RSS kanály

Kapitola II.: Společenství svatých v současné společnosti

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Církev Ježíše Krista > Kapitola II.: Společenství svatých v současné společnosti

1. Pluralitní společnost a společenství věřících

Žijeme v otevřených a pluralitních společnostech. Pluralitní a otevřená společnost je charakterizována tím, že vedle sebe rovnoprávně existují různé pohledy na život a formy života. Rozhodující známkou této společnosti je světonázorová neutralita státu a právního řádu. Jejím předpokladem je vzdát se jednotné a pro všechny závazné náboženské nebo světonázorové orientace. Vyrostla z podnětů renesance, reformace a osvícenství. Vytváření pluralitní společnosti probíhalo v jednotlivých zemích a regionech Evropy různě a došlo i k ústupům. Vývoj v pluralitní společnost zahrnuje rizika a šance. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost i pro církev. Pro jednotlivce může nabytí svobody znamenat ztrátu identity, pro společnost ztrátu konsensu, na němž se zakládala. Pro církev s sebou vývoj k pluralitní a otevřené společnosti přinesl důležité posuny. Tyto přesuny přinesly čestnější stav církve, ale také na různých místech vytvořily nebezpečné vakuum:

vymizení církevních obyčejů a tradičních vazeb na církev - a vůbec všech vnitřně závazných tradic;
chápání světového názoru a náboženství vůbec, a tedy i křesťanské víry jako soukromé záležitosti, jejíž význam pro kvalitu a vývoj celé společnosti (politiky, vzdělání, kultury) není samozřejmý, nýbrž musí být prokazován;
odsunutí náboženských společností a tedy i církví, kdysi dominantních společenských institucí, na okraj.

Na druhé straně nás zkušenost ze změny společenské orientace i v zemích východní Evropy učí, že církve mohou působit jako rozhodující faktor v procesu vznikání otevřené a pluralitní společnosti:

Jako osobní životní názor, vytvořený ze zkušenosti pravdy evangelia, je křesťanská víra svědectvím svobodné životní orientace vůči mocenskému nároku sil a světových názorů reglementujících všechny oblasti společnosti.
I tam, kde církevní obyčeje a tradiční příslušnost k církvi již téměř neexistuje, mohou být církve prostorem svobody k vytváření a utváření společenství.
Na základě veřejného svědectví pravdě evangelia vydávaného jednotlivými křesťany a skupinami křesťanů a především na základě křesťanského života v povolání mohou církve získat vliv na život společnosti.
I tam, kde byly církve vytlačeny na okraj společnosti, mohou působit na změny v centru společnosti.

Podmínkou pro takové možnosti působení církví ovšem je, že zůstanou v otevřené a pluralitní společnosti rozpoznatelné. To bude tehdy, zůstanou-li věrné svému původu a svému poslání v odlišnosti vůči společnosti a v konstruktivním vztahu k ní. /24/ Církve vzešlé z reformace a jejich členové jsou vyzváni, aby přijali svůj život v otevřené a pluralitní společnosti jako úkol vytvářet svou křesťanskou a církevní existenci. Činí to s jistotou, že lidé a národy potřebují radostnou zvěst evangelia, která jim otevírá a daruje pravé lidství.

2. Společenství věřících v pluralitní společnosti

2.1 Vyznání v pluralitní společnosti

Církve v otevřené a pluralitní společnosti musejí být církvemi vyznavačskými. Vyznání křesťanů a církví není v žádném případě pouhou reakcí na okolní společnost, na její rozličné a navzájem konkurující životní orientace. Vyznávání víry patří k podstatě víry (viz. výše 3.3.2 martyria). Církev se pozná na základě vyznávání víry a svědectví života. Vyznání trojjediného Boha, Stvořitele, Smiřitele a Dovršitele světa zakládá jak kritický nárok církví vůči všem tendencím, jež popírají evangelium o Ježíši Kristu jako základu víry a života, tak také konstruktivní spolupráci se všemi snahami, které slouží dobru člověka ve shodě s evangelijním pohledem. Vyznání víry může být také nezbytné v situaci vnitřního a vnějšího ohrožení evangelijní pravdy v životě církve a ve společnosti. Proto církve v otevřené společnosti mají být rozpoznatelné jako církve vyznavačské.

