Exegetické vhledy, ekumenické dialogy a setkání jakož i pochopení pro celostnost lidské zkušenosti vedly v různých církvích k tomu, že chápou večeři Páně nově s jejím společenstevním a radostným charakterem a jejími mnohotvárnými rozměry. To má za následek také změny v praxi večeře Páně. Projevuje se to v rozšířené nabídce slavení večeře Páně i v růstu počtu účastnic a účastníků večeře Páně. Toto nové pochopení večeře Páně a otevřené pozvání k večeři Páně je třeba vítat. Znovu zde byly získány podstatné aspekty v pochopení večeře Páně.

2. V našich církvích má večeře Páně vždy a v každé podobě souvislost s odpuštěním hříchů. To se dá prokázat i na základních katechismech našich církví. Tato souvislost byla od reformace církvím trvalým podstatným znakem večeře Páně. Postupně však z toho rostla představa, že vyznání, pokání a přijetí odpuštění jsou podmínkami účasti na večeři Páně. Před nedělní slavení večeře Páně byla předřazena přípravná bohoslužba (pod různými názvy); účast byla závazná. Tím se do radostné slavnosti postupně dostával stále silněji dominující rys přísnosti a ponurosti. To také mnohým přístup k večeři Páně ztížilo.

Na druhé straně vyvolává otázky i dnešní změněná praxe. Neztrácejí se aspekty, které měly v reformační spiritualitě večeře Páně vždy ústřední význam (intenzivní příprava, zkoumání, zda je člověk hoden účasti, vážnost přistupování k večeři Páně), nebo přinejmenším neztrácejí na důležitosti? Můžeme zřetelně vycítit, že souvislost vyznání, odpuštění hříchů a večeře Páně je uvolněna a vyznání hříchů jako zvláštní forma ustupuje. Nemálo členů církevních obcí toho lituje. Naše církve by měly trvat na tom, aby při slavení večeře Páně bylo vždy v přiměřené formě možné osobní vyznání hříchů členy obce a bylo jim zvěstováno odpuštění. Současně by však neměly být ze zorného pole ztraceny také samostatné formy vyznání a pokání.

Nehledě na individuální zpověď, která nemusí být vázána na bohoslužebný formulář, mohou být při bohoslužbách v Den pokání, při pobožnostech na závěr týdne a při modlitebních hodinách, ale i při zvláštní příležitosti během nedělních bohoslužeb zavedeny části, které této potřebě učiní zadost.

3. Zvěstování Slova a večeře Páně náležejí jako dva způsoby předávání evangelia k sobě a nesmějí být obraceny jeden proti druhému. V tomto smyslu souhlasíme se znovupřijetím bohoslužebné praxe, spojující kázání a večeři Páně každou neděli. Důležité přitom je udržení a posílení významu kázání i to, že večeře Páně podrží svůj charakter nabídky.

4. Více se dnes večeře Páně slaví v konkrétním společenství ve skupinách nebo v souvislosti s projekty k budování obce. Při všem pochopení pro takové slavení večeře Páně je důležité upozornit na to, že pravá praxe večeře Páně dbá na souvislost skupiny a obce. Večeře Páně je aktem církve, a při slavení večeře Páně má být toto spojení všech jejích členů patrné. Každý člen a každá skupina má odpovědnost za celou obec, tak jako zase sama obec má odpovědnost ekumenickou.

5. Protože je večeře Páně společnou slavnostní hostinou Božího lidu, musejí být zahrnuti také ti, kteří pro nemoc nebo sešlost věkem nemohou navštívit bohoslužbu v obci. Slavením večeře Páně doma nebo pro nemocné jsou staří a nemocní lidé ujišťováni o společenství s Kristem a o příslušnosti k jeho lidu.

6. Ohled na lidi ohrožené alkoholem a na případně zúčastněné děti vedl na mnoha místech k tomu, že se večeře Páně slavila odlišně tak, že se všem účastníkům rozdílel namísto vína nekvašený vinný mošt. Tato praxe však má s ohledem na soulad znamení a slov ustanovení své meze.

7. Otázka souvislosti večeře Páně a církevní kázně musí být nově promyšlena. V zásadě sice podle chápání reformátorů patří večeře Páně a církevní kázeň k sobě. Je však třeba zkoumat, podle jakých kritérií by se dnes teologicky přiměřená a prakticky proveditelná církevní kázeň měla provádět. Dále je třeba zkoumat, jak lze církevní kázeň zdůvodnit tváří v tvář názoru, že se při večeři Páně nabízí odpuštění hříchů a že Kristus odpouští všem, kdo ho o to prosí.

1. Liturgické provedení večeře Páně musí být v souladu s ustanovením večeře Páně (Augsburgské vyznání, článek 10, 13 a 24). Z toho pro evangelickou bohoslužbu plynou následující prvky:

S večeři Páně je neoddělitelně spojeno zvěstování spásy Ježíše Krista a odpuštění hříchů.

