a narušovala nastavená pravidla konfesionalizace i sociální disciplinalizace (standardizace a homogenizace způsobů života) obyvatelstva, a jako taková byla trestána.

Toleranční patent a toleranční církve

Ještě za vlády Marie Terezie probíhaly v různých částech Čech a Moravy velké i menší soudní procesy s tajnými evangelíky, nepřáteli státu. Ale i tato panovnice se na sklonku života musela pozvolna smiřovat s tím, že Čechy, Morava ani rakouské země nejsou a nebudou nábožensky jednotné. Pokus tří římskokatolických duchovních zjistit v roce 1777 na moravském Valašsku, kolik zde ještě zbývá heretiků, dokonce ukázal, že jsou v této oblasti desítky evangelických vesnic, jejichž náboženskou praxi i přes věznění a deportace zdejších vůdců již nezbylo než tiše tolerovat. A císař Josef II. při svých cestách na Moravu, ba i jinými způsoby, opakovaně dostával žádosti o náboženskou svobodu.
13. října 1781 byl vydán Toleranční patent. Obyvatelstvo mohlo na jeho základě odstoupit od římskokatolické církve a zvolit si mezi církví augsburské či helvetské konfese, tedy mezi luterány a reformovanými (případně nesjednocenými Řeky). Tato možnost ovšem netrvala déle než dva roky a postupně byla dalšími dvorskými nařízeními upravována. Sto rodin jedné nekatolické konfese či pět set nekatolických obyvatel mohlo povolat evangelického pastora (nikoli faráře), učitele a postavit si vlastní modlitebnu (pochopitelně bez zvonů, věží a se dveřmi do humen). Vzniklý sbor své správce a učitele musel sám platit, přičemž však jednotliví jeho členové nebyli zbaveni povinnosti štoly příslušnému římskokatolickému duchovnímu za matrikářské úkony. Byl-li otec rodiny římský katolík a matka členkou některé z povolených konfesí, zůstaly děti náboženství otcova. Teprve v dospělosti mohli zájemci o změnu konfese podstoupit šestinedělní (často ovšem i několikaleté) cvičení v římskokatolickém náboženství a po jeho zdárném absolvování přestoupit.
Toleranční patent byl, zdá se, oficiálně vyhlášen pouze ve dvou oblastech, ze kterých směřovaly poslední žádosti o náboženskou svobodu, na Brněnsku a na Valašsku. Vzápětí se však informace o něm rozběhla neuvěřitelnou rychlostí starými informačními cestami mezi jednotlivými evangelickými centry a již v prosinci 1781 se pro vrchnost na nečekaných místech začali hlásit dosud tajní evangelíci o toleranci. Ve stejnou dobu se také první zástupci evangelíků vypravili do Slezska, Horních a Dolních Uher k představitelům zdejších evangelických církví, aby od nich získali duchovní pro nově vznikající sbory.
V letech 1781-1784 bylo v Čechách a na Moravě založeno celkem 73 sborů augsburské a helvetské konfese. (V Čechách devět a.v. a třicet šest h.v., na Moravě deset a.v. a osmnáct h.v.) Do roku 1848 pak vznikly již jen tři další sbory. V Čechách se v toleranční době hlásilo k oběma evangelickým církvím více než čtyřicet tisíc lidí, přesný počet moravských evangelíků zatím neznáme.
Obě nekatolické církve byly spravovány nejprve konzistoří sídlící v Těšíně, posléze ve Vídni, v jejímž čele ovšem stál panovníkem jmenovaný římskokatolický předseda. Konzistoři byli podřízeni dva rovněž jmenovaní reformovaní superintendenti (pro Čechy a pro Moravu) a jeden superintendent početně slabší církve luterské. První superintendenti byli ustaveni v roce 1784 (h.v.: František Kovacz, Michal Blažek; a.v.: Jan Laho). Deset sborů tvořilo seniorát včele se seniorem, tedy duchovním, kterého pro tento správní úřad vybral příslušný superintendent a kterého potvrdila místní politická správa. Pastora si sice volil sbor sám, ale i jej muselo potvrdit zemské gubernium.
Život tolerančních církví provázela od samého počátku řada nesnází, ba konfliktů. Jak již bylo naznačeno výše, prošli sice tajní evangelíci vlivem z ciziny přicházejících kazatelů a literatury, kterou tito s sebou přinášeli, několikerou formací, a jistě byli výrazně poznamenáni nemožností praktikovat svou víru veřejně a tedy také v rozhovoru s theologickým vývojem světové reformace, přesto však v sobě uchovali kontinuitu k tradicím a věrouce české reformace. Najednou však byli „uměle“ rozděleni do dvou církví reformace světové a tedy také vystaveni povinnosti vměstnat to doposud skryté do života církve usměrňované tolerančními předpisy. Sami evangelíci zprvu netušili jak hluboké jsou a budou rozdíly mezi jejich vírou a náboženskou praxí povolených konfesí, a tak jen těžce mezi nimi vybírali. (Církev reformovaná se jim bohoslužebnou praxí i věroukou posléze zdála bližší.) Bez velkých obětí nebyl ani zápas o hospodářské zajištění a přežití nových církví. Zatímco evangelíci doufali, že přenesou skrytou náboženskou praxi navenek, dostali se místo toho konečně pod kontrolu státu. Kontrolu, kterou nad nimi často byli nuceni vykonávat jejich vlastní kazatelé. Rozdělení na dvě konfese s sebou přineslo i ostré sváry – a to zvláště tehdy, pokud v místě vznikly sbory dva (Vsetín, Velká Lhota u Dačic), které si pak mezi sebou např. přetahovali členy.
Zklamání nebyli ušetřeni ani z ciziny přišlí pastoři. Místo misijního pole našli vytvořené sbory v čele se silnými laickými osobnostmi. Mnohdy výborně na německých univerzitách vzdělaní slovenští luteráni s pokrokovou osvícenskou theologií byli vtahováni do půtek se spíše pietisticky laděnými a konfesně vyhraněnými reformovanými Maďary a vystavováni podezřením, že jsou příliš podobni římským katolíkům (způsobem vedení bohoslužeb, znamením kříže i bohoslužebným oděvem). Většinou velmi mladí Maďaři se zas jen těžce učili jazyku a špatně smiřovali s tím, že se jejich duchovenskému úřadu v Čechách a na Moravě zdaleka nedostává takové úcty, na jakou byli zvyklí z domova.
Větší část náboženského života tolerančních evangelíků se i nadále odehrávala v domácnostech – nad Písmem, postilou, modlitební knihou a zpěvníkem. Jen obtížně pastoři nahrazovali starou (konfesně nevyhraněnou) literaturu literaturou vlastní. (S toleranční dobou jsou spojeny např. zpěvníky Elsnerův, Cithara Sanctorum, Brněnský či Leškův.) V chudé toleranční modlitebně se v neděli konaly zpravidla dvoje bohoslužby, pro které obě konfese postupně připravily vlastní bohoslužební knihy. Večeře Páně byla vysluhována obvykle šestkrát do roka (v postu, o Velikonocích, o Letnicích, na nový chléb, na nové víno a o Vánocích). Nemálo vád bylo svedeno o její podobu a formu (mj. také o to, zda bude vysluhována obyčejným chlebem či hostií). Rovněž křest a svatba byly většinou konány během hlavního nedělního shromáždění. Bylo-li do sídla sboru zvláště daleko, křtili si evangelíci své děti sami bez pastora. Pohřby začínaly v domě smutku. Zde se pastor pomodlil za děti zemřelého, případně i kázal. Následovala cesta ke hrobu, kde se pastor opět pomodlil a za zpěvu bylo tělo uloženo do hrobu. Právě cesta na hřbitov (často pouze římskokatolický) se nejčastěji stávala místem hádek mezi římskými katolíky a tolerančními evangelíky. Mimo neděli byly slaveny Vánoce, Velikonoce a Letnice. (Jiné svátky toleranční církve neslavily, pouze se evangelíci zdržovali venkovní práce, probíhal-li právě svátek římskokatolický.) V čele sboru stálo staršovstvo a hospodář sboru.
V Čechách a na Moravě vzniklo v době toleranční asi padesát škol, ovšem s často nestudovanými a mizerně placenými učiteli, kteří tak zároveň byli nuceni k přivýdělkům.
Obě toleranční církve byly na většině panství nevítaným, a tedy šikanovaným jevem. Jejich členové byli vyloučeni ze státní správy a nadto stále podezíráni z možné kolaborace se zahraničními protestantskými panovnickými domy (zvláště s Pruskem) i ideologiemi (např. v roce 1789 vedl Jan Makovský z Rybné pod vlivem revoluční Francie tzv. helvetskou či frajmauerskou rebelii, která zasáhla osm panství v severovýchodních Čechách a na pomezí Moravy).

blouznivci toleranční doby

V prvních měsících po vydání Tolerančního patentu byly na různých místech Čech (nejen na našich horách) zachyceny a popsány skupiny obyvatel, kteří odstoupili od římskokatolického vyznání, ale zároveň se nebyli ochotni zařadit do některé z patentem povolených konfesí. Jednalo se zřejmě o tajné evangelíky (biograficky lze doložit u některých představitelů těchto skupin předchozí podezření z „husitského“ kacířství), kteří se odmítli smířit s nastavenými pravidly josefínské náboženské tolerance, chtěje si vydobýt církevní společenství, které by se více blížilo jejich náboženským i eklesiologickým představám, resp. tomu, co např. tušili o české reformaci a jak si ji představovali (na základě rodové tradice, četby a kontaktů s obcemi obnovené Ochranovské Jednoty bratrské).
Zřejmě první taková skupina se objevila v únoru 1782 na pardubickém panství (Chrudimský kraj) v obcích Rokytno a Chvojkovice. Královehradecký biskup Jan Leopold Hay, pod jehož církevní jurisdikci tito lidé spadali, je pracovně na základě výpovědí jednotlivých osob označil za „deisty“. V srpnu 1782 se k helvetské či augsburské konfesi odmítli připojit při slavnostních přihláškách obyvatelé ze Žiželic na chlumeckém panství (Bydžovský kraj). Jejich vyznání vypadalo např. takto: „Víra, kterou věřím, se jmenuje boží a věřím… samého Boha, ne jako katolíci. Nechť jest ta víra trpěna nebo ne, dyť to ňák musí přijít.“ Z dalších výpovědí se duchovenským komisařům zdálo, že tito lidé odmítají Nový zákon. Na Bydžovsku proběhlo ve 40. letech 18. století několik procesů s kacíři obviněnými ze „židovského bludu“ (víra v jednoho Boha, lidství Ježíše Krista i Panny Marie, zachovávání soboty, odmítání vepřového masa). Kromě tří hlavních představitelů této sekty, dvou mužů a jedné ženy, byl tehdy upálen i bydžovský rabín. V reminiscenci na tyto události byli žiželičtí „nezařazení“ označeni za „izraelity“. Další „nesmíření“ se objevili vzápětí ve Spytovicích na zdechovickém panství pod vedením krejčího Václava Rambouska a v roce 1783 i na litomyšlském panství. Tam zas o sobě mluvili jako o „beránkových bratřích“. Po prvních dvou letech tolerance bylo v celém chrudimském kraji na tisíc takovýchto „sektářů“. Další sekta pak vznikla v Černilově v roce 1785, kde se s tamějším reformovaným pastorem dostal do sporu sedlák Václav Kryl a jeho následovníci, „krylovci“ či „cryllovci“. (Václav Kryl byl posléze zavřen do blázince v Praze.) A obdobnou příčinu měl i „původ“ „sekty víry sionské“: Václav Němeček z Křechoře na Kolínsku pokřtil své dítě bez ohledu na pastora reformovaného velimského sboru, do kterého byl zapsán, a chtěl být členem „církve sionské“, o níž se domníval, že vedle církve římskokatolické a helvetské v Čechách existuje.
Po několikaměsíčním váhání, jaký postoj k těmto skupinám obyvatel josefínský stát a jeho představitelé (mezi ně patřil i biskup J. L. Hay) zaujmou, byl 12. října 1782 vydán o „deistech“ první dvorský dekret, který odsuzoval všechny nezařazené (tedy ty, co se odmítnou začlenit do římskokatolické či některé tolerované protestantské církve) k deportaci do Sedmihradska a k veřejnému prodeji jejich majetku (utržená částka měla být použita ke krytí nákladů na přesídlení). Kromě deportací celých rodin byli např. muži z těchto skupin odváděni k vojenským částem do pohraničních oblastí monarchie. Dekret z května 1783 pak stanovil, že každý, kdo se bude napříště hlásit k nějakému nepovolenému vyznání, má za svou neznalost zákonů dostat čtyřiadvacet ran holí, a tak stejně, přijde-li podruhé či potřetí.
Odborná diskuse o „náboženských blouznivcích“ toleranční doby, kterým se dostalo i literární pozornosti (např. Teréza Nováková, Karel V. Rais či Antal Stašek), není dosud ukončena. I v toleranční době však platilo, že křest byl občansko právním aktem a mimo některou z povolených církví (s výjimkou židovství) nebylo možno v českém království existovat. Tzv. toleranční sekty a jejich pojmenování jsou do značné míry uměle vytvořené útvary, které se snažily pojmenovat a popsat skupiny předtolerančních evangelíků, kteří se domnívali, že v nové době mohou svou dosavadní náboženskou praxi toliko přenést ze skrytu na světlo a na něm rozvíjet, aniž by se museli zařadit do některé státem preferované či tolerované církve, nebo že bude možno obnovit církev „husitskou“, „bratrskou“ či „víru Ježíše Beránka Božího“ apod.

