Diskuse o společném zpěvu na Sjezdech mládeže a doprovodné kapele se vedou často a stále, otištěné články v Bratrstvu i tento článek jsou důkazem. Také organizátoři se tím zabývají. Po loňské zkušenosti (Žďár nad Sázavou, 2005), kdy doprovod byl spíše samostatnými koncertními vložkami (hlavně kvůli variacím na zpívané písně, které účastníky nejednou rozhodily), chtěli jsme letos zdůraznit právě sílu společného zpěvu. Stejný zájem měla i kapela (tak jsme o tom před Sjezdem mluvili): jde o společný, nikoli sólový zpěv. Potlačení "koncertovosti" mělo být mj. vyjádřeno tím, že kapela nehrála z podia, ale byla blíž ostatním.

Matěj Kovář (Bratrstvo 8/06) doporučuje doprovod formátu Jakuba Dvořáčka. Měl jsem před lety tu čest podílet se na doprovodu zpěvem právě s Jakubem Dvořáčkem (piáno) a Petrem Galusem (kytara). Myslím, že pánové hráli tenkrát velmi dobře. Chtěli jsme skromným ("nekapelovým") doprovodem zdůraznit společný zpěv. Reakce byly různé, jedna už přímo při zpěvu, kdy dvě účastnice přiběhly na podium, aby předzpěv posílily, protože se nezdál být dostatečně výrazný.

Tím chci říct, že totiž ani sám skromný doprovod (o kterém píše také David Sedláček v bodě 1.) nemusí vždy zabrat.

S Davidem sdílím problém vnímání zpěvu jako "vycpávky", kdy zpěv = zazpívejte _si_ my si mezitím popovídáme. Zdá se mi, že toto je hlavní problém. Neschopnost či nemotivovanost přidat se ke společnému zpěvu (a soustředit se na něj) vnímám totiž i při jiných akcích mládeže. (Ostatně odcházení dětí do nedělky během písně považuju za podobný nešvar.) Snad jde o celkové navození atmosféry: teď zpíváme ne proto abychom vyplnili prostor (tam skutečně patří hudební vycpávka), ale proto, že chceme, a není přitom jedno, co zpíváme.

Sám jsem také vnímal, že se ani letos nepodařilo stoprocentně vést společný zpěv tak, jak jsme měli v ideálních představách. Máme už tipy na příští rok, třeba se zase posuneme.