Sbor není jednotkou církve, ale formou církevního sdružování. Formou, která je určována svým motivem a podmiňována vlivy, které působily na její formování, a vlivy, které působí na její udržování. Udržuje se zároveň sama od sebe, žijíc z předchozích vlivů. K tomu (s jistým smyslem pro chaotičnost) připojuji několik otázek a odpovědí. Otázky jsou formulovány jako otázky, aby byly čteny nezávisle na odpovědích.

1. Je sbor jedinou možnou formou fixace evangelického sdružování?

»Sbor« jako evangelický termín pro základní církevní jednotku, zkrácenina slovního spojení »farní sbor« ve smyslu instituce s právní subjektivitou, není církví ve vlastním smyslu, nýbrž podpůrnou organizací církve. Věříme svatou církev obecnou, ale ne svatý souhrn sborů a farností. Kromě toho církevní struktura, a to mám na mysli například stávající parochiální systém, není ztělesněním věčného principu, nýbrž formou historicky vzniklou, a to poměrně nedávno na základě předchozího vývoje. Aby se něco v tom změnilo, bylo by žádoucí obecné nadšení pro dobrou myšlenku. Tuto utopickou tezi formuluji proto, abych naznačil určitou nemožnost. Sbory jsou nanejvýš samostatné jednotky, podobně jako tomu je v tzv. svobodných církvích. To pak mimo jiné vede k pocitu, že slabé sbory zůstávají vydány samy sobě na pospas. Sbory se stávají břemenem minulosti. Když byly vytvářeny, těžko si kdo představil nynější situaci, i když k ní vývoj směřuje přinejmenším od roku 1789, což je dosti dlouhá doba na rozkoukání (povšimněme si toho malého rozestupu vůči Tolerančnímu patentu). Sbor jako břemeno je obzvlášť patrný tam, kde 5,5 sester a bratří se sejde v obrovském chrámu. Nemohli by se scházet po domácnostech? Ale co odpovědnost za chrám? Jenže je k boží přítomnosti chrám opravdu tak nezbytný? Členství ve sboru se podobá členství ve spolku (členské příspěvky, právo volit funkcionáře a být volen, konání valných hromad). V porovnání s tím společenské formy religiozity nynější epochy mají spíše charakter firmy a klientů. Klienti platí nemalé částky, protože jim to stojí zato a protože firma musí z něčeho žít a od státu nic nedostane jako církve. Církvi bych nevyčítal početní úbytky, nýbrž to, že scházejí mechanismy k reformě, která by respektovala jak evangeličnost evangelictví, tak společenský a kulturní rámec. Sbory jako celky počítají s generační návazností a sociální pospolitostí. Obojí je často vepsí. Rodinné vztahy se obecně v evropské společnosti dalece rozvolňují a tradiční společnost upadá v zapomnění, stává se něčím cizím. Proto bych církvi nevyčítal právě úbytek členů, ale spíš jiné věci, z nichž jen některé v této úvaze pouze naznačím. Vliv společenských změn na členství v tradičních církevních obcích je v Evropě až na výjimky obecně markantní a nemá smysl se chovat, jako by se týkal jen nás. Otázkou je spíš, jak reagovat na změny bez ztráty cti. Mám zato, že labilní půda vedla už dávno k posilování struktur rodin a jejich přátel jako alternativní, ale přeci jen dosti exkluzivistické formy evangelického sdružování. Nemám k tomu žádný vztah, nemám proč tím být nadšen, ale snažím se to alespoň chápat. Nakonec bych doplnil, že jsou procesy, které vedou nad parochiální systém: faráři se speciálním zaměřením (mládež, profesionální vojáci, vězni, pacienti v nemocnicích).

2. Jak překonat dichotomii farář - sbor?

Příliš jsme si na ni zvykli, občas si někdo uvědomí, že tato dichotomie překáží, ale jako by se s tím nic dělat nedalo. Jako by sociální stránka sboru byla postavena na principu: jedna ruka a deset nebo třeba sto nohou.

3. Dokážeme si představit sbor, který svou reálnou praxi a její podmínky maximálně redukuje na rovině co nejprostší - a přitom zůstane neméně pevný a vnitřně bohatší? To je představa pro odvážné, prakticky ne vždy proveditelná. Jen poněkud hypotetická, a nevím, jak něco takového prosazovat. Speciálně tu mám na mysli rezervovanost vůči zajišťování vnějších podmínek.

4. Proč sbor působící v určitém místě je okolím spíše přehlížen?

Není to tím, že evangelictví nemá mnoho co nabídnout, že neumí vyjádřit, oč jde, že se jeho existence rozchází s jeho kontextem?

5. Proč může být přehlížen někdo, kdo je členem, popř. tzv. aktivním členem sboru, popř. příchozím zájemcem o křesťanství?

K této otázce mne navedlo několik konvertitů ke katolictví, kteří se svého času o Evangelickou církev zajímali.

6. Jakou nabídku sbor poskytuje a jaká v něm chybí?

Tuto otázku považuji za téma, které si zasluhuje zcela zvláštní úvahu, protože se tu nabízí její další a další diferenciace.

7. Nemá mít studium Písma své velmi výrazné a neoddiskutovatelné místo v evangelickém sdružování?

Je-li Písmo principem reformace, obrat k Písmu východiskem evangelictví, je znevažování studia Písma podceňováním jeho hodnoty. Písmo se stalo dávno samozřejmostí, není však cenností, natožpak vstupní branou do tajemství. Neboli Písmem svatým. Proto odborně vedené lidové studium Písma považuji za podmínku, bez níž to nejde. Už jsem víckrát zaznamenal vztah k Písmu a k jeho studiu jako k nutnému zlu. A to bych nikomu nevnucoval historicko-kritický přístup, který je dost náročný i vydatný a má svůj smysl, ať už si o něm kdo chce co chce myslí.