Papež, Ukrajina a bílá vlajka

Přesně před rokem jsem na tomto místě kritizoval slova papeže Františka o válce na Ukrajině, konkrétně jeho tvrzení o třetí světové válce a různých imperiálních zájmech na Ukrajině. Tváří v tvář systematickému ruskému bombardování ukrajinské civilní infrastruktury ze vzdálených pozic mi tato slova přišla nevhodná až skandální, neboť podle mne relativizují zřejmou a odsouzeníhodnou agresi Ruska vůči Ukrajině a jejímu obyvatelstvu. Jednalo se o úryvek z rozhovoru papeže pro švýcarský rozhlas a televizi, který byl natočen u příležitosti 10. výročí jeho zvolení.

Po roce se situace v podstatě opakovala. Zveřejnění úryvku papežova rozhovoru, ve kterém mluvil o bílé vlajce, opět pro švýcarský rozhlas a televizi a znovu v souvislosti s výročím jeho zvolení, tentokrát vyvolalo ještě větší a výrazně negativnější ohlas. Některá média papežova slova poněkud zkreslila, takže jeho zmínku o bílé vlajce interpretovala jako výzvu ke kapitulaci Ukrajiny. Ve skutečnosti, jak např. připomenul zakladatel komunity Sant'Egidio historik Andrea Riccardi, papež nemluvil o kapitulaci, ale o odvaze jednat o míru s ohledem na oběti války: „Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř.“

Vlnu nevole s papežovými slovy se snažil zmírnit ředitel vatikánského tiskového střediska Matteo Bruni odkazem na papežova slova vyslovená při modlitbě Anděl Páně 25. února. Papež vyzval k obnovení živého soucitu a modliteb za sužovaný ukrajinský lid, zároveň prosil, aby došlo k obnovení té trochy lidskosti, která umožní vytvořit podmínky pro diplomatické řešení při hledání spravedlivého a trvalého míru. Na tato slova ve svém vysvětlení poukázal také vatikánský státní sekretář Pietro Parolin, který zdůraznil, že Svatý stolec stále znovu vyzývá k příměří, přičemž agresoři by měli být těmi, kdo zastaví palbu jako první, a poté k zahájení jednání.

Na papežova slova kriticky reagovala celá řada komentářů. Většina těch, které jsem v českém prostředí zaznamenal, mi však připadala povrchní nebo emotivní. Papežova slova komentátoři často vysvětlovali jeho latinskoamerickým původem, vatikánskou politikou nebo nekritickými sympatiemi k Rusku. Nezaznamenal jsem, že by se někdo zamýšlel nad hlubšími kořeny dlouhodobého negativního postoje vůči válce a zbrojení, které jsou vyjádřeny např. v encyklice Fratellii tutti z roku 2020 (čl. 256-262). Scházel mi také větší důraz na skutečnost, že papež je následovníkem Ježíše, který odmítal násilí a nepřijal roli očekávaného „politického“ Mesiáše, který by osvobodil židovský národ z područí Římanů. Ježíše, kterého jeho vlastní učedníci opustili a utekli, když při svém zatčení odmítl, aby byl ochráněn násilím.

Není třeba souhlasit s každým papežovým slovem, nad kterým se můžeme zamyslet jako nad nabídkou poněkud jiné perspektivy. Nepodsouvejme mu laciné „chcimírovství“ současných populistů nebo prorusky orientovaných politiků.