Na základně těchto prvků existuje smysluplná variační šíře v provedení. Je však přitom třeba dbát následujících zásad: Při slavení večeře Páně musejí zůstat zřetelné základní části, odpovídající slovům ustanovení. Obec nesmí být přetěžována příliš mnoha a překvapujícími inovacemi. Svoboda v provedení musí odpovídat schopnosti k provedení. Odpovědné uspořádání, vázané na základní části, je rovněž požadavkem ekumenickým. Znovuzařazení večeře Páně do nedělní bohoslužby vyžaduje nové promyšlení, jak provádět celou bohoslužbu.

2. Prosba o Ducha svatého pro shromážděné kolem stolu Páně a pro celou církev během slavení večeře Páně naprosto zapadá do reformačního pojetí večeře Páně. Vyjadřuje, že přítomnost Páně pro nás skrze Ducha svatého (LK 13) se děje z jeho pouhé milosti a že víra, přijímající Pána, je působena jeho Duchem (epiklese).

3. Při zavedení eucharistické modlitby (anamnese) do liturgie je nutno dbát jejího původního smyslu. Bezprostřední souvislostí se slovy ustanovení (1K 11,24) dostává eucharistická modlitba svůj liturgický smysl. Je to doxologická rekapitulace dějin spásy, která ozřejmuje, že slova ustanovení mají charakter přiřknutí daru. Zapojením do díků a chvály jsou chráněna proti nedorozumění, že jde o pouhý historický citát.

4. Symbolické úkony, přistupující k nepominutelným součástem liturgie večeře Páně, mají své oprávnění v přání utvářet bohoslužbu tak, aby byla prožívána celostně. Pozdravení pokoje např. je znamením pokoje s Bohem a pokoje mezi sebou a společenství, které při večeři Páně zažíváme. Takové úkony bývají též inspirovány ekumenickými kontakty a bohatstvím a pestrostí, které tyto kontakty prostředkují. Hranice takového rozšiřování o symbolické úkony však leží tam, kde již se nedostává ke slovu a k projevu prostý základní smysl večeře Páně.

1. Pozvání k účasti na večeři Páně musí být pečlivě vztaženo k situaci a tradici. Provedení by mělo odpovídat společenskému a radostnému charakteru večeře Páně.

2. Všechny otázky vysluhování večeře Páně se dotýkají zbožnosti lidí. Všechny změny je proto třeba v obci předem prohovořit a objasnit. K tomu může pomoci i vzdělavatelné kázání o večeři Páně. Nové formy by měly být zaváděny pouze v dorozumění se členy obce nebo jejich reprezentanty. - Změny by měly být vysvětlovány také pro příležitostné účastníky a hosty z jiných obcí.

3. Formy rozdílení (v chůzi, klečení nebo stání v kruhu, sezení za stolem, rozdílení v lavicích) by měly odpovídat prostorovému uspořádání a velikosti slavící obce; zejména je třeba dbát na charakter daru, společenství kolem jednoho stolu a přijímání. Přistupování ke stolu může být jasným výrazem přijímání a vyznání.

4. Při rozdílení chleba a vína se mají účastnit starší, spolupracovníci a jiní členové obce jako pomocníci. To zdůrazňuje charakter večeře Páně jako slavnosti obce. Pomocníci musejí být o této službě poučeni. Vedení slavnosti večeře Páně spočívá na těch, kdo jsou k tomu církví pověřeni, na ordinovaných.

5. Zachování společného kalicha při rozdílení chleba a vína během večeře Páně vyžaduje za současných podmínek pečlivá hygienická opatření. Ta by však neměla deformovat charakter slavnosti večeře Páně jako celostního společenství bratří a sester. Při rozlévání vína do zvláštního kalíšku pro každého účastníka (a případně při přijímání per intinctionem, smočením chleba ve víně) je třeba dbát, aby se uplatnilo slovní znění slov ustanovení a silný symbolický obsah společného kalicha.

6. I když podle evangelického chápání se s živly při večeři Páně neděje žádná přeměna, vyžaduje úcta před obzvláštním užíváním darů stvoření - chleba a vína -, jakož i ekumenický ohled, aby se se zbylými živly přiměřeně nakládalo.

7. Společná jídla obce (např. agapy) musejí být prováděna tak, aby zůstal zřejmý rozdíl mezi nimi a večeří Páně.

Po staletí byla večeře Páně - také - znamením rozdělení mezi církvemi a konfesemi. S radostí poznáváme a zakoušíme my, církve účastné na Leuenbergské konkordii, jak nás společenství večeře Páně vede k sobě a drží při sobě přes všechny rozličné situace, výzvy a akcenty v chápání večeře Páně.

Reformační model ekumeny, zachycený v Leuenbergské konkordii, který vychází ze souhlasu v ústředních věcech a otevírá se mnohotvárnosti ve smířené různosti, se v našich věroučných rozhovorech a společné praxi osvědčil. Je to model realizované ekumeny, umožňující nová setkání a shodu v orientaci svědectví a služby (LK 37). Povzbuzeni touto zkušeností a nabytým pochopením, chápeme tento výsledek našich porad jako pozvání k dalšímu rozhovoru a k ekumenickému setkávání. Poznané a prožité společenství pod Slovem, při slavení večeře Páně, je pro nás znamením naděje a současně výzvou usilovat o dialog a pospolitost v ekumeně. Byli jsme tím posilněni, abychom v sekulárním světě zvali k víře, ke společenství církve, k večeři Páně jako daru odpuštění a radostné slavnosti.