2.2 Duchovní péče v pluralitní společnosti

Církve v otevřené a pluralitní společnosti musejí být církvemi duchovní péče. Ta není jen jedním oborem práce církve vedle jiných, nýbrž je podstatnou podobou evangelijního svědectví a služby. Evangelium samo totiž člověku v zaslíbení milosti slibuje pravý vhled do jeho životní situace a tím spásnou a uzdravující orientaci v jeho životě. Zvláštní význam má duchovní péče v otevřené a pluralitní společnosti. Jelikož chybí všeobecný, nepodmíněně platný pořádek hodnot, zaručující kolektivní identitu, má o své osobní a společenské orientaci rozhodovat jednotlivý člověk sám. To mnozí vnímají jako ohrožení své osobní a společenské životní identity a jako životu nebezpečnou ztrátu orientace. V této situaci jsou církve a křesťané vyzýváni, aby dosvědčovali pravdu evangelia, základnu osobní a společenské životní orientace v církvi jako pomůcku k orientaci pro všechny.

Tato výzva neplatí pouze pro zvláštní situace duchovní péče, jako jsou zpověď a poradenství v životních krizích, nýbrž i pro životní styl a řád v církvích. Církev rozpoznatelná v pluralitní společnosti musí být známa jako soubor spolehlivých pořádků, v nichž se může rozvíjet vnitřní člověk. Duchovní péče tedy není pouze záležitostí zvláštních aktivit, nýbrž před tím již otázkou církevního řádu a křesťanského mravu. /25/

2.3 Životní pomoc v pluralitní společnosti

Církve v otevřené a pluralitní společnosti musejí být pomáhajícími církvemi. Poslání pomáhat bližnímu se v reformačních církvích chápe jako přímý důsledek evangelia o osvobozující milosti Boží, jež znamená záchranu světa. Evangelijním zaslíbením věčného života jsou jednotliví křesťané a společenství křesťanů osvobozeni od tlaku činit ze sebezáchovy a sebeprosazení měřítko veškerého individuálního a církevního jednání. Církve, mající svůj základ v evangelijním zaslíbení, proto mohou jako církve otevřené, vyznavačské a konající duchovní péči být bez výhrad církvemi pro druhé. Kde jsou církvemi pro druhé, kde se zasazují o slabé, utlačené a bezprávné a slouží udržení a polidštění života, jsou církvemi na pravém místě. Toto poslání platí pro všechny oblasti života a musí být přesvědčivě vyjádřeno ve společném životě samotné církve. Církve v otevřené a pluralitní společnosti mají být rozpoznatelné jako církve účinně pomáhající.

2.4 Prorocká kritika v pluralitní společnosti

Církve v otevřené a pluralitní společnosti musejí dát prostor prorocké kritice. Jejich základ v evangeliu o milosti Boží a jejich napojení na Ježíše Krista jako Pána zavazují ke kritice všech tendencí stavět ve společnosti lidskou moc na místo moci Boha Stvořitele a následovat jiné zvěsti o spáse než evangelium o Ježíši Kristu. Úkolem křesťanů je varovat a kárat všude tam, kde je omezována a zraňována lidská důstojnost, lidský život a integrita stvoření. Toto pověření vede křesťany k tomu, aby se vyjadřovali i k politickým otázkám, otázkám hospodářského a společenského řádu. Poukazováním na Boha jako základ, cíl a měřítko každého života křesťané přispívají k dialogu o pravých cílech a prostředcích jednání v životě společnosti. V této strážné službě dosvědčují evangelium o Ježíši Kristu jako zaslíbení a měřítko zdárného lidského života na tomto světě.

Prorocké slovo ovšem bude ve společnosti důvěryhodné pouze tehdy, nebude-li vyslovováno svévolně a hlásáno jako sebeoslava, nýbrž vystaví-li se i sami křesťané a církve kritice evangeliem a budou hledat orientaci a obnovu sebe samých i společnosti v poslušnosti Božího slova. Tím a vlastní ochotou k pokání křesťané připomínají zaslíbení Božího království, v němž Bůh završí společenství se svým stvořením. Poněvadž čerpají z této naděje, může také jejich prorocká kritika ukazovat cestu, budovat, dodávat naději.

2.5 Misie v pluralitní společnosti

Život křesťanů a církví v otevřené a pluralitní společnosti musí být určován jejich misijním posláním: dosvědčovat přede všemi lidmi pravdu evangelia o milosti Boží v Ježíši Kristu. Toto poslání církví, založené v jejich povolání Kristem, jejich Pánem, předurčuje jejich existenci jako otevřené, vyznavačské, o duše pečující a pomáhající církve. Jako otevřená církev se církve pokoušejí veřejně tlumočit všem určenou pravdu evangelia jako pozvání pro každého. Jako vyznavačská církev jsou povolány věrohodně dosvědčovat původ a obsah svého určení, Ježíše Krista, jako příslib milosti /26/ Boží pro celý svět. Jako církev pečující o duše usilují svým společným životem zvát a dosvědčovat evangelium jako základ celostní životní orientace. Jako pomáhající církev dosvědčují, že jimi hlásaná spása v Kristu směřuje k dobru všech lidí, a to tak, že vstupují do služby k překonání nouze světa. I tam, kde je misijní poslání církve vykonáváno organizacemi vnější a vnitřní misie, je stále odpovědností celé církve. Církve jsou rozpoznatelné jako misijní církev tam, kde všechny aspekty jejich života odpovídají dosvědčování pravdy evangelia, zaslíbené všem.

2.6 Rozpoznatelné evangelium v pluralitní společnosti

Církve v pluralitní a otevřené společnosti mohou být církví rozpoznatelnou ve vyznání, v pomoci, v duchovní péči, v prorocké kritice a v misii pouze tehdy, shromažďují-li se pravidelně kolem evangelia ve Slovu a svátosti. Tak se může projevit, že jejich otevřenost vůči světu není podmíněna jejich společenským okolím, nýbrž evangeliem samotným. Otevřenost světu nemůže církev oddělovat od shromažďování se kolem Božího slova v kázání a svátosti. Kde toto spojení lze v životě církví zakusit, mohou být rozpoznány jako společenství svědčící o evangelijní pravdě. Soustředěním všech forem svého kontaktu se soudobou společností - vyznání, duchovní péče, životní pomoci, prorocké kritiky a misijní intence - kolem hlásání evangelia a slavení svátostí získávají církve pro sebe i pro druhé možnost rozpoznat milost trojjediného Boha, zjevenou v Ježíši Kristu. Ve vztahu k tomuto základu současně jsou samy rozpoznatelné jako Ježíšem Kristem povolané a pověřené společenství.

Rozpoznatelnost evangelia tedy existuje tam,

kde křesťané a církve ve své společenské praxi odkazují ke zvěstování a svátosti jako fundamentálním svědeckým podobám své podstaty a svého poslání a
kde zvěstují evangelium a slaví svátosti tak, že to křesťanský život ve všech oblastech a existenci církve ve všech jejích formách orientuje podle pravdy evangelia.

3. Církve v dialogu

3.1 Dialog se židovstvím

Být církví pro reformační církve znamená, že se s biblicky podloženou prioritou věnují zpracování svého vztahu k židovství. Rozhovoru se židovstvím se církve nemohou vzdát. Po staletí byli Židé pronásledováni a vystaveni pogromům. Antijudaismus církví podstatně přispěl ke zdůvodnění pronásledování židovského národa na křesťanském Západě. Pronásledování a likvidace miliónů Židů za národního socialismu bylo provázeno dalekosáhlým selháním především německých církví, které proti ohrožení Židů včas a účinně nevystoupily. Vyrovnání se s bolestnými a tíživými dějinami vztahu Židů a křesťanů se stalo jedním z ústředních úkolů všech církví. /27/

Kde je evangelium o Boží milosti v Ježíši Kristu zneužíváno k odůvodňování zavržení Židů či k ospravedlňování lhostejnosti vůči jejich osudu, tam se zpochybňuje samo evangelium jako důvod existence církve. Poměr k Izraeli proto pro křesťany a církve neodmyslitelně náleží k otázce odůvodnění jejich víry.

Existence židovstva je pro církev znamením Boží věrnosti k jeho zaslíbením, na kterou je odkázána i církev vzhledem ke svým mnoha selháním, právě i ve svém vztahu k Židům. Při setkání se svědectvím života druhé strany Židé i křesťané objeví ve víře a životě církve i synagogy mnoho společného i odlišného. Dialog mezi Židy a křesťany žije z toho, že ti ani oni si nezůstávají dlužni svědectví o zakoušené pravdě své víry, nýbrž je přinášejí do rozhovoru a navzájem si naslouchají se snahou o vzájemné porozumění.

Přitom bude existovat mnoho témat takového dialogu mezi křesťany a Židy; jejich další vyjasnění však lze očekávat pouze od pokroku v dialogu. K těmto tématům náležejí především následující okruhy otázek:

poměr staré a nové smlouvy,
pojetí Božího slova jako příkazu a příslibu milosti,
křesťanské vyznání víry v Žida Ježíše jako Syna Božího,
vyznání židovské víry v jediného Boha a víry křesťanů v Boha Otce, Syna a Ducha svatého,
budoucnost Židů a budoucnost křesťanů,
význam státu Izrael pro židovskou a křesťanskou naději.

Pro reformační církve je nezbytné obsáhle zpracovat poměr k židovstvu v jeho různých proudech pro zajištění společné budoucnosti, jež nebude opakováním hrůz minulosti. Od církví reformace se žádá, aby kriticky přezkoumaly dějiny reformační teologie a praxe s jejími světlými a stinnými stránkami. Chybné úsudky teologie a chybné jednání církví, vedoucí k zapletení do hrůzných dějin moderního antisemitismu, musejí být označeny a revidovány. V reformačních církvích, jež úkol posuzovat učení církve vůbec chápou jako úlohu všech křesťanů a ne pouze odborných teologů a nositelů církevních úřadů, je žádoucí, aby obnova poměru k židovstvu vycházela od celé obce a byla uváděna do života ve všech oblastech církve.

Obnova poměru církve k židovstvu vyžaduje, aby v křesťanských církvích byla pěstována znalost soudobého židovstva s jeho rozličnými proudy pomocí setkávání s lidmi židovské víry. Společenství církví podílejících se na Leuenbergské konkordii pro to nabízí důležitou základnu, neboť umožňuje vyměňovat zkušenosti jednotlivých reformačních církví v židovsko-křesťanském dialogu. Především církve v zemích, kde - často vinou pronásledování Židů v tomto století - jsou běžná setkání Židů a křesťanů řídkou možností, jsou odkázány na pomoc a podporu sesterských církví, pro které setkávání židů a křesťanů patří k běžným součástem jejich společenského a církevního života. Tato kritická a konstruktivní podpora při zpracovávání poměru církve /28/ a židovstva v jednotlivých církvích se může stát důležitým prvkem společenství reformačních církví.

Úsilí o vytváření poměru církve a židovstva jako dialogického vztahu je známkou důvěryhodného křesťanského svědectví dnes.

3.2 Dialog s náboženstvími

V pluralitní otevřené společnosti se církve setkávají s různými světovými názory a náboženstvími. Dialog s nimi je veden na různých úrovních. Pro církve má různou důležitost a má i různou intenzitu a kvalitu.

Platí, že církve se vůči náboženstvím a náboženským společnostem, které potkávají, nemohou vzdát svého poznání Boha ve prospěch jakéhosi neutrálního světového názoru. Co křesťané zjišťují a chápou z jiných náboženství a uctívání jiných bohů, vidí a posuzují na horizontu svého poznání Ježíše Krista, zjeveného jako pravý Bůh a pravý člověk. To neznamená odmítnutí dialogu s náboženstvími. Naopak! V dialogu je třeba pokusit se pochopit jiná náboženství, odstranit nedorozumění, vymýtit předsudky, objevit to, co je skutečně společné, prohlédnout to, co je společné pouze zdánlivě, a rozšířit svůj poznