Napsal jsi to pěkně Tomáši, přesto si neodpustím jedno malé rejpnutí či spíše věcný nesouhlas: z tzv. "katolického" liturgického oděvu (který m.j. používají i anglikání, severští luteráni a v omezené formě dokonce i některé reformované konfese) se z oněch úřednických oděvů dají odvodit pouze některé části, jako např. kasule (ornát) či štola (onen pás látky v lit. barvě splývající shora dolů). Původ alby ("bílého taláru") je ale složitější. Bílý oděv nosil starozákonní chrámový personál, v Janově zjevení je "v šat bílý oděna" církev zvítězilá, která si jej vyprala a vybílila v Beránkově krvi, v prvotní církvi bílého šatu užívali také křtěnci na znamení čistoty Božího dítěte a odpuštění hříchů. Z tohoto důvodu nevidím bílou barvu jako základ liturgického oděvu zase tak zavrženíhodnou.

Náš rozdílný pohled imho vyplývá z toho, zda liturgii vidíme jako projev církve učící (pak je na místě symbolika akademického oděvu) či církve slavící (v tomto případě bych spíše viděl na místě užití barvy bílé v souladu s biblickou symbolikou). Jak někde říkal tuším Filipi, ideální by bylo, kdyby takový liturgický oděv měli všichni (kdo se na bohoslužbě podílejí), což ale z praktických důvodů není možné, takže bych jako rozumný kompromis viděl jeho užití alespoň u těch, kdo mají v liturgii nějakou specifickou aktivní roli (kazatel, lektor, vysluhující, zpěváci a muzikanti - pokud by se jim nepletl pod nohy při šlapání na varhanní pedály :-)).

Nejsem sice osobně "albový zélót" a nošení tradičního taláru mi není proti mysli, přesto je mi líto, že mnohde jeho barvu není možno změnit ani na sváteční období církevního roku (Vánoce, Velikonoce), kdy více než truchlení a pokání dáváme najevo radost ze spásy. Jako ideální vidím skutečně užívání liturgických barev (ne proto, aby farář vypadal jako papoušek, barva se užívá vždy jen jedna), nebo alespoň občasnou výměnu černé za nějakou světlejší barvu. Naše bohoslužba přece nemá být permanentní "zdí nářků" a jeden z důvodů, proč se mnozí vyjadřují ke kalvinismu kriticky je imho právě ztráta oné možnosti projevovat radost a přemrštěný důraz na hříšnost a zkaženost.