Theologický profil ČCE je obtížné definovat jednoznačně. Je to dáno tím, že se v ČCE prolíná a spojuje vícero theologických tradic, totiž tradice světové reformace, především kalvínské a luterské, i tradice reformace domácí, představované husitstvím a Jednotou bratrskou. Zásadní otázkou je přitom vztah domácí reformace k vlivům reformace světové. Často se zdůrazňuje zvláštnost české reformace na úkor cizích vlivů, jindy se význam domácí tradice snižuje. Za zvláštní pozornost však stojí právě vzájemné stýkání a vyrovnávání se české a evropské reformace. Toto prolínání tradic vytváří i charakteristickou tvář ČCE.

ČCE vznikla v roce 1918 spojením evangelické církve helvetského a evangelické církve augsburského vyznání. Do jednotné církve se přihlásily všechny sbory obou vyznání (s výjimkou Slezska a německých sborů). Hladké spojení obou typů sborů bylo usnadněno nadšením, jež povázelo období pádu Rakouska-Uherska a vzniku svobodného Československa, renesancí českých reformačních tradic mj. i v politickém životě a jistě také převládající liberální theologií. Obecná nálada byla tehdy protikatolická a stavěla do popředí národní tradice. Konfesijní výlučnost byla na ústupu. Církev však musela během prvních let své existence nově formulovat základy, na kterých stojí.

O pozitivní vyrovnání se s římských katolicismem a základními tradicemi křesťanství se nejvíce zasloužil theolog Josef L. Hromádka (1889–1969). Při svém ustavení v roce 1918 se ČCE přihlásila (pouze) ke dvěma domácím vyznáním víry – Bratrskému (1535) a Českému (1575). Teprve v roce 1945 církev oficiálně přijala čtyři konfese – vedle obou domácích i Augsburské vyznání (1530) a Druhé helvetské (1566).

K recipovanému odkazu husitství patří důraz na poslušnost božího zákona a zájem o spravedlnost na zemi. Z odkazu Jednoty bratrské vyplývá důraz na ovoce víry a církevní kázeň. Dále pak vědomí, že pravá Kristova církev je přítomna v mnoha různých „jednotách“ – v různých společenstvích víry v Ježíše Krista. Jednotlivé důrazy se v ČCE neprosadily rovnoměrně. Luterských sborů byla například při spojení menšina a ve sjednocené církvi si své zvláštnosti většinou neudržely. Kalvínská tradice se prosadila nejvíce, třeba v presbyterně-synodním zřízení, ve strohosti bohoslužebného pořádku i v evangelickém písmáctví.

Církevní vyznání (konfese) nejsou v ČCE závazné takovým způsobem jako v církvích, které mají konfesi jen jednu. Proto také není natolik důležité zkoumat, která z nich má největší vliv a těší se největšímu přijetí. Důležitější je uvědomit si, co umožňuje přijetí čtyř konfesí, z nichž každá vznikala při jiné příležitosti a má jiné zaměření. Více než jednotlivé konfese je pro ČCE charakteristický neprostředkovaný vztah k Bohu a svoboda víry, která staví pouze na poslušnosti božího Slova, zatímco každá dogmatická formulace se chápe jako pomocná. Tento stav ovšem může také vést k věroučné nevýraznosti, kdy konfese nejsou studovány vcelku a každý věřící si z nich vybírá to, co je mu na nich nejbližší. Česká reformace bývá považována za praktickou, to ovšem neznamená, že by jí chyběla vyznavačská určitost, nýbrž že se dogmatické učení vždy prolíná se zájmem o křesťanský život.

Mezi významné theologické směry v nedávné historii ČCE patří: směr biblicky orientovaný, směr Nová orientace, směr liturgické obnovy.

Biblicky orientovaný směr je v církvi asi nejvlivnější. Navazuje na bratrské písmáctví, vychází z pochopení Písma jako božího Slova v lidské podobě. Vlivnou postavou byl theolog Slavomil C. Daněk (1885–1946). Ten při výkladu biblických textů vycházel od „tradičního procesu“. Celé biblické podání chápal jako živý proces, ve kterém se Slovo stále přetváří a aktualizuje. Zvláštní pozornost věnoval počátku tradičního procesu, studiu náboženských kultů okolních národů a tomu, jak se s nimi Izrael vyrovnával. Směrem k zájmu o starověké kulty navedl další české biblické bádání. Dnes se naopak klade důraz na Písmo v jeho výsledné podobě, v jaké nám bylo předáno a je církví užíváno (na konečnou podobu biblického kánonu). Biblické bádání v ČCE sice obyčejně užívá moderní kritické metody výkladu, přesto není na újmu úctě k Písmu.

Nová orientace spatřovala v určitých jednostranných projevech písmáctví útěk od odpovědnosti za současný svět. Postavila se proti každému oddělování všedního a svátostného života. Představuje český pokus o civilní interpretaci. Zdůrazňuje, že víra se děje celým životem. Vychází přitom z pochopení Ježíšova vtělení a lidství jako cesty Boha do světa. Zde se křesťan setkává s živým Kristem. Nová orientace usilovala o rozhovor se sekularizovaným člověkem, vyjadřovala zájem o spravedlnost a politický rozměr života víry. Mnohé požadavky jednotlivých recipientů Nové orientace i domácích a světových zastánců civilního či existenciálního zvěstování Evangelia se již v církvi staly samozřejmostí, jiné čekají na nové tvůrčí uchopení.

Ani směr usilující o liturgickou obnovu netvoří jednotnou „theologickou školu“, spíše jej tvoří ekumenicky otevření jednotlivci, nejčastěji faráři. Do jisté míry se staví kriticky k civilní interpretaci, pokud se snoubila s ochuzením zbožnosti a náboženského rozměru víry. Tento směr usiluje o obohacení evangelické zbožnosti. Jeho protagonisté se inspirují jak v tradici jiných křesťanských církví, tak především v tradici staré církve. Kladou důraz na svátosti jako nedílnou součást bohoslužeb. Podněcují tak rozhovor o chápání svátostí v ČCE a přispívají k tendenci častějšího vysluhování večeře Páně. Nesetkávají se však vždy s porozuměním ve sborech, protože ČCE je stále ještě někdy laděna protikatolicky a tedy např. protiliturgicky, více než sama reformační vyznání, což má ovšem svůj historický důvod v přestálém stopadesátiletém období protireformace.

ČCE je (v neposlední řadě pro různorodost svých tradic) ekumenicky otevřená. Od počátku své existence patří do Světového svazu reformovaných církví. Od roku 1948 je zastoupena ve Světové radě církví. Spolupodepsala Leuenberskou konkordii (vznikla 1973) a patří tak do společenství reformačních církví, které se zakládá na základním souhlasu v učení o Slovu a svátostech. Nejnověji je přijata i do Světového luterského svazu. Delší dobu usiluje o ekumenickou spolupráci s římskokatolickou církví. Ekumenické rozhovory, které ČCE vede, jí umožňují, aby vyslovovala svá specifika a zůstávala v rozhovoru se světovou reformací i dalšími církvemi.

ČCE vytváří otevřený prostor (daný svými vyznáními), ve kterém se mohou nalézt různě orientované individuality, zahrnuje nejen tradiční sbory původem z toleranční doby, ale i nově vzniklé sbory velkoměstské, reemigrantské, přestupové. Otevřenost církve se projevuje v tom, že k večeři Páně zve všechny pokřtěné, ať už patří k jakékoli církvi. A otevřenost církve se projevila např. také v tom, že „do sebe“ v roce 1999 dokázala pojmout Ochranovský seniorát, tradiční část rozštěpené Ochranovské Jednoty bratrské.

Na druhou stranu se od ČCE v roce 1990 oddělilo dnešní charismatické Křesťanské společenství. Zdá se, že ČCE se má na pozoru před charismatickým (letničním) hnutím a že se jí nedaří pozitivní prvky této zbožnosti uspokojivě integrovat.

V církvi se opakovaně volá po vytvoření společných věroučných „zásad“ na způsob těch, jež vytvořil J. L. Hromádka v roce 1927. (Na revidovaném vydání pak v roce 1968 pracovala již širší skupina.) Církev v nich tehdy dala najevo, že se vyjadřuje k proměnám doby a mluví k současnému člověku. I dnes se církev vyjadřuje k aktuálním otázkám (např. materiály k otázce homosexuality, či dříve k česko-německým vztahům). ČCE však nemá jednotný postoj k věroučným ani etickým otázkám a v běžném provozu se na něm ani neshodne. Velká samostatnost ve víře i životních postojích se očekává od každého jednotlivce. Theologické směřování každého sboru podstatnou měrou záleží na jeho staršovstvu. Theologický rozhovor v církvi se vede obyčejně tak, že témata a problémy přicházející z praxe jsou následně církví theologicky zkoumány. Theologickou závažnost přitom v životě církve získávají otázky jako přijímání dětí (večeře Páně), homosexualita, manželství, eutanazie, témata politická, sociální i ta, jež se týkají ekologie a enviromentalistiky apod. Kladem takového postupu je, že se církev může relativně pružně zabývat aktuálními otázkami. Na staršovstvech potom je, aby rozhodnutí synodů vnášela do života jednotlivých sborů.

ČCE se intenzivně zabývá svými tradicemi a zvláštní dějinná cesta českého protestantismu (období reformačního rozkvětu, útlaku za protireformace, toleranční doba, evangelické písmáctví, meziválečné budování) patří k její identitě. Pestrost jejích tradic umožňuje bohatý vnitřní rozhovor. V prostoru ČCE je možné jak kriticky hledět na minulost, tak klást nové otázky reformačním vyznáním i hledat obohacení ve společné křesťanské tradici.

(Filip Susa)