Aleši, uvádíš, že za minulého režimu by církve byly bývaly rády, kdyby bylo možno uzavírat církevní sňatek. Katolíci určitě, ale u protestantů to zdaleka tak jednoznačné nebylo. Prakticky hned za reformace se zejména v luterství ustálil náhled, že svatba je světská věc a lze ji dobře provést bez církve. Následné požehnání manželství je žádoucí, ale žehná se produktu, který vzniká jakožto necírkevní souhlas snoubenců. Proto se luteráni velmi snadno smířili s tím, že se svatba koná na úřadě, respektive před notářem. Pokud vím, ve většině západních zemí je povinný civilní sňatek, jestli potom novomanželé vyrazí do kostela, je státu jedno. Paradoxně praxe za dob komunismu byla většinovému pojetí svatby v Evropě bližší nežli současná praxe. Řada farářů to vůbec nepovažovala za problém, leckteří naopak měli v devadesátých letech problém s integrací sňatečného úkonu do bohoslužeb s požehnáním sňatku. To jenom na okraj.

Jinak souhlasím, že s požehnáním obecně a s jeho teologickou reflexí si moc nevíme rady. Což se promítá i do nynějších úvach o stejnopohlavních párech.