1848

V roce 1848 měly obě tolerované církve dohromady asi 132 tisíc členů. A události, které z evropských měst pozvolna zasahovaly i království české a markrabství moravské, se pravděpodobně mnohým z nich jevily jako šance na změnu postavení evangelíků (totiž nekatolíků) v rámci habsburského soustátí. V červenci se v Praze poprvé sešli k velké schůzi duchovní obou tolerovaných církví a ve společné rezoluci žádali vídeňskou vládu o zlepšení materiálního postavení evangelických církví, o zřízení vlastní české evangelické konzistoře a theologické fakulty. Na začátek srpna 1848 svolal vanovický pastor Samuel Nagy do Vídně sjezd evangelíků, na kterém byly formulovány požadavky na autonomii evangelických církví vůči státu. V Praze se reformovaný B. V. Košut a luterán Josef Růžička stali členy Národního výboru a v (náboženské) sekci pro rovnost kultu vyjádřili asi nejradikálnější žádosti, které v tomto roce z úst evangelíků zazněly; byl mezi nimi i požadavek na obnovu Rudolfova majestátu z roku 1609, či na sjednocení všech evangelíků do jedné církve české reformace. (Národní výbor, jako nástupce Svatováclavského revolučního výboru, od dubna do června, kdy byl rozpuštěn, připravoval podklady pro chystaný zemský sněm.) V listopadu se duchovní obou konfesí z Čech i Moravy sešli znovu na velké schůzi v Kšelích.
Stát, zachvácený revolučním kvasem, na požadavky evangelíků odpověděl tzv. provizorním nařízením z ledna 1849, které rušilo hanlivé označení nekatolík, šestinedělní cvičení, poplatky římskokatolickým duchovním a vzápětí (4. března 1849) bylo dokonce povoleno veřejné vykonávání státem uznaných náboženství a zrušena toleranční omezení, vztahující se k evangelickým modlitebnám. Evangelíci pokračovali ve schůzích a pozvolna připravovali návrh nového, presbyterně-synodního církevního zřízení. Všechny revoluční výdobytky byly ovšem do dvou let odvolány, cenzura obnovena a nejeden z evangelických radikálů putoval do vězení či internace (např. B. V. Košut, Gustav Straka).
V revolučním roce však byla mj. učiněna řada důležitých kroků k veřejnému přiznání tolerančních církví k dědictví české reformace. Jedním z nich bylo také vydání Bratrské konfese (1535) humpoleckým učitelem Janem Sluníčkem.

rovnoprávnost

Po více než desetiletém neoabsolutismu (a také po prohraném italském tažení) nastoupila v roce 1860 první rakouská „liberální“ vláda, v jejímž čele nakrátko stanul Anton rytíř von Schmerling. Schmerling byl sice o rok později vystřídán arcivévodou Rainerem von Östrreich, ale zůstal ministrem a jako takový na základě církevních připomínek z let 1848 a 1849 připravil tzv. Protestantský patent (8. dubna 1861). Občanům evangelického vyznání jím byla v habsburském soustátí přiznána shodná práva jako římským katolíkům. Evangelické církve byly patentem ve vztahu ke státu postaveny na stejnou úroveň jako církev římskokatolická. Oběma doposud pouze tolerovaným církvím byla dokonce poprvé státem slíbena finanční podpora a ochrana. Zřízení církve začalo postupně přecházet na presbyterně-synodní model, zachována ovšem zůstala vrchní církevní rada jako orgán státní kontroly. Konečně ovšem odpadly všechny poplatky, které doposud museli evangelíci odvádět římskokatolickým farním úřadům.
Vzápětí po patentu začaly obě církve připravovat nové církevní zřízení. Nejčastěji zaznívaly požadavky na úplné zrušení vrchní církevní rady, resp. její nahrazení orgánem voleným synodem, a na přesun vedoucích církevních orgánů do jednotlivých zemí. Návrh církevního zřízení, který vzešel ze společného vídeňského synodu obou církví (a.v. i h.v.) z roku 1864, byl však ministerstvem Richarda hraběte Belcrediho výrazně upraven a v upravené verzi schválen (6. ledna 1866). (Vídeňská vrchní církevní rada samozřejmě zůstala zachována.) Na několik let byla po tomto krachu přerušena i spolupráce (a společné synody) reformované a luterské církve. A že svobodné časy evangelíkům ještě nenastávají se ukázalo zvláště zřetelně, když císař František Josef I. postupně nepotvrdil ani jeden ze tří návrhů na jmenování českého superintendenta h.v. (schválen nebyl B. V. Košut, ani V. Šubrt, ani J. Janata).
Rovnoprávnost přinesla, jak bude zmíněno na jiném místě, obrovský časopisecký a vydavatelský rozvoj. A snad právě na stránkách evangelických časopisů lze nejlépe sledovat poměr českých a moravských evangelíků obou konfesí k doznívajícímu národnímu obrození, se kterým byli spojeni nejen personálně, ale také bytostnou touhou prospět národu Husovu, který se snad již brzy navrátí ke svým pravým (totiž reformačním) kořenům. Pozoruhodnou epizodu z tohoto období představuje např. účast Františka Palackého na velkých národních svatováclavských oslavách v roce 1873. Představitelé evangelických církví, které od tolerance prošly konfesionalizací a dogmatickým vyhraněním, mu tehdy vytkli, že prosazuje jakési obecné necírkevní křesťanství vyznačující se především láskou k Bohu a k lidem. Starý Palacký evangelíkům (svým souvěrcům) odpověděl výtkou církevnických výkladů, kterým přebývá teorie a chybí praxe.
Podnět k novému uspořádání církve (resp. k novému pojetí církve) vzešel až v roce 1877 z čáslavského seniorátu reformované církve, především od Ludvíka B. Kašpara, Justa E. N. Szalatnaye a Čeňka Duška. Tento návrh žádal na biblických základech vypracované církevní zřízení. Všechny církevní funkce měly být volené na šest let (z toho vyplývalo opětovné odmítnutí vrchní církevní rady) a základním církevním orgánem měl být sbor, na jehož úrovni měly být uspořádány pokud možno všechny záležitosti, a dále konvent, shromáždění zvolených zástupců sborů. 25. října 1889 byl však většinou jednoho hlasu český návrh (tzv. čáslavské církevní zřízení) vídeňským synodem odmítnut.
V roce 1870 vypovědělo Rakousko-Uhersko konkordát s papežským stolcem a ze státního školství tak byl de facto vyloučen církevní dozor. Evangelické církve, tak jako dříve, nevěřily římskokatolickým ředitelům škol, neměly ovšem nyní valnou důvěru ani ve školu státní, o které navíc důvodně předpokládaly, že přece jen setrvá pod římskokatolickým vlivem. Část evangelických církevních škol zůstala tedy ve správě církví (především v Čechách) a část jich i přes protesty zákládajících sborů byla převedena do správy státní. Záhy se ovšem ukázalo, že církevní školy v nové době nebudou moci obecně spíše nízkou kvalitou a i díky finanční zátěži, kterou pro své fundátory představovaly, konkurovat školám zřizovaným státem. A tak zatímco kolem roku 1861 bylo v Čechách a na Moravě více než sto evangelických škol, zbývaly z nich v roce 1910 pouhé čtyři desítky. Trochu marně se úroveň evangelického školství pokoušel pozvednout reformovaný učitelský ústav v Čáslavi (založený 1871), který měl nastavit jednotnou evangelickou výchovu. (Ovšem i tato instituce se potýkala s velkými nedostatky finančními a personálními.) Oběma evangelickým církvím chyběla vlastní národní vzdělávací instituce, ať už taková, která by jim vychovávala bohoslovecký dorost (theologii museli Češi, Moravané, Slezané i Slováci studovat ve Vídni), či taková, která by jejich elitám poskytovala intelektuální protestantskou formaci (slavné evangelické těšínské gymnázium, které od tolerance tuto funkci plnilo, bylo v první polovině 19. století popolštěno).
Výraznou proměnou prošel v období rovnoprávnosti i život církve a skladba členské základny. Nadšené a vyznavačské toleranční generace byly vystřídány. Přibylo odstupů a smíšených manželství. Obě církve zaznamenávaly v počtu členů spíše úbytek, než rozkvět. Lze-li sledovat, tak pozvolna klesala také návštěvnost hlavních nedělních bohoslužeb i obliba domácích pobožností a společné četby bible. Zároveň však evangelické církve postupně opouštěly ochranný vesnický val tvořený evangelickou modlitebnou, školou a farou. (A spolu s ním i trochu patriarchální model udržující církevní kázeň.) Církve, které měly své sbory pouze ve městech Praze, Lysé, Humpolci a v Novém Městě na Moravě, se počaly přesouvat do dalších měst a městských center. Řada dosavadních kazatelských stanic a filiálních sborů se osamostatnila. Zrušení tolerančních omezení vedlo takřka většinu sborů ke stavebním úpravám, přestavbám mnohde dosud dřevěných modliteben na zděné chrámy, které toužily konkurovat církevním stavbám římskokatolickým. Část finančních prostředků na krytí nákladů na tyto stavební podniky přicházela takřka vždy ze zahraničí (ze Skotska, Anglie, Švýcarska, a především z Německa – gustav-adolfský spolek).
Z vyznavačských církví se stávala církev lidová. Z uměle rozdělené jedné církve české reformace dvě konfesně profilované církve. Z církví ustrkovaných církve, které si úzkostlivě střežily své postavení hlavních reprezentantů protestantismu. A to především vůči nově vznikajícím malým protestantským denominacím (adventistům, baptistům, obnovené Jednotě bratrské), které se v Čechách a na Moravě objevily i např. díky působení amerických misionářů (Svobodná reformovaná církev, dnes Církev bratrská) a leckde neváhaly sahat i k proselytismu.
Až na výjimky si evangelíci obou konfesí udržovali zřetelný odstup od politického života. Evangelium jim nebylo politickým prostředkem, ale spíš pedagogickým nástrojem, kterým si pomáhali v osvětě. S nadsázkou lze říci, že katechismus byl někdy důležitější než bohoslužby, dobré mravy žádanější než osobní náboženská praxe.
Jak již bylo zmíněno, začali čeští a moravští evangelíci „objevovat konfese“, do kterých je Toleranční patent rozdělil, což spolu s větším důrazem na vzdělání duchovních a samozřejmě také s poklesem vnějšího tlaku vedlo k mírnému vzdalování se obou evangelických církví. Zároveň se pak v každé z nich začaly formovat theologické skupiny, které odrážely soudobé proudy v protestantském bohosloví. Lze tak mezi domácími evangelíky najít sympatizanty německo-holandského kalvinismu E. Böhla, H. B. Kohlbrügga (Heřman z Tardy), anglického a amerického probuzenectví (revivalismu) (Václav Šubrt), skotského presbyterianismu (Čeněk Dušek), racionalismu (Bedřich V. Košut, Benjamin Košut), počínajícího liberalismu (F. Císař, F. Kozák), konfesního luterství (G. A. Skalský, K. E. Lány). Na druhou stranu byli představitelé těchto směrů takřka do jednoho zároveň niterně zbožnými nadšenými badateli a oživovateli české reformace.
Protestantský patent a přece jen zlepšující se finanční situace alespoň některých sborů umožnily rozvoj sociálních aktivit obou církví. Např. péčí Evangelické společnosti pro dobročinnost křesťanskou vznikl v roce 1879 chlapecký sirotčinec v Telecím a v roce 1893 dívčí sirotčinec v Krabčicích. Úspěšným podnikem byl i Lutherův ústav v Hradci Králové, který nabízel evangelickým středoškolákům ubytování a stravu.
Česká a moravská církev nebyla prosta osobností, naopak. Takřka v závěru doby rovnoprávnosti se jí podařilo získat v učitelském sboru vídeňské evangelické theologické fakulty dvě místa, pro praktického theologa Gustava A. Skalského a pro systematického theologa Josefa Bohatce. Mezi jejími duchovními i laiky byli ale také básníci (Jan Janata, Jan Pelíšek), skladatelé, spisovatelé (Jan Karafiát), překladatelé (Karel E. Lány), politici (Tomáš G. Masaryk), sociální organizátoři (Václav Šubrt), jazykovědci (Pavel J. Šafařík, Ján Kollár), historici (František Palacký), entomologové (Bohumil Fleischer), botanici (Daniel J. Sloboda), ale žel jen velmi málo výtvarníků či hudebníků.
V druhé polovině 19. století probíhalo vedle sebe a spojitě několik „zápasů“: zápas o lepší církevní uspořádání, zápas o nalezení přiměřeného místa v českém národě a o jeho duchovní probuzení, zápas o oživení vnitřního církevního života a konečně také zápas o propojování domácí reformační tradice se světovou protestantskou theologií. Zřetelně se tyto snahy projevovaly nejen v publikačních aktivitách, ale také v organizaci různých spolků, jednot či slavností.
V roce 1881 uspořádal moravský farář Ferdinand Císař v Kloboukách mezinárodní slavnost ke stému výročí vydání Tolerančního patentu. Císařovi se tehdy podařilo přilákat na Moravu celou řadu představitelů anglických, skotských, amerických, švýcarských, německých ad. církevních představitelů, kteří pak dále rozvíjeli navázaná přátelství a podporu dědiček české reformace. Základní bází kontaktů s protestantskou cizinou byly samozřejmě domácí bohoslovci, kteří studovali většinou několik semestrů např. v Halle, Lipsku, Erlangen, Roztocku, Edinburghu, Aberdeenu či Basileji. Čeští a moravští theologové se také účastnili velmi záhy práce prvních ekumenických grémií. Dvakrát se v Praze konala konference Světové Alliance presbyterních církví (1904, 1910). Z ciziny naopak do domácích církví pronikal zvýšený důraz na práci s mládeží a dětmi (např. zřízení prvních nedělních škol – 1874 v Krabčicích).
V roce 1902 došlo k rozdělení dosud jazykově smíšené církve augsburského vyznání na českou a německou církev a.v. Již toto rozdělení a vzrůstající odpor proti české pobočce německého gustav-adolfského spolku (založení vlastní podpůrné stavební organizace povoleno nebylo) dávaly tušit, že se tu schyluje k novým změnám.

