Mně se také zdá důležité vyjít od toho, co to vůbec bohoslužby jsou. Ptá se na to ve svých dvaceti otázkách Ilja Herold (jeho otázky 01-03 výše), začíná tím Tomáš Molnár (plurál slova „bohoslužby“ jako poukaz k jejich obousměrnému provozu: od Boha k nám, od nás k Bohu), připomíná to s katechismovou stručností Martin Grombiřík („Bůh nám dává svoji milost v slovech Evangelia a ve svátostech, my mu předkládáme oběť chvály a díků, prosby a přímluvy za sebe i jiné lidi, společně s Bohem slavíme zpřítomňující památku spásných událostí a sjednocujeme se s Kristem do jednoho těla. To je vše, co bohoslužba vyjadřuje.“). Líbí se mi na té definici, že spoluhráčem Božím („subjektem bohoslužeb,“ tak Šárka Grauová) je lid, sbor, nikoli jen farář. A také to, že vidí bohoslužby jako proces, děj („sjednocujeme se s Kristem“, metafor pro to má biblická a církevní tradice jistě více). Jak konkrétně ale v našich sborech tato obousměrnost a tenhle proces přicházejí ke slovu (nebo k činu)? Představuji se, že se tohle fórum stane třeba také dílnou či tržištěm nápadů.

Tu se ale nevyhneme specifické bohoslužebné roli faráře a jeho – alespoň v ČCE to tak máme rozdané – nejvlastnějšímu vkladu k bohoslužbám: roli kázání. Na tohle téma se zajiskřila různice (Tomáš Molár a Šárka Grauová), která myslím přesně vystihuje silná názorová křídla v ČCE. Parafrázoval bych je (ta křídla) tak, že v jednom z nich kázání docela pohltí zbytek bohoslužby („Bohoslužby jsou kázáním. Tečka.“). Na adresu druhého křídla se uvádí, že v něm bohoslužebný provoz zcela pohltí kázání („Jsou líní dělat poctivou exegezi, proto vymýšlejí liturgie“). Mezi oběma extrémy leží spektrum toho, jak to asi ve většině sborů chodí. Platí-li ale zásadně, že je při bohoslužbách Božím spoluhráčem sbor, nikoli jen farář, a že zároveň ke křesťanským bohoslužbám biblické zvěstování nezbytně patří, chtělo by to v úterním rozhovoru, zde na evangnetu či jinde přesněji popsat, jaká je v celku bohoslužeb role kázání. Tohle přesnější vymezení místa kázání umožní také přesněji místo a funkci ostatních částí bohoslužeb. Osobně vidím roli kázání, vycházejícího ovšem z biblického čtení, které samo je jádrem nedělního zvěstování, ve vynalézavém dosvědčení, v čem je to přečtené z Bible platné a nosné pro nás dnes. Nebál bych se jednostranností, ke kterým tlačí text a pudí Duch, jsou-li zasazeny v náležitém liturgickém rámci a neseny láskou ke společenstvím, spolu s nímž tu kazatel svým svědectví před Boží tváří slaví.

A pak je zde bohoslužebná role sboru jako celku: toho sboru, který – a nejen farář – je spoluhráčem obousměrného provozu bohoslužeb. Myslím, že právě zde je nemoc naší církve naléhavá a viditelná. Sem směřují, nakolik rozumím, otázky Ilji Herolda (14-16 a 18-20). Tvrdím, že převažující podoba našich bohoslužeb je klerikálnější než katolická, a to i navzdory občas žoviální či civilní dikci, o níž se tu a tam snažíme. Jde totiž o míru účasti přítomných na společném díle bohoslužeb. Tohle fórum by se mohlo stát východiskem rozhovorů, studia, hledání a experimentování. Za prvořadý cíl přitom nepovažuji zábavnost, dnešnost, náborovou atraktivitu. Motivem hledání většího zapojení sboru při bohoslužbách je spíše onen zásadně obousměrný provoz bohoslužeb, o kterém byla řeč výše. Není to hledání novinek, ale návrat k původnímu zadání bohoslužeb, od něhož se protestantismus tam, kde při bohoslužbách praktikuje systém jednoho muže či jedné ženy, dějinnými peripetiemi vzdálil. Sám mám apriorní důvěru k základní dvojohniskové struktuře bohoslužeb (kázání a VP), jak vykrystalizovala do 4.stol. (do nástupu Konstantina Velikého). Myslím, že by měla tvořit půdorys všech třeba velmi tvůrčích bohoslužebných aktualizací.

Na závěr dvě s tématem, jak věřím, související reklamy:

1. V roce 2008 vydalo nakladatelství Mlýn útlou knížku curyšského novozákoníka Jeana Zumsteina „Protestantismus a první křesťané: Ježíš, Pavel, tradice a víra.“ http://mlyn.evangnet.cz/index.php?center=nove Zumstein zde jednoduchým jazykem popisuje, kromě mnoha jiného zajímavého, jak Pavel redukoval Ježíše, jeho učení, života a smrti, na zvěst o Kristově zástupné oběti. Pokračuje tím, jak se tato redukce, kombinovaná s důrazem na návrat k počátkům, staly hnací silou protestantismu. Ten pak dal právě na půdě protestantismu vyrůst biblické kritice, která zredukovala fakticitu vyprávěných událostí na uzounké pole milosti, vědomí člověka o nekonečné ceně, kterou má před Bohem. Považuji Zumsteinovu definici a dějinou skicu protestantismu za výstižnou. Popisuje náš redukcionismus, který nakonec sežere sám sebe. Tam, kde budeme hovořit o krizi ČCE a kudy z ní ven, bude Zumstein užitečný rádce.

2. Když mluvíme o tom, jak se při bohoslužbách dostává sbor ke slovu, mám řadu velmi inspirativních zkušeností z bohoslužeb podzemní či mlčící katolické církve okolo biskupa Jana Konzala. Myslím, že díky své neveselé, hledačské zkušenosti nalezli liturgický výraz, který je tradiční ve svých rubrikách, s velmi silnou laickou účastí a zcela současným a civilním projevem (bez liturgických oděvů, zpravidla v pronajatých školních třídách). Mnohé jejich zkušeností tvoří studijní náplň studijního oboru UK ETF nazvaného teologie křesťanských tradic. http://www.iespraha.cz/content/historie-institutu