Diskuse k článku o krizi v ČCE mě velice zaujala, přestože jsem nečetl zdaleka všechny příspěvky. Vystavuji se tím riziku, že budu opakovat něco, co už napsáno bylo. Tož sa předem omlouvám. Protože jsem nenarazil na žádný "utopistický" návrh, jak z toho ven, odvažuji se předložit vlastní uvažování při plném vědomí, že ani to samo o sobě nikam nevede. Znakem křesťanství je symbol kříže. Navrhuji, aby to nebyla v prvé řadě pietní vzpomínka na starověký popravčí nástroj, na kterém byl umučen Ježíš Kristus a není podstantné, zda měl tvar kříže, tauru či kůlu. Budiž nám symbolem Kristova rozměru-protnutí dvou rovin: vertikální (duchovní) a horizontální (tělesné). V místě jejich průniku Bůh nese, drží Člověka. V tomto smyslu máme být ukřižováni spolu s Kristem. Nechci tím nikterak popřít utrpení a smrt Ježíše Krista. Po příkladu Krista má být člověk místem setkání Stvoření se svým Stvořitelem-tzn. knězem. Kněžství je podle bible pravá podstata lidství. Jedno bez druhého vzdaluje člověka jeho poslání. Protnutí dvou rovin zároveň znázorňuje prostor. Prostor, který byl člověku dán k životu a který má svým životem naplnit. Odmítnutí jedné z rovin nutně vede ke zploštění života. Myslím, že úkolem církve je společné promýšlení a realizace programu naplňování tohoto prostoru. Lutherovu thezi o všeobecném kněžství nesmíme chápat jako popis jednou pro vždy dané skutečnosti, ale jako nárok na náš život. Dovoluji si zde pro příklad nabídnout něco ze svého vlastního dosavadního hledání. Náš vztah k horizontále, tedy stvoření, můžeme nazvat etikou. Protože etika bible rozvíjí na příkladu bližního více méně hlavně oblast mezilidských vztahů, dovoluji si posunout hranici v chápání bližního na celý stvořený svět. Jsem přesvědčen o tom, že ochrana přírody a hluboký, ba přímo hlubinný vztah k ní, by měly být nedílnou součástí programu evangelictví. V tomto směru mě nejvíce oslovila tzv. PERMAKULTURA. Doporučuji k seznámení (třeba na internetu). Člověk by neměl přehlížet ani potřeby (hygienu) svého těla. Vždyť má být chrámem Páně a jak praví lidová moudrost-ve zdravém těle, zdravý duch. I židé mají svůj rituálně-dietologicko-hygienický systém. Myslím, že i tato oblast stojí za společné promýšlení a to tím spíš, že žijeme v době průmyslové výroby potravin, kdy konvenční zemědělství je jedním z největších škůdců na životním prostředí i lidském zdraví. V tomto směru mě svojí logikou nejvíce oslovila makrobiotika. Jako všeobecně akceptovatelnou a velice prospěšnou bych však viděl podporu ekologického zemědělství, jeho propagaci a vytváření podpůrných struktur v prostředí evangelické církve. V permakultuře jsou naznačeny různé strategie od zakládání spetřebitelských družstev za účelem hromadného nákupu od místních ekozemědělců, až po založení vlastní, družstvem podporované farmy. Vrátí nás to blíže k přírodě i vlastním kořenům, které máme většinou na venkově, a který v současné době zažívá minimálně stejný úpadek jako ČCE. Zajímavou autorkou, zabývající se mimo jiné symbolikou lidského těla, je Annick de Souzenelle. Její interpretace biblických textů je díky znalosti hebrejštiny a judaistické tradice velmi originální. Na rovině vertikální-mystické, mám méně jasno až zataženo. Snad je to dáno její povahou. Nicméně jsem přesvědčen o její nezbytnosti v životě křesťana, tedy i evangelíka, a já osobně ji velice postrádám. Bez ní by se ta naše sebe lépe deklarovaná horizontála válela v bahně vědomých i nevědomých chtíčů. A ona se tam pohříchu v mnoha případech válí, i ta moje. Pouze zavěšena v bodě ukřižování na vertikále života s Bohem má šanci. Kde ten bod je, jak se k němu jde a kterak se zavěsit nevím. Podobné věty mně zní jako klišé a nejsem tomu rád. V protestantské tradici nenacházím mnoho inspirace a už vůbec ne odpověď, což samozřejmě nemusí být chyba té tradice. Snad bychom mohli klást větší důraz na PRAXIS PIETATIS. Pěstovat domácí pobožnosti. Otcové vzít vážně roli klěží ve svých rodinách. Oprášit jednu z mála "iracionálních technik", kterou jsme ještě úplné nezavrhli-modlitbu. Osobní i společnou. Společně prosit o dar Ducha sv., protože bez něj to fakt asi nemá cenu. A pokud už budeme o věcech nepopsatelných spolu s Wittgensteinem mlčet, tak v němém úžasu, ne namyšleně. V praxi mlčení a vnitřního ticha, která je dle mého v duchovním vývoji velice podstatná, mě oslovil Hugo Enomyia la Salle. Němec a jezuita, který se stal jedním z největších budhistických mnichů 20.st. Doporučuji k seznámení. Děkuji za trpělivost Tomáš Němec