1918 – cesta ke sjednocení

Na sklonku 19. století, zdá se, zintenzivněl hlas českých a moravských evangelíků, že právě oni nejlépe rozumějí smyslu dosavadních českých dějin a je tedy i jejich předním úkolem pomoci českému národu k prohloubení jeho zdravého náboženského citu a utvrdit jej v mravnosti. Naproti tomu považovala patrně značná část domácího obyvatelstva náboženství za soukromou věc, ze které je ještě třeba důkladně vybrat nesrozumitelná a nepotřebná dogmata, resp. především podtrhnout lásku k bližnímu. Na počátku století vystoupili evangelíci ve svých časopisech ve prospěch všeobecného hlasovacího práva a zároveň došlo k částečnému zvýšení jejich politických aktivit vůbec.
Zkusme nyní vyjmenovat alespoň ty z událostí, které nejzřetelněji vedly ke spojení církví a.v a h.v. v Čechách a na Moravě.
V závěru roku 1903 se konala ustavující schůze naddenominačního (ekumenického) evangelického spolku pro ošetřování nemocných a sociální péči, České diakonie, spolku v jehož řadách se ke společné práci sešli čeští luteráni, reformovaní i členové obnovené Jednoty bratrské. (Práce České diakonie byla ustavena jako nevýdělečná služba křesťanské lásky všem trpícím. Organizace počítala s příspěvky svých členů a příznivců, pro které byl vydáván časopis Zprávy z České diakonie.) Inspiraci ke vzniku této instituce lze hledat v kontaktech českých bohoslovců s diakonickými ústavy založenými Theodorem Fliednerem v porýnském Kaiserswerthu. První českou absolventkou zdejších škol a tedy nejspíše i první českou ordinovanou diakonkou (1865) se stala Marie Karafiátová, sestra autora Broučků a předobraz několika jeho literárních postav. Sestry diakonky (do konce první světové války jich bylo osmnáct) bydlely společně v Praze a zájemci se mohli hlásit o jejich zpravidla pečovatelskou službu. Velkou popularitou si diakonky získaly ošetřováním raněných na bojištích srbsko-turecké války (1912) a prací v infekčních odděleních nemocnic. Ačkoliv hybnou silou organizace byly diakonky, nemohly být v prvních bezmála dvaceti letech jejími členkami, ale pouze zaměstnankyněmi. Samotný jejich život byl organizován řádovými pravidly (včetně komunitního života, pravidel pro přijímání nových členek, kroje atd.). Realizována byla dokonce i ordinace diakonek, od které však bylo posléze upuštěno.
28. září 1903 se o jedné hodině odpolední sešel v Národním domě na Královských Vinohradech v Praze První sjezd českých evangelíků z Čech a Moravy. Slova se ujal předseda sjezdového výboru, klimentský farář Josef Souček (později první synodní senior): „Slavné shromáždění! Svolání sjezdu takového, jaký dnes se uskutečnil, bylo dlouho našim přáním, ale události poslední doby, útoky na přední muže evangelické, s nimiž jsou všichni ostatní evangelíci za jedno, svolání urychlily…“ Co bylo myšleno těmi „útoky“? Řada politických novin včele s mladočeskými Národními listy, avšak nevyjímaje ani Herbenův Čas a samozřejmě římskokatolická periodika, obvinila české a moravské evangelíky z podpory pruského krále, z příliš vřelých styků se zahraničím a tudíž z nedostatku vlastenectví. V zásadě však šlo o problematiku ještě mnohem širší a složitější. Organizátoři sjezdu se proto chtěli pokusit formulovat společný postoj českých a moravských evangelických církví v národě a k národu. Totiž najít cestu mezi vlnami nacionalismu, liberalismu, sekularizace, šovinismu i církevního sebeopevňování. Dále bylo třeba jednotně se vyjádřit k německému hnutí Los von Rom, ve kterém vesměs viděli domácí evangelíci sympatickou touhu po čistším náboženství. České protestantské denominace byly podnětem zvenčí nuceny spojit se ke společnému postupu. Mezi účastníky ze sto tří sborů a míst byli zástupci církve helvetského vyznání, augsburského vyznání, ale i Evangelické bratrské církve (dnešní ochranovská Jednota bratrská), Evangelické reformované církve kongregační (dnešní Církev bratrská), baptisté (dnešní Bratrská jednota baptistů) a sabatisté (dnešní Církev adventistů sedmého dne). Sjezd vyvrcholil výzvou Čeňka Duška k vytvoření společné protestantské organizace – Kostnické jednoty. Do vzniku tohoto nového spolku uběhl díky obstrukcím úřadů více než rok. O deset let později začaly vycházet Kostnické jiskry, které již v roce svého založení uspořádaly anketu o církevní unii českých evangelíků a otevřely tak znovu debatu, která byla již naznačena v řadě projevů na prvním sjezdu českých evangelíků.
Zaznamenání hodnou událostí z let první světové války, která tvoří další mezník na cestě ke vzniku ČCE, jsou bezesporu Husovy slavnosti v roce 1915. Ty byly původně plánovány jako manifestace, která povede k novému (husitskému) obrození českého národa, k masovým přestupům a také (především) povzbudí snahy o sjednocení českých a moravských evangelíků do jednoho církevního útvaru… Diskuse o jednotě českých a moravských evangelíků pokračovala sice i po sjezdu českých evangelíků v roce 1903. V témže roce se dokonce shromáždění církve a.v. v Opatovicích přihlásilo k České konfesi (reformačnímu vyznání z roku 1575). Jeho rozhodnutí však vrchní církevní rada ve Vídni neuznala. (Na shromážděních církve h.v. podal obdobný návrh v roce 1904 a pak znovu v roce 1905 František Žilka, ovšem bez úspěchu.) Koncem desátých let však debata začala pozvolna utichat. Zastánce sjednocení nalezneme především v církvi reformované, luteráni argumentovali častěji současnými rozpory v theologickém učení, které viděli a hodnotili silněji, než historické souvislosti. Všecky plány o velikosti husovských oslav v roce 1915 ztroskotaly. Veřejné oslavy byly až na výjimky zakázány. (Dokonce došlo ke konfiskaci spisu o Husovi, který připravil pro jubilejní rok Jan Karafiát.) U Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze stála stráž. 5. července se v pražském salvátorském kostele konal koncert Spolku pro pěstování protestantské hudby, kde zazněly husitské písně. V Městské besedě měl přednášku František Žilka s názvem Proč dnes oslavujeme Husa a po ní následovaly příspěvky profesorů Františka Drtiny a Jindřicha Vančury. 6. července vyšlo v dopoledních hodinách padesát evangelických duchovních z klimentské fary, průvod pomalým důstojným krokem směřoval ulicí Dlouhou na Staroměstské náměstí, kde tiše minul pomník a zabočil dnešní Pařížskou k salvátorskému kostelu. Slavnostní bohoslužby zahájil Ferdinand Hrejsa slovy: „A nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale duše nemohou zmordovati; než raději se bojte toho, kterýž může duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ (Mt 10,28) (Dokážete si takovéto slovo představit uprostřed světové války, v policejním státě s fungující cenzurou?)
Ačkoliv byly v průběhu roku 1916 zastaveny dva z významných evangelických církevních časopisů, Kostnické jiskry a Hlasy ze Siona, rozhovor o eventuálním spojení luterské a reformované církve již neutichal. A to dokonce i přesto, že nejeden z farářů byl povolán na sklonku války na frontu. Na řadě schůzí v Praze i v jiných městech byla jedním dechem opakována myšlenka spojení protestantských církví i plán důsledného navázání na českou reformační tradici. Rok 1917 přinesl zásadní změny nejen na ruské frontě; v rakousko-uherské monarchii byl svolán po delší přestávce parlament a nastalo „jisté uvolnění“. Na odpoledne 16. května 1917 byla svolána valná hromada Kostnické jednoty. Ale již dopoledne se na klimentské faře sešli významní představitelé reformované a luterské církve k důvěrné, trochu konspirativní, poradě. Formulovány byly v zásadě tři požadavky českých evangelíků, či lépe – českých reformačních církví: osamostatnění (se na Vídni), znárodnění církve a spojení. Přítomní, zejména klimentský farář a pražský senior Josef Souček a salvátorský vikář Josef Hromádka, zároveň formulovali i resoluci následujícího znění: „Členové českých evangelických církví obou vyznání, přítomní na důvěrné poradě v Praze dne 16. května 1917, cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace a na tomto základě, aby povstala i jednota nynějších historických církví českých…“ Odpolední schůze Kostnické jednoty se k otázce sjednocení českých evangelíků vyjádřila obdobně. (Ostatně pánové se jen přesunuli…) Klimentský sbor se stal hostitelem také druhé schůzky, která však už jednoznačně přesáhla rozměr intelektuální porady. 28. června 1917 byl u Klimenta ustanoven Ústřední výbor pro českou evangelickou církev, jehož členy se stali oba nejvyšší představitelé církve reformované i luterské. Ačkoliv obě církve byly nadále závislé na vídeňské církevní radě, nabyl orgán postupně značné autority a široké podpory ve sborech obou konfesí v Čechách i na Moravě. V zásadě byl položen (i utvořením pracovních sekcí) základ budoucí církve. Na samostatnost a svobodu se začala připravovat řada sborů po celém království a markrabství. Kde to bylo možné, slavili evangelíci obou konfesí společné bohoslužby (Plzeň), jinde se alespoň navštívili sousedé (reformovaní z Mělníka s luterány v Kovánci). Dokonce je možné snad mluvit i o jakémsi oživení vnitřního života sborů. Konaly se četné schůze, na kterých se diskutovalo o budoucí církvi, o její věrouce i hospodaření.
Kromě společné církve se programem nového hnutí staly snaha o „nedogmatické křesťanství“, důraz na „vysokou mravní úroveň života jednotlivce jakožto výdobytku české reformace“, zkrátka úsilí o oslovení „moderního člověka“ „prostou zvěstí o Boží lásce ke člověku a závazku lidské lásky k bližnímu“.
Ke zintenzivnění snah o jednotnou domácí protestantskou církev a k vyslovení podpory snahám o samostatný český, resp. československý stát, vedlo evangelíky např. také odsouzení několika českých bohoslovců (např. Jana Řezníčka) k trestu smrti za účast na husovských slavnostech v Ženevě v roce 1915 (po nástupu císaře Karla I. byl trest změněn) či proněmecké aktivity gustav-adolfského spolku (ty posléze vedly na sklonku války k vytvoření vlastního stavebního podpůrného spolku - Jeronymovy jednoty), ale také jakési znáboženštění části obyvatelstva, které s sebou přinesla válka. Nevýznamná nebyla rovněž činnost (byť válkou všelijak omezená) řady evangelických spolků: Komenského, Comenium, Evangelická Matice a.v., Česká Jednota Misijní, Husův dům ad. Vrchní církevní rada ve Vídni se dala cele do služeb vojenské mašinérie a rozesílala do sborů oběžníky vyzývající k odevzdávání zvonů, varhanních píšťal i k nedělní práci… Profesoři vídeňské bohoslovecké fakulty, s jedinou výjimkou G. A. Skalského, vyzývali od počátku války studenty k dobrovolnému vstupu do vojska. Zdráhající se čeští bohoslovci byli označováni za vlastizrádce.
28. října byl vyhlášen svobodný československý stát. 3. listopadu strhli žižkovští hasiči povolaní Františkem Sauerem Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí (slovy Ferdinanda Hrejsy: „symbol vítězství Říma a Ferdinanda II. nad českým státem a českou církví“). A téhož dne se sešli zástupci staršovstev obou konfesí z Velké Prahy v Husově domě a usnesli se na sjednocení na základě české reformace. 5. listopadu se konala schůze Ústředního výboru českých evangelíků, aby rovněž usnesl sloučení českých církví a.v. a h.v. a formuloval, že toto sloučení se má konat na základě Českého vyznání z roku 1575 a Bratrského vyznání podle Komenského vydání z roku 1662. Zároveň se shromáždění dohodli na svolání generálního sjezdu obou českých evangelických církví, který by sjednocení českých evangelíků v jedné církvi vyhlásil, schválil přechodná a provisorní správní opatření, zvolil vedení sjednocené církve a dal jí jméno. Sněmu se měli zúčastnit zástupci všech luterských a reformovaných sborů, rovným dílem presbyteři a faráři. 8. listopadu se konala velká výprava na Bílou horu a bylo slaveno, že bělohorská porážka je odčiněna. Dr. Antonín Frinta (pozdější profesor Karlovy univerzity a předseda Kostnické jednoty) spálil při této příležitosti černý husitský prapor a rozvinul na znamení vítězství husitský prapor bílý s kalichem. 19. listopadu svolal luterský superintendent František Hrejsa do Prahy shromáždění presbyterů církve a.v., které vyslovilo přání spojit se s církví h.v. i naději, že bude zřízena jednotná československá evangelická církev. 23. listopadu zemřel v Kolíně jeden z předních organizátorů spojení, superintendent církve h.v. dr. Čeněk Dušek.
Koncem listopadu a počátkem prosince se uskutečnilo v salvátorské farní kanceláři a na klimentské faře ještě několik dalších pracovních schůzek, které měly nachystat jednání generálního sněmu. Předpřipraveny byly také resoluce, které sněm měl přijmout. Za místo prvního jednání byl vybrán Obecní dům v Praze, ve kterém byla před několika týdny vyhlášena Národním výborem Republika a kde do poloviny listopadu zasedal parlament. Sjednocení se mělo odehrát na neutrální půdě, aby se ani jedna z konfesí necítila předem umenšena. (Když se pak sjednocení uskutečnilo, pokračovala některá zasedání již v „reformované“ modlitebně na Vinohradech.) Generální sněm začal jednat 17. prosince ve Smetanově síni. Ze 139 sborů se jich sněmu účastnilo 122, 109 kazatelů a 145 zástupců staršovstev. Diváků bylo přes dva tisíce. Důraz na presbytery, na laický prvek budoucí církve, byl podtržen i tím, že úvodní kázání na text Ez 37,12-14 proslovil pražský kurátor, úředník spořitelny, Ferdinand Kavka. A pak již následoval naplánovaný program. Nejprve sněm vyjádřil radost nad osvobozením národa a vděčnost Bohu i těm, kdo se o osvobození zasloužili, zejména T. G. Masarykovi. Další referáty se týkaly jednoty českých evangelíků se světovým protestantismem, potřeby náboženství a církve atd. Šonovský farář (pozdější profesor Husovy fakulty) Josef Hromádka zdůraznil jako úkol církve přetvoření celé společnosti podle zákona Kristovy lásky a spravedlnosti. Hlavní referát byl věnován sjednocení českých a moravských evangelíků a po něm byla jednomyslně přijata rezoluce: „Po stošedesátiletém pronásledování českých církví husitských byly pozůstatkům jejich tolerančním patentem z roku 1781 oktrojovány konfesse augsburská a helvetská. Avšak české evangelické církve vždy živě si byly vědomy , že vznikly z reformace české, z církve podobojí a Jednoty bratrské. A proto nyní, kdy navrátila se českému národu vláda věcí jeho, obě církve evangelické a.v. a h.v. na svém generálním sněmu v Praze 17. prosince 1918 usnášejí se jednomyslně a slavnostně, že po třistaletém násilném odtržení od svých otců vracejí se k nim a navazují znovu zjevně na českou reformaci husitskou a na církev podobojí a Jednotu bratrskou. Majíce pak obě jeden původ, po příkladu těchto církví otcovských a dle odkazu J. A. Komenského v „Kšaftu“ slučují se a prohlašují se za církev jednotnou…
Co se týče jména nové církve, bylo ve hře několik možností. Velká část delegátů se klonila k názvu Evangelická církev bratrská, našli se ovšem i zastánci zasazující se za Evangelickou církev českobratrskou, i tací, prosazující do názvu jméno Husovo. Po diskusi bylo většinou přijato jméno Evangelická církev bratrská, následovalo však ještě jedno hlasování, aby bylo docíleno jednomyslné shody. V dubnu roku 1919 bylo však církvi oznámeno, že zvoleného jména užívá už ochranovská církev (pozdější Jednota bratrská), která od něj sice v listopadu 1918 ustoupila, ale zase se k němu vrátila. Korespondenčním hlasováním byl proto přijat název Českobratrská církev evangelická.
Druhá polovina jednání sněmu byla věnována organizaci nové církve a stanovení provizorních a přechodných opatření. Např. bylo navrženo vybírat v církvi desátky. Zřízena byla církevní pokladna, ze které měly být placeny platy, aby byly vyrovnány rozdíly mezi finančně silnými a slabými sbory. Dále bylo jednáno o poměru ke státu, zejména o potřebě naprosté svobody a neodvislosti od státu. Církevní zřízení měl do řádného synodu připravit zvolený výbor. Důsledně byla prosazena presbyterně-synodní zásada a rovnost mužů a žen v církvi. Do řádného synodu zůstalo v platnosti církevní zřízení z roku 1891 a církev měl řídit devítičlenný výbor. Nakonec se sněm vyslovil také pro zřízení evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, ale také pro zánik evangelického školství, které mělo nahradit nové školství svobodného státu.
Zvláštním provoláním se sněm obrátil na národ a také na samotné evangelíky, aby se tomu národu staly solí země, městem na hoře ležícím.

svobodná církev ve svobodné republice

V únoru 1921 se sešel I. ústavodárný synod nové církve, které připravil církevní zřízení, podle kterého měla být ČCE spravována. (První velká úprava tohoto zřízení proběhla už v roce 1929 na V. synodu.) Církevní zřízení bylo po obstrukcích (zasloužil se o ně velkou měrou ministr a předseda Československé strany lidové Jan Šrámek) schváleno československou vládou 13. ledna 1922.
Základní jednotkou ČCE se podle tohoto dokumentu staly sbory (farní, filiální a diasporní) spolu se svými kazatelskými stanicemi. Sbory byly sdruženy v rámci místních regionů do dvanácti seniorátů (pražského, chrudimského, čáslavského, německobrodského, poděbradského, podřipského, královéhradeckého, poličského, vsetínského, novoměstského, brněnského a moravsko-slezského). (Za krátko ještě přibyl seniorát třináctý – plzeňský.) Každý sbor si sám vybíral a volil svého faráře; kromě prvního místa po studiu, které bylo na tři roky, byla volba faráře na doživotí. V nové církvi měla rovněž platit rovnost mužů a žen, volit do církevních orgánů mohli všichni čtyřiadvacetiletí členi a členky sborů, zvolen mohl být každý šestadvacetiletý či šestadvacetiletá. (II. synod roku 1923 sice dovolil ženám, absolventkám theologické fakulty, vykonávat v církvi např. katechetickou práci, ale jejich ordinaci neschválil. Mezi poslanci synodu se první ženy objevily až v roce 1925.)
Církev zbavená státního dozoru a ovlivňování hledala (a vlastně stále hledá) nejpřiměřenější způsoby své organizace a správy. Proto se také v jejích poměrně krátkých dějinách nesčetněkrát změnilo titulování jejích představitelů (senior, konsenioři, náměstci, synodní senior), označení jejích správních orgánů (synodní výbor, Synodní rada), délka trvání i frekvence synodů, volební období církevních představitelů (šest, čtyři roky), délka funkčního období farářů (od doživotní volby k deseti letům) i označování jednotlivých duchovních (vikáři, jáhni, diakoni, pomocní diakoni, subsidiární diakoni) apod.
V květnu 1922 proběhly nové volby do všech seniorátních funkcí a zároveň přestaly pracovat superintendentní úřady.
VIII. synod se měl konat na konci roku 1938, ale jeho zahájení bylo po záboru pohraničí odsunuto na březen 1939. Mezitím však německá vojska obsadila i zbytek republiky, a tak se synod sešel až v červnu 1939. 7. června 1938 zemřel první synodní senior ČCE Josef Soušek. Synodem byl do tohoto úřadu tedy zvolen šestašedesátiletý vanovický farář Kamil Nagy. Doba byla mimořádná, takže synod zmocnil Synodní radu, aby cestou nařízení s prozatímní platností rozhodovala i o věcech, které by jinak příslušely do kompetence synodu. 26. září 1939 však zemřel náhle i Kamil Nagy, a tak byl na prosinec svolán mimořádný synod, který za synodního seniora zvolil Josefa Křenka. Řádný IX. synod směl zasednout až o šest let později.
Zvláště v druhé polovině 20. let zintenzivnila Českobratrská církev evangelická vnitřní misijní práci. V roce 1922 byl založen Svaz nedělních škol, který pro své členy připravoval katechetický materiál, vydával několik časopisů (Nedělní besídka, Bible a kalich, Růžový palouček), připravoval společné semináře, výlety a pobyty. Pět let po svém založení sdružoval svaz 282 nedělních škol, které navštěvovalo více než devět tisíc dětí. Sdružení dorostu a mládeže vstoupily do úzké spolupráce s českou pobočkou americké YMCA. Mládež se pravidelně sjížděla k regionálním i státním sjezdům mládeže – program byl zpravidla plněn biblickými, historickými a jinými osvětovými přednáškami. (Oblíbenou činností mládeže byl sborový zpěv.) Český ústřední svaz křesťanských spolkův a sdružení mládeže začal vydávat v roce 1919 časopis Šťastné mládí, o tři roky později přejmenovaný na Bratrstvo. Rodina profesora Adolfa Novotného věnovala církvi pozemek nedaleko Bělče, na kterém vznikl Letní tábor Komenského, kde každoročně o letních prázdninách probíhaly turnusy táborů pro evangelické děti a mládež.
Církev při svém vzniku rezignovala na vlastní základní i střední školství ve prospěch svobodného státu. Ačkoliv bylo toto rozhodnutí, resp. jeho správnost, později hojně diskutováno, přešla záhy většina církevních škol pod správu státu a v roce 1930 zanikla v Horní Krupé i poslední církevní jednotřídka. (I v oblasti školství se církev záhy setkala s tím, že česká veřejnost příliš nerozlišuje mezi duchovním či učitelem římskokatolickým nebo evangelickým.) Na všech stupních státních škol však probíhala výuka českobratrského náboženství a řada duchovních (zvláště vikářů) tak výrazně zlepšovala svůj příjem. Kolem roku 1930 se ve více než čtrnácti stech obecných a měšťanských školách účastnilo hodin českobratrského náboženství asi třicet tři tisíc žáků.
S německým gustav-adolfským spolkem, který doposud finančně podporoval protestantské církevní stavby i v Čechách a na Moravě, přerušila na čas ČCE veškeré styky. Na jeho místo plnohodnotně nastoupila Jeronymova jednota a díky sbírkám, které pravidelně shromažďovala, zažily domácí protestantské církve ve své novodobé historii třetí stavební boom (první byl po vydání Tolerančního patentu, druhý po patentu Protestantském). Zvláště v osamostatněných kazatelských stanicích byly postaveny multifunkční sborové domy s prostorem bohoslužebným, bytem faráře, farní kanceláří, místností pro shromaždování mládeže, dětí apod. Církvi byl odevzdán Husův dům v Jungmannově ulici, ke kterému byl v roce 1937 dostavěn zadní trakt; v Plzni měla vzniknout kolem Korandova sboru jakási evangelická ves tvořená modlitebnou obklopenou činžovními domy; podle návrhů např. architektů Bohumíra Kozáka, později Bohumila Bareše ad., vznikly sborové domy v Plzni, Prostějově, Velkém Meziříčí, v Praze na Smíchově, v Hrabové, Brně Židenicích, Mšeně, Mělníku, v Praze Střešovicích, Poličce a jinde.
V sociální práci pokračovala Česká diakonie (v roce 1938 v ní sloužilo 56 diakonek) a církevní sirotčince. Po vzoru ženského spolku Marta v Čáslavi vznikala i v dalších sborech sdružení žen, které pořádaly prodejní bazary, z jejichž výtěžku podporovaly chudé studenty, připravovaly vánoční nadílku pro sirotky apod.
Na přední místo ve vydávání českobratrské literatury (odborné i křesťanské beletrie a poezie) se dostala akciová společnost Kalich, pod jejímž logem vycházela mj. většina literární produkce učitelů theologické fakulty. Evangelické knihy přinášelo také Vydavatelské družstvo ve Valašském Meziřící a Spolek Komenského. Josef L. Hromádka s oblibou tiskl své práce v nakladatelském domě Jana Laichtera (U Riegrových sadů 4).
Při svém vzniku zrušila nová církev všechny poplatky za církevní služby (pohřby, svatby, křty), rozhodla se doplňovat platy duchovních chudých sborů, aby alespoň částečně odstranila velké rozdíly v příjmech jednotlivých kazatelů, a zavedla společnou církevní pokladnu, která měla spravovat peníze celé církve a případně přijímat i nějaké státní či zahraniční subvence. Církev však měla být finančně nezávislá a vyhnout se jako celek případným závazkům a závislostem. Zároveň chtěla církev zavést pro své zaměstnance penze, podporovat bohoslovecký dorost a cíleně financovat misijní úkoly. Základní příjem církve představovaly salár a chrámové sbírky. Synody pak usnášely repartice (odvody), kterými sbory přispívaly do ústřední církevní pokladny. Československá republika poskytovala církvím buď kongruu (tedy část platu duchovního), nebo pravidelnou státní dotaci, která se odvíjela od počtu členů, což byl případ ČCE. Obecně lze říci, že církev by bývala potřebovala asi o třetinu více, než byla sama schopna vybrat.
Pád Rakousko-Uherska a vznik republiky umožnil českobratrským evangelíkům hlouběji rozvinout kontakty s českými evangelíky, kteří se díky emigraci náboženské či hospodářské ocitli za hranicemi bývalého soustátí. Tak ČCE podporovala finančně i personálně (vysíláním duchovních) české evangelíky ve Vídni, v Jugoslávii, Rumunsku, Polsku (Volyň a země varšavská), Pruském Slezsku, Horní a Dolní Lužici a v Americe. Nutno dodat, že např. čeští evangelíci v Americe zas hojně podpořili vznik Československa a také pomohli emigrantům a druhému odboji.
U kolébky sjednocené církve byla idea, že je třeba doplnit český národ, český stát, český duch o českou církev. Představa církve jakožto božího nástroje k posvěcení národa, církve s posláním historickým, ba politickým. Prozíravá volba církevních představitelů, poměrně brzká korekce původních představ o národní církvi a solidní základ sborového života však nakonec nedovolily církvi, aby utonula v představách o návratu slavné české reformace, v nekoncepční misii či v protikatolickém naladění. Záhy se také ukázalo, že politická role ČCE bude v novém státě spíše minimální, ačkoliv jeho prezident platil salár v pražském klimentském sboru. Nejvýrazněji se tak evangelíci ozvali až ve třicátých letech prací ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku (ve funkci jednatele zde působil např. Josef L. Hromádka) či po italském útoku na Habeš. Domácí politickou a vnitrospolečenskou situaci sice komentovali, ale především na stránkách vlastních periodik.
Patrně nejintenzivnější byly styky českobratrských evangelíků se slovenskými luterány. Od roku 1926 se např. konaly společné konference obou církví. Stín nacionalismu se však naopak jen zřídkakdy podařilo překročit při vzájemných stycích se slovenskými reformovanými (především Maďary), se slezskými a německými luterány. (Např. v Mostě však německá luterská církev ochotně půjčovala českobratrské kazatelské stanici svůj kostel k různým slavnostním bohoslužbám apod.) Zvláštním vývojem prošel vztah ČCE k československé církvi (vznikla 8. ledna 1920). Nejprve chovali někteří českobratrští bohoslovci k aktivitám bývalého římskokatolického reformního duchovenstva spíše despekt, v průběhu dvacátých let došlo mezi oběma církvemi ke sblížení, takže se na různých úrovních konala řada společných podniků. Ve třicátých letech se církve od sebe zase spíše theologicky vzdalovaly – zatímco v československé církvi vrcholil liberalismus, ČCE se pozvolna přikláněla k učení Karla Bartha a k větším dogmatickým důrazům. V revoluční atmosféře generální sněmu se zdálo, že nezůstane jen při spojení dvou církví. Zdálo se, že nejblíže theologicky má nově vzniklá ČCE k obnovené Jednotě bratrské. Ve dvacátých letech došlo tedy k několika společným jednáním, dokonce se jevilo, že případné sjednocení či sblížení církví by bylo se souhlasem přijato i mezi představiteli severoamerické Jednoty (Moravian Brethren). Proces sjednocování však pozvolna utichl a k jeho obnově došlo až těsně před začátkem války. (K 1. lednu 2000 vznikl v ČCE ochranovský seniorát tvořený devíti „tradičními“ sbory, které po vleklých sporech vystoupily či byly vyloučeny z Jednoty bratrské. Členem ČCE se tak stal i biskup Jednoty bratrské, Adolf Ulrich.) V roce 1927 vznikl z podnětu ČCE Svaz evangelických církví, jeho činnost však k nastoupení cesty k jednotě ani ke vzájemnému poznávání a sbližování sedmi členských církví nevedla, pouze v letech těsně předcházejících válce se svaz výrazně podílel na informační kampani o osudu Československa mezi zahraničními protestantskými církvemi. Z dalších ekumenických aktivit se sluší zmínit účast ČCE na práci Presbyterní aliance (Svazu reformovaných církví) či na Konferenci pro praktické křesťanství (Stockholm 1925) a Konferenci pro otázky víry a řádu v Lausanne (1927).
Asi nejvýznamnější proměnu tváří sjednocené církve přineslo poválečné přestupové hnutí. V roce 1918 měla sjednocená církev přibližně 160 tisíc členů, o deset let později takřka 260 tisíc. Určit jednotlivé příčiny odstupů obyvatel od římskokatolické církve zde není možné. V sídlech řady sborů konali místní duchovní i pozvaní hosté evangelizační schůze, při kterých představovali protestantismus, jeho věroučný profil i sepětí s „nejvýznamnějšími“ kapitolami českých dějin. Významnou roli zde sehrály také místní odbory Kostnické jednoty, které svou zejména přednáškovou činností pokračovaly v předávání dědictví reformační minulosti, v dosvědčování evangelia pro přítomnou situaci a v křesťanské vzdělávací činnosti. Díky působení zejména plzeňského faráře Karla Machotky vznikla z přestupového hnutí řada sborů zvláště v západních Čechách (Plzeň, Domažlice, Merklín, Kdyně ad.), další nové sbory byly založeny např. na Žižkově či na Hvozdnici. Nezřídka byla tato činnost dílem zapálených jednotlivců – laiků, kteří intenzivní přednáškovou činností přivedli své sousedy k ČCE. Rychle rostoucí počet členů a nedostatek theologicky vzdělaných pracovníků vedl církev k založení Misijní školy v Olomouci (1922-1939), která měla vychovávat pracovníky pro vnitřní misii.
Druhou „událostí“, která významně přispěla k proměně ČCE, bylo založení vlastní theologické fakulty 8. dubna 1919. Hlasy žádající českou protestantskou theologickou vysokou školu zněly již od prvních okamžiků tolerance. Na vídeňské theologické fakultě, kde doposud Češi a Moravané museli svá theologická studia začínat i končit, působili v profesorském sboru dva Češi, Josef František Bohatec (dogmatika) a Gustav Adolf Skalský (praktická theologie). Zatímco první složil okamžitě po převratu 1918 přísahu věrnosti německé rakouské republice, byl druhý za své neloajální postoje z fakulty po dvaadvaceti letech vyhozen. Důvodů pro zřízení vlastní theologické školy (vedle historické snahy) bylo hned několik: domácí církev potřebovala bohoslovce, kteří by znali a recipovali domácí prostředí a jeho náboženský život; stát chtěl, aby vysokoškoláci byli vůči němu loajální; a církev potřebovala pracoviště, které by ji v budoucnu theologicky podpíralo a sytilo.
Národním shromážděním byla tedy zřízena Husova fakulta jako samostatný autonomní ústav se všemi právy a výsadami (promoční, doktorské) vysoké školy. Jako den zřízení byl určen 1. říjen 1919. Ustavením fakulty se zabývala zvláštní komise jmenovaná Ministerstvem školství a národní osvěty. Především šlo o sestavení učitelského sboru a o obsazení jednotlivých učitelských stolic. O potížích fakulty vypovídá i zoufalé hledání prostorů, ve kterých by mohla působit. Nakonec zahájila Husova fakulta svou práci v sakristii pražského salvátorského kostela. V roce 1920 bylo sídlo fakulty přesunuto do prostor arcibiskupského semináře v jezuitském (!) Klementinu, kde byla její činnost ještě jednou slavnostně zahájena 25. listopadu za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka (ten se pak také stal jejím prvním čestným doktorem). Podobně tomu bylo i s fakultní knihovnou – i ta byla budována z ničeho.
V prvním přednáškovém roce bylo na fakultě zapsáno čtrnáct posluchačů, v roce 1923 jich však již bylo 78 a o dalších pět let později více než 160. Velkou většinu z nich tvořili bohoslovci nové Církve československé, pro které byla posléze (1935) zřízena samostatná sekce, ve které přednášeli učitelé z řad této církve. Na fakultě studovali dále samozřejmě bohoslovci ČCE, ale i studenti z menších českých protestantských církví a reformovaní Slováci. Roku 1922 začaly na fakultě studovat první ženy a o rok později skládali zkoušku první absolventi. Studium bylo rozloženo do čtyř let. Ovšem na fakultu přicházeli studenti již se znalostí latiny a řečtiny, takže je čekala z jazyků pouze hebrejština.
Prvním děkanem fakulty byl zvolen Gustav Adolf Skalský (1857-1926), který se zároveň ujal přednášek z praktické theologie, se zvláštním důrazem na církevní historii a právo. G. A. Skalský byl ovšem také jediným členem fakultního sboru s akademickou zkušeností. Církevní dějiny začal přednášet luterský superintendent a salvátorský farář, dr. František Hrejsa (1867-1953), který posléze v děkanském úřadě těžce nemocného Skalského nahradil. Vedle Hrejsy byl hned jmenován řádným profesorem nové fakulty také náměstek reformovaného superintendenta a mělnický farář, dr. František Žilka (1871-1944), který se ujal vyučování Nového zákona. Kromě profesorů řádných byli v roce 1920 jmenování i dva profesoři mimořádní, dr. Josef Hromádka (1889-1969) pro systematickou theologii a Slavomil C. Daněk (1885-1946) pro Starý zákon. V následujících letech doplnili učitelský sbor první docenti: „čisté filosofie“ J. L. Sněhule (1875-1946), dějin náboženství a filosofie náboženství František Linhart (1882-1959), praktické theologie František Bednář (1884-1963) a církevních dějin František Bartoš (1889-1972).
V zásadě je možné najít mezi prvními učiteli první české novověké protestantské theologické fakulty představitele tří theologických směrů a postihnout tak i hlavní bohoslovecké proudy v prvních desetiletích existence ČCE:
Ještě v roce 1907 se k myšlence spojení církví luterského a reformovaného vyznání velmi negativně stavěl G. A. Skalský, činil tak z pozic luterského konfesionalismu. Tři Františky, Žilku, Bednáře a Bartoše je možné označit za představitele české verze umírněné liberální theologie s výrazným vlivem filosofického díla T. G. Masaryka, kteří zároveň podtrhovali význam biblického svědectví v řešení otázek všedního dne. Josef L. Hromádka začal ještě před tím, než u nás došlo větší známosti dílo Karla Bartha, rozvíjet theologii Slova (snaha o rehabilitaci klasické dogmatické reflexe, vycházející z biblického zjevení a soustřeďující se na dílo a osobu Ježíše Krista). J. L. Hromádka, rozhodně nejvýznamnější postava moderního českého protestantismu, vypracoval také v roce 1927 na přání své církve text, který měl shrnoval základy jejího učení (Zásady českobratrské církve evangelické). Nezařaditelným zůstává Slavomil C. Daněk, který se pokusil o vlastní cestu mezi liberální theologií a theologií Slova.

válka

Rokem 1938 pozvolna překračujeme hranici, na které pramennou historii již doplňují osobní vzpomínky našich současníků a úhel při vší bídě přeci nestranných pozorovatelů střídá vědomé i nevědomé spolunesení rodinné paměti. Valem ovšem také ubývá literatury a historických reflexí. Zatímco o příbězích českobratrských evangelíků za druhé světové války jsme informováni alespoň např. knihou Prošli jsme v jeho síle (2003), na důkladnější studii o ČCE v letech 1948-1989 zatím marně čekáme. Předchozí úseky umožnily svou vzdáleností sice jen bědnou, ale přeci zkratku a sumarizaci, až překročíme jaro 1945 stane se naše kličkování mezi historickými reáliemi (už samotný jejich výběr!) a adjektivy, kterými je lze ohodnotit, o mnoho těžším.
Agitační a informační kampaně ve prospěch Československa, které v zahraničí pořádala ČCE, skončily stejně bezvýsledně, jako všechny ostatní záchranné mírové akce. 29. září 1938 došlo k podepsání Mnichovské dohody a 15. března 1939 obsadila Hitlerova vojska i zbytek republiky, který se na šest let stal Protektorátem Čechy a Morava. Život svobodné církve skončil ve stejném okamžiku jako život svobodného státu.
Církev, jako naprostá většina ostatních srovnatelných institucí, jejichž existence vůbec byla zachována, zvolila jako způsob přežití vnější loajalitu, kterou na všech svých úrovních doplňovala pomocí rodinám zatčených či diskriminovaných a přímou účastí v odboji. Kolaborace byla naprostou výjimkou a víru v brzký vznik protihitlerovské koalice záhy vystřídala naděje na rychlé vítězství spojenců – do té doby bylo třeba vydržet (přežít, bude-li možno).
Představitelé církve rozhodně nevítali ani oficiálně neoslavovali vstup říšských vojsk, ale nezbývalo jim, než plnit příkazy protektorátních orgánů. Synodní rada tedy rozesílala oběžníky, kterými okupační úřady regulovaly život církví, odsoudila atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha apod. Sbory vyřizovaly úřední korespondenci v němčině a v říšském jazyce rovněž spravovaly i matriky; do svých prostor mnohým nezbylo, než vpustit říšské komisaře. Duchovní ve své většině složili zkoušky z němčiny, které je opravňovaly k výuce na protektorátních školách.
Velmi aktivní byli členové Synodní rady po uzavření vysokých škol a uvěznění studentů. Podařilo se jim několik z nich zachránit před odvedením do koncentračních táborů, případně je z táborů i vyreklamovat.
Na místo zemřelého Kamila Nagy byl mimořádným synodem zvolen klimentský farář s americkými školami, Josef Křenek. Říšský ministr K. H. Frank jej však odepřel v úřadě synodního seniora potvrdit. Pomohla až intervence Emila Schieckeho, člena Vyznávající církve, který působil v kabinetu Konstantina von Neuratha. V roce 1944 však Josef Křenek a synodní kurátor Antonín Boháč odmítli, i přes výzvu ministra Emanuela Moravce, vstoupit do Ligy proti bolševismu a podepsat její prohlášení, nato byli oba suspendováni a vypovězeni z Prahy. Úřadujícím náměstkem se tedy stal pražský farář Bedřich Jerie, který pokračoval i přes výhružky a osobní ohrožení ve snaze zachovat z církevního života co nejvíce a uchránit práci i životy svých kolegů ve službě.
V roce 1940 byla ukončena činnost církevních organizací pro práci s dětmi a mládeží, veškeré aktivity mohlo koordinovat pouze ústředí církve. Celostátní sjezdy mládeže nebyly možné (poslední škola mládeže byla v únoru 1941), s velkými omezeními byly povolovány regionální akce. Podobný osud stihl i další církevní organizace a spolky.
Evangelíci a jejich faráři nepředstavovali svými postoji ve válečných letech žádnou zvláštní výjimku. Snad jen vedle služby národu nebo i nad ní stála u nich láska k bližnímu, láska, která nečiní rozdílu v rase, jazyce ani původu. Jmenujme tedy pouze základní příklady:
Již po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu pomáhali českobratrští faráři získat řadě politických i židovských emigrantů domovské právo v sídlech sborů. Když pak na území protektorátu vstoupily v platnost Norimberské zákony, falšovali faráři křestní listy a do matrik připisovali osoby židovského původu. Nešlo-li již pomoci takto, snažili se evangelické sbory alespoň židovským rodinám přispět před jejich odvedením do koncentračních táborů potravinami a léky. (Za to byl např. suspendován salvátorský farář Stanislav Čapek.) Mnozí faráři byli vyšetřováni, případně vězněni, za pouhé neloajální smýšlení a nesouhlasné postoje (např. Karel Matějka). Obětí heydrichiády se stal s několika členy svého humpoleckého sboru např. farář Rudolf Mahovský. Za ukrývání člověka byl zatčen a umučen senior horáckého seniorátu Emil Pokorný.
Řada sborů se přímo zapojila do odbojové činnosti. Fary fungovaly jako místa prvního úkrytu, než si hledaného k sobě vzala některá spřátelená rodina. Semtěšský farář František Dobiáš vystavil matriční doklady Alfrédu Bartošovi z výsadku Silver A. Za pomoc dalším parašutistům skončili na popravišti např. Fafkovi ze žižkovského sboru. Faráři v příhraničních oblastech spoluorganizovali odchody československých vojáků k zahraničním armádám.
V koncentračním táborech byli uvězněni např. faráři Miloš Bič, Eugen Zelený, Bohumír Opočenský, Ebenezer Otter, Bohumil Lopour či diakon a pracovník biblické společnosti Ladislav Lacina s manželkou.
Aktivním členem ČCE byl také jeden ze „tří králů“, štábní kapitán Václav Morávek, věřící podle vlastních slov „v Boha a své pistole“.
Protestantské církve postihla samozřejmě také, po dvaceti letech od pádu Rakouska-Uherska, cenzura, a také rekvizice církevního majetku a sociálních fondů. Vydavatelská činnost ČCE však, bylo-li to možné, neskončila. V době zkoušek sáhli její autoři především k historickým látkám, ve snaze povzbudit historií v současnosti.
Po uzavření vysokých škol řešila církev, jakým způsobem uchrání své bohoslovce od totálního nasazení a zároveň zajistí pokračování výchovy theologického dorostu. Kromě theologické fakulty byla totiž uzavřena i olomoucká misijní škola. Pokusy zajistit bohoslovcům možnost dostudovat v zahraničí (nabízela se Vídeň a Ochranov) církev odmítla a pod patronátem Josefa Křenka začal docent Josef B. Souček při Synodní radě organizovat ilegální theologické studium, které rozsahem učební látky i rozvrhem zkoušek přesně kopírovalo učební plány předválečné fakulty. Bývalí studenti i noví kandidáti služby v církvi byli většinou zaměstnáni při farních kancelářích jako úředníci či katecheti a aby byli uchráněni před totálním nasazením, vybavila je církev titulem prozatímní diakon. (Podle říšského práva se na diakony nevztahovala válečná povinnost.) Na výuce se nesměli podílet penzionovaní profesoři fakulty (řada z nich posilovala církev alespoň psaným slovem), vše tedy zajišťovali docenti či faráři, kteří se před válkou připravovali k habilitaci či doktorátu (R. Říčan, A. Novotný, F. M. Dobiáš, J. B. Jeschke, M. Bohatec, M. Krejčí ad.). Pro účely tohoto „dálkového studia“ (scházení se ve větším počtu bylo zakázáno) byla přeložena a rozmnožena řada skvělých učebnic (anonymně např. i část Církevní dogmatiky v Říši přísně zakázaného Karla Bartha).
Nejvýraznější domácí theolog, Josef L. Hromádka, na poslední chvíli odjel do emigrace, kde se mj. stal jedním z amerických spolupracovníků Edvarda Beneše, a církvi citelně chyběla vůdčí a orientační postava ve svízelné době. Pomyslná volba padla na starozákoníka Slavomila C. Daňka. Ten, zbaven povinností vůči studentům, přenesl těžiště své pozornosti k laikům a začal prostřednictvím tzv. martinského kroužku (volného sdružení především laiků z pražských evangelických sborů) v církvi prosazovat od tolerance nevídaný stupeň biblické práce. Jakoukoli pomoc je možné podle Daňka nalézt jen u Hospodina, a to skrze Písmo. Stejně tak jakákoli budoucí obnova bude možná jen skrze návrat k Písmu.

1948-1968

Konec války znamenal obnovu i pro Českobratrskou církev evangelickou. Váleční vězňové a emigranti se s vítězi vraceli domů. Církevní život měl být pozvolna renovován spolu s Československem a vrátit se do vcelku šťastných předválečných let. 20. května 1945 se v evangelickém Salvátoru konaly slavnostní bohoslužby, při kterých se svého úřadu opět ujal vyhnaný synodní senior Josef Křenek.
Prvním vážným zářezem do nově nabyté svobody byl odsun německého obyvatelstva v letech 1945-1946. Poválečná atmosféra přispěla k jeho většinovému akceptování i členy Českobratrské církve evangelické. Záhy se však na stránkách církevního tisku objevily také ostré reakce napadající jeho obecnou podstatu (náprava válečných křivd, konečné vyřešení německého problému), a především jeho mnohde děsivý průběh. Pomoc pro děti zajatých či zabitých německých rodičů organizoval českobratrský evangelík Přemysl Pitter. Synodní rada zase distribuovala prostřednictvím svých farářů, kteří byli posláni k obnově evangelických sborů v pohraničí zabraném v roce 1938 (např. Mostu), zahraniční pomoc německým evangelickým farářům. (Ostatně již 26. března 1945 vydala Synodní rada oběžník, který žádal sbory o pomoc pro prchající Němce.) Českobratrská církev evangelická na podnět církevního prezidenta Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Ericha Wehrenfenniga a jeho zástupce Gerharda Hickmanna a na základě jednání, která probíhala již před koncem války, přijala do svých struktur sbory této zanikající církve. Ne většina, ale řada německých kostelů a far se tak dostala do majetku ČCE. Němečtí evangelíci, kteří se rozhodli zůstat na území Československa byli začleněni do sborů ČCE, které pak pro ně na několika místech organizovaly bohoslužby v německém jazyce (např. Aš). Česká diakonie převzala zařízení německé diakonie (především v Doběticích u Ústí nad Labem a v Sobotíně u Šumperka).
Druhou proměnu tváře ČCE přinesla reemigrace potomků někdejších exulantů (18. století) pro víru. Světová válka se krutě dotkla i česky mluvícího obyvatelstva ve Slezsku a na Volyni. Češi ze Slezska byli postupně naverbováni do polské armády, pak vyreklamováni ze zajateckých táborů a posláni bránit „německou vlast“, aby se, byli-li zajati, dostali nezřídka do zahraničních polských armád v Británii či v Sovětském svazu. Dvaadvacet Čechů ze Zelova bylo umučeno a další zemřeli při nucených pracích v Říši. V roce 1942 zemřel v Dachau farář lodžského emigrantského sboru Jerzy Jelen, který i přes zákaz okupantů vedl evangelické bohoslužby v češtině. Strach a několikerý přeryv fronty se dotkly i Čechů na Volyni a v Michajlovce. Potomci českých exulantů v Pruském Slezsku byli počítáni za příslušníky poraženého německého národa a za vítěze se nemohli pokládat ani Češi v polském Zelově či ve znovu sovětské Volyni. Také z těchto důvodů došlo v emigrantských obcích k oživení ideje o návratu do Země otců. V Československu zas bylo třeba urychleně osídlit vyprázdněné pohraničí. Reemigrace byla organizována členy první vlny návratu, která proběhla ve dvacátých letech 20. století po vytvoření samostatného Československa, bývalým zelovským farářem Bohumilem Radechovským i státními úřady. Synodní rada se pro reemigranty spolu s organizátory návratu snažila (často marně) zajistit možnost jejich usazení ve větším počtu na jednom místě a vytvoření obdoby původních exulantských kolonií. Exulanti se vraceli především z Opolska, Táborska, Střelínska, Zelova a Volyně. Návrat nebyl bezbolestný, reemigranti naráželi na jazykovou bariéru, často byli např. považováni za Poláky (v Polsku za Čechy či Němce), nové začátky s sebou nesly značné hospodářské těžkosti, trvalé usazení komplikovaly byrokratické předpisy, sny o staré vlasti byly vystřídány nejednou zklamáním i obavami z dalšího politického vývoje země, silný byl také stesk po bývalém domově a způsobu života. Dobře se mnohdy reemigranti necítili ani v ČCE, lišili se svými náboženskými potřebami i smýšlením. ČCE byla pro jejich přísnou pietistickou zbožnost často příliš liberální, a tak někdy raději volili sbory Církve bratrské či baptistů. Přesto vytvořili reemigranti celou řadu sborů a kazatelských stanic a to především na Liberecku (Nové Město pod Smrkem), ve Cvikově, v západních Čechách (Černošín, Stříbro, Teplá, Tři Sekery u Mariánských Lázní), na Karlovarsku (Nejdek, Chodov, Kynšperk) a na Žluticku a Podbořansku.
23. srpna 1948 byla v Amsterodamu založena Světová rada církví (SRC), sdružující více než tři stovky církví ze sto dvaceti zemí (římští katolíci do organizace nevstoupili). Vzniklo tak společenství církví, které věří v trojjediného Boha a které chtěly takto společně vydat světu svědectví o evangeliu. Ve čtvrté pracovní sekci SRC (Křesťanská odpovědnost v našem rozděleném světě) vystoupili s referátem pozdější ministr zahraničích věcí USA, presbyterián John F. Dulles a český protestantský theolog Josef L. Hromádka. Zatímco Dulles, mimochodem do té doby Hromádkův přítel, vyhlásil ostré tažení křesťanů proti komunismu (ostatně Vatikán je vedl již delší dobu), Hromádka podtrhl nutnost spolupráce Spojených států se Sovětským svazem (především v otázce budoucího uspořádání Německa) a vyjádřil se s přejným porozuměním i ke komunismu, ve kterém viděl ztělesnění sociálního impulsu, jež měly nést původně právě církve.
Po čtyřiceti letech příprav byla sice vytvořena velká ekumenická organizace reprezentující značnou část rozděleného křesťanstva, ale zároveň bylo již v Amsterodamu jasné, že politicky je nyní zřetelně rozdělena velká část světa.
Téma vztahu k socialismu, komunismu a vůči nové velmoci, Sovětskému svazu, se záhy po osvobození stalo námětem debat i v rámci církve. Zřetelně to vyjadřoval svými přednáškami a postoji právě Hromádka. Ten si ovšem nejprve musel sám najít cestu zpět ke své církvi, která prošla během války výraznou proměnou, i k jejím mladým bohoslovcům. ČCE se nyní opravdu výrazněji, než kdykoli před tím, soustředila na biblické poselství a theologickou nosnost české reformace. Navrátivší se Hromádka v ní začal mluvit o potřebě nové orientace ve světě. Mnichov označil za konec starých časů a za začátek naprosto nové etapy i ve vývoji církve. Jeho bytostnou snahou bylo přispět k míru.
V roce 1946 založil Jan A. Pellar se svým švagrem J. L. Hromádkou Evangelické dílo. Organizaci, která měla zajišťovat konání české obdoby německých evangelických církevních dnů (Kirchentag), tj. několikadenních shromáždění církve k přednáškám o víře, theologii a společnosti. (Jednalo se o akce pro náročnější laiky. Nejhojnějšími přednášejícími zde byli především učitelé theologické fakulty. Evangelické dílo zůstalo po čtyři desetiletí bezmála jedinou církevní platformou většího rozsahu.) Hned při prvním ročníku v Hradci Králově mluvil Hromádka o Světu v přerodu a o Křesťanství a komunismu.
Ovšem ještě než J. L. Hromádka odjel v roce 1948 do Amsterodamu, navštívil poprvé Sovětský svaz a v Československu proběhl únorový komunistický puč.
Při volbách v roce 1946, ve kterých zvítězila komunistická strana, vybírali evangelíci spíše z levého politického spektra. Evangelíci sami sebe presentovali jako ty, kdo chtějí stát na straně pokroku a tedy větší sociální spravedlnosti, zatímco římští katolíci byli považováni za společenské nepřátele, kteří jsou tradičně spojeni s kapitálem.
K samotné komunistické straně se však evangelíci chovali až na výjimky spíše zdrženlivě. Na druhou stranu byli všichni bývalí vězňové koncentračních táborů (počet vězněných farářů vzhledem k počtu členů církve byl ohromný) a členové odboje vystaveni lákání ke vstupu do KSČ. („Byl jsi partyzánem, staň se komunistou…“)
Řada z členů této první vlny se však záhy po únorovém převratu odmítla podílet na persekucích některých farářů a po slavném projevu Václava Kopeckého z června 1952 s výzvou „zahánět tmu, která pochází z minulých dob… vysvobozovat lid ze zajetí nevědomosti, náboženského tmářství a pověr“ , komunistickou stranu zase opustila.
Po likvidaci politických oponentů, čistce ve státní správě, podnicích i spolcích přišly na řadu církve. Již v dubnu 1948 začaly být vytvářeny při Krajských akčních výborech Národní fronty církevní komise. Zároveň bylo třeba eliminovat nesouhlas jednotlivých duchovních a představitelů církví s nově nastolenou politikou. 25. dubna 1949 byla ustanovena církevní komise ÚV KSČ, která měla budoucí postup strany vůči církvím koordinovat.
14. a 18. října 1949 schválilo Národní shromáždění zákony o hospodářském fungování církví. Tyto zákony mj. stanovily že „…stát poskytuje… osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Státní úřad pro věci církevní může výjimečně v dohodě s ministerstvem financí přiznat osobní požitky i duchovním, kteří jsou jinak činni…“ Zde uvedený termín „státní souhlas“ umožnil státu odstavovat duchovní, kteří se mu znelíbili. 1. listopadu 1949 vstoupily nové církevní zákony v platnost. Zejména římskokatolická církev se sice pokusila bojkotovat přijímání platů na základě této reformy, ale akce skončila nevalným úspěchem. V listopadu rovněž začaly systematicky pracovat církevní oddělení KNV a ONV (Krajského národního výboru a Okresního národního výboru). 7. prosince 1949 byl schválen zákon č. 265 o rodinném právu, který mj. stanovil: „Manželství se uzavírá souhlasným prohlášením muže a ženy před místním národním výborem, že spolu vstupují v manželství… Nebude-li toto prohlášení snoubenců učiněno před místním národním výborem, manželství nevznikne.“ Od tohoto okamžiku byly samotné církevní sňatky neplatné.
25. října 1949 byl vládním nařízením vytvořen Státní úřad pro věci církevní jako vrchní orgán státního dozoru nad církvemi. O sedm let později byl úřad sice zrušen, ale veškerá jeho činnost byla převedena na Sekretariát pro věci církevní ministerstva školství a kultury. Tyto orgány v zásadě kontrolovaly veškerou činnost církví a v jejich kompetenci byla i cenzura církevních tiskovin. V prvních letech komunistické vlády SUC určoval i témata pracovních schůzek farářů a svolával evangelické duchovní k přednáškám a programům na aktuální politická témata.
Krátce před vyhlášením nových církevních zákonů začala chystat sama ČCE jiný model církevního hospodaření. Na plán Antonína Boháče, který počítal se zavedením repartic v takové výši, aby církev byla hospodářsky samostatná, však již nedošlo.
ČCE se, narozdíl od římskokatolické církve, vyhnuly rozsáhlé represe namířené proti duchovním a řeholníkům. (Evangeličtí duchovní ovšem nezřídka jako politicky „nespolehliví“ branci vykonávali svou vojenskou službu u Pomocných technických praporů.) O svůj v zásadě nevelký majetek přicházela postupně a její představitelé se nestali obětí inscenovaných procesů.
Před začátkem školního roku 1951/1952 byly ze škol odstraněny kříže (zavedené prezidentem Emilem Háchou) a kina začala vysílat v neděli dopoledne (ve snaze odvést zvláště děti a mládež od návštěvy bohoslužeb). Vyučování náboženství ve školách končilo postupně – spíše než formou nařízení se tak dělo postupným zintenzivňováním tlaku na rodiče. Souhlas s tím, aby jejich dítě navštěvovalo hodiny náboženství, museli podepsat oba rodiče, kteří pak byli zpravidla ještě pozváni do školy a ideologicky zpracováváni výhružkami o případné nemožnosti dalšího studia jejich dítěte apod.
Z jednotlivých okresů putovaly do Prahy podrobná hlášení o návštěvnosti kostelů, počtech křtů, církevních požehnáních sňatku, církevních pohřbů. Na okresy naproti tomu byly posílány instrukce k osvětové práci a dojížděli osvětoví komisaři.
ČCE již před válkou sledovala boj německé Vyznávající církve a do jisté míry byla také záhy ovlivněna pozdním dílem Dietricha Bonhoeffera, tedy pokusem o nenáboženskou či existenciální interpretací křesťanství. Mezi faráři ČCE zároveň doznívala (vymírala) poslední vlna theologického liberalismu. Příznivci theologické neoortodoxie Karla Bartha se štěpili mezi ty, kteří se spíše přikláněli k politicky angažovanějšímu mistrovu souputníkovi J. L. Hromádkovi, a mezi následovníky spíše mistrova žáka, Josefa B. Součka. Vedle nich se radikalizovala na Písmo důsledně soustředěná část žáků S. C. Daňka.
Rok 1948 se v životě Husovy bohoslovecké fakulty kryl s přirozenou výměnou fakultního sboru. Nové personální obsazení kateder však ukazovalo na léta spíše značného pracovního rozmachu (Miloš Bič, Josef B. Souček, Rudolf Říčan, Amedeo Molnár, Josef B. Jeschke, Josef Smolík ad.) a theologického rozkvětu. V letech 1948-1951 vydávala fakulta spolu se svou bratislavskou sestrou pozoruhodné theologické periodikum Theologia evangelica. 14. července 1950 byla Husova fakulta vládním rozhodnutím v rámci reorganizace školství (cílem však bylo theologický obor oslabit) rozdělena na dvě vysoké školy – Husovu československou bohosloveckou fakultu (vychovávající dorost theologů Československé církve, později Církve československé husitské) a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (pro bohoslovce protestantských církví: Českobratrské církve evangelické, Křesťanské reformované církve na Slovensku, Jednoty bratrské, Církve bratrské, Bratrské jednoty baptistů, Evangelické církve metodistické a Církve adventistů sedmého dne).
23. února 1949 byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech a vzápětí se rozběhla do té doby nepříliš úspěšná kampaň k vytváření JZD. Po dvou neúspěšných vlnách této násilné kolektivizace (a zestátnění) zemědělství bylo 3. června 1952 vydáno usnesení o dalším rozvoji JZD. Tím začal důrazný útok okresních tří až čtyřčlenných komisí, které měly přesvědčit zbývající soukromé zemědělce ke vstupu do JZD. (Přesvědčovací metody zahrnovaly i násilné přestěhování a věznění nesouhlasících rolníků a statkářů.) Právě v této fázi bylo užito i českobratrských farářů, kteří byli vydíráni a nuceni navádět členy svých sborů ke vstupu do družstev.
Obecně lze říci, že se církev postupně snažila najít ve vztahu ke komunistickému státu takový způsob existence, který stát trpěl a církvi umožňoval v omezené míře vykonávat její základní poslání, totiž kázání evangelia. (Zkušenost z druhé světové války navíc alespoň po nějakou dobu umožňovala doufající čekání: že to už brzo praskne.) Z nedělní školy se staly bohoslužby pro děti, z vyučování náboženství biblická hodina pro děti apod. Práce s mládeží byla transformována do lesních a jiných brigád.
Díky postavě mezinárodně uznávaného (byť hojně kritizovaného) a novému režimu v zásadě nakloněnému J. L. Hromádky byla ČCE do značné míry uchráněna nejhorších represí. Sám Hromádka věnoval velké (a marné) úsilí přesvědčování KSČ o zastaralosti marxistického atheismu.
V roce 1951 byla násilně ukončena činnost nekomunistických organizací a spolků. V rámci ČCE se podařilo z části převést jejich činnost pod správu Ústřední církevní kanceláře. ČCE rovněž převzala v letech 1950-1952 (většinou jen nakrátko) majetek i činnosti některých spolků (Česká diakonie, Letní tábor Komenského, Českobratrská evangelická společnost pro dobročinnost křesťanskou, Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální ústavy v Myslibořicích, Českobratrská jednota misijní). Zpravidla byly budovy záhy zabaveny státem. K 31. prosinci 1959 převzal stát 537 lůžek, u kterých doposud pečovala Česká diakonie. Spolu se spolky skončila i činnost Akademické YMCA, jejíž formací prošla v poválečných letech celá jedna generace farářů a presbyterů ČCE.
Na církevní zákony musela ČCE reagovat novým církevním zřízením, které přijal v roce 1953 XI. synod. Tentýž synod také zavedl ordinaci žen. (Důvody, které k tomu církev vedly, byly zčásti nejen theologické, ale také pragmatické. Velké množství sborů bylo neobsazených.) 13. prosince 1953 byly ordinovány první čtyři ženy: Eva Peroutková (provdaná Nechutová), Alena Štěrbová (provdaná Srnková a Šounová), Jarmila Jeschkeová (rozená Štepánová) a Antonie Slámová. (Stalo se to před vánočními svátky, takže na Boží hod již mohly vysluhovat večeři Páně.) Další ženy byly ordinovány v lednu 1954. Vesměs se jednalo o absolventky theologické fakulty, které doposud pracovaly jako sborové sestry či katechetky.
V době, kdy Nikita Sergejevič Chruščov pronášel svůj tajný projev o kultu osobnosti a jeho důsledcích na XX. sjezdu KSSS, adresovalo na padesát členů ČCE (laiků a duchovních) dopis profesoru Františku Kahudovi, ministrovi školství, a Karlu Hrůzovi, přednostovi odboru pro věci církevní na ministerstvu kultury, s žádostí, aby stát církvím umožnil práci s mládeží. Dopis zároveň apeloval na zrušení trestu smrti, nabádal k citlivější kolektivizaci, nabízel pastýřskou péči církve mezi vězni a přimlouval se za svobodu projevu. (Podobný protest proti školní výchově v duchu tzv. vědeckého atheismu zaslalo deset evangelických farářů v roce 1964 i ideologické komisi ÚV KSČ.)
Tento dopis byl zřejmě jakýmsi prvním ozváním se tohoto druhu, které z ČCE vzešly. Valná část (většinou již bez tak velké podpory zahrnující různé vnitrocírkevní proudy) jich pocházela z prostředí Nové orientace. Skupina Nová orientace se zformovala během roku 1959. Její theologický profil lze jen těžko zformulovat pro velkou theologickou odlišnost, kterou se vyznačovali její představitelé. Přibližně lze jmenovat: důraz na eschatologii, civilní interpretaci křesťanské víry a odpovědnost za společnost. Třetí bod často vedl členy tohoto volného uskupení do vnitrocírkevní opozice vůči představitelům církve. A tento akcent rovněž sváděl církevní tajemníky označovat všechny nonkonformní faráře a vikáře ČCE za členy Nové orientace. Hlavně v prvních letech šlo o to, nově před světem a ve světě (tedy i jinde než ve sborových domech a církevních chrámech), povědět (dosvědčit), kdo to je Ježíš, o odhalení možností následovat Krista uprostřed moderního světa. (Nová orientace byla spojena především s těmito postavami: Jakub S. Trojan, Milan Balabán, Jan Šimsa, Jan Čapek, Božena Komárková, Jaromír Procházka, Alfréd Kocáb, Jaroslav Pfann, Jiří Veber.)
Během šedesátých let byl jednou z hlavních platforem Nové orientace Mírový odbor Svazu českobratrského evangelického duchovenstva.
Destalinizace a pozvolná liberalizace přinesly v šedesátých letech mírné uvolnění, které se projevilo také ve dvou velkých amnestiích (1960, 1962). Návrat propuštěných politických vězňů do sborového života způsobil jeho oživení a zintenzivnění; řada z těch, co se vrátili, inspirovala mnohem větší neohrožeností než jakou měli ti, co se do konfliktu s režimem doposud nedostali a co se jej zatím pouze báli. Inspirující byla rovněž setkání s propuštěnými římskými katolíky, protože vedla k uvědomění, že někdo může (mohl) být vězněn jen pro své náboženské přesvědčení.
Přes všechny politické ostny nadějný nový rozběh snah o nějakou podobu jednoty křesťanů vedl k založení Ekumenické rady církví i v Československu. V roce 1958 vznikla z podnětu J. L. Hromádky Křesťanská mírová konference. V dalších letech pak byly zakládány její pobočky v dalších zemích. KMK měla být jednou z platforem dialogu křesťanů přes železnou oponu a na její půdě se také začala odehrávat důležitá fáze dialogu s německými církvemi a vůbec obnovování ekumenických styků s nimi. Od začátku se do centra její pozornosti dostávaly také církve tzv. třetího světa. Hromádka rozuměl KMK jako platformě pro vedení theologických a křesťanských aktivit ve prospěch míru a proti atomovým zbraním. KMK neměla být, ač vždy pod silnou kontrolou komunistického režimu a nástroj její sebe-propagace, jakousi východní obdobou světové ERC. V roce 1961 vyvrcholila dosavadní přípravná činnost KMK ve svolání I. Všekřesťanského mírového shromáždění do Prahy. Po sovětské invazi do Československa a změně vnitřní atmosféry v KMK Hromádka rezignoval a KMK postupně ztrácela na významu i ve východní Evropě. Zanikla krátce po roce 1989.
Další impuls v ekumenickém dění, kterého se účastnili i českobratrští evangelíci, přišel se zahájením II. vatikánského koncilu (1962). Závěrečného zasedání II. vatikánského koncilu se jako nekatolický pozorovatel účastnil mj. Josef L. Hromádka. Podněty koncilu vzbudily naděje samozřejmě i v ČCE; v řadě sborů začaly pravidelné schůzky evangelických a římskokatolických duchovních, společné bohoslužby Slova i další ekumenické akce, např. při Památce zesnulých (Mariánské Lázně).
V první polovině šedesátých let se podařilo dosáhnout změn ve znění připravovaného zákona o rodině. Původně navrhované znění obsahovalo i formulace, že se v Československu děje veškerá výchova a vzdělávání v socialistickém duchu, tedy podle vědeckého světového názoru (atheismu prosazujícího marxismus-leninismus). Iniciativu vedl Jan Dus ml. a Rudolf Říčan.
Během šedesátých let došlo i k pozvolné a opatrné kritické reflexi politických procesů padesátých let. V ČCE měla tato reflexe podobu prohlášení patnácti farářů a laiků Ještě donedávna jsme se domnívali… z května 1964. (Prohlášení pocházelo z prostředí Nové orientace a bylo určeno církvi.) Objevily se v něm další tři podstatné rysy Nové orientace, totiž důraz na dodržování lidských práv (prohlášení upozorňuje na jejich porušování, ke kterému církev nesmí mlčet), na aktivnější zapojení laiků do sborového života (podmínky nastolené komunistickým režimem, kdy valnou většinu odpovědnosti nesl farář, prohlubovaly sklon k modelu farářské církve, který byl v ČCE již předtím) a podnět k ideovému dialogu s marxisty.
Soukromé semináře, které ve svém bytě na pražských Vinohradech pořádal Josef L. Hromádka, byly pro hojnou účast začátkem šedesátých let přesunuty do jídelny Husova bohosloveckého semináře, kde bydleli studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Program pro několik desítek účastníků posléze začala organizovat ekumenická skupina tvořená Ladislavem Hejdánkem, Jakubem S. Trojanem, Jiřím Němcem, Václavem Freiem, Janem Sokolem ad. (poslední tři jmenování byli římskými katolíky). Setkání probíhala zpravidla jednou za čtrnáct dní, po úvodní modlitbě následovala přednáška a diskuse. Státní úřady tuto aktivitu samozřejmě monitorovaly, ale díky patronátu J. L. Hromádky a také tomu, že se odehrávala na církevní půdě, ji svými zásahy neohrožovaly. Kromě jiných zde přednášeli učitelé fakulty Josef B. Souček, Jan Milíč Lochman, Amedeo Molnár, Josef Smolík, theolog československé církve Zdeněk Trtík, katolíci Jan Merell, Josef Kubalík, František Kotalík, Metoděj Habáň, Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Oto Mádra Bonaventura Bouše, Karel Flossmann ad. Jirchářské přednášky se volně protnuly s dialogem křesťanů s marxisty (Milanem Machovcem, Vítězslavem Gardavským, Erikou Kadlecovou).
V roce 1967 vyšla poprvé knižně studie Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Práce se stala světovým bestsellerem a jen v Německu vyšla sedmkrát; přeložena byla např. do angličtiny, španělštiny, švédštiny a japonštiny. Ve stejném roce, 27. až 30. dubna 1967, se pod patronací Paulus-Gesellschaft a Sociologického ústavu ČSAV uskutečnilo v Mariánských Lázních mezinárodní symposium křesťanů a marxistů s tématem Tvořivost a svoboda v humánní společnosti. Stranou byl ovšem dialog mezi křesťany a komunisty vnímán spíše jako zvláštní forma „ideologického boje o vítězství socialistické a komunistické perspektivy ve vědomí lidí“.
V roce 1961 začaly dvě ekumenické překladatelské skupiny (pro Starý a Nový zákon) pracovat na moderním překladu Písma. Původně se jednalo o aktivitu několika evangelických theologů pod vedením Miloše Biče a Josefa B. Součka, ke které se postupně přidali i theologové z dalších církví, včetně římských katolíků. Překlad byl poprvé vydán v roce 1979, k výročí Bible kralické. Verze včetně deuterokanonických knih vyšla v roce 1988 (ovšem s vročením 1985 – jako připomínka 1100. výročí úmrtí slovanského misionáře Metoděje)…
Atmosféru dialogu v šedesátých letech odrážejí i práce na novém vydání Hromádkových Zásad Českobratrské církve evangelické, na kterém pracovala od roku 1966 autorská skupina. Výsledek vyšel v roce 1968.
A pak přijely tanky…
(Ondřej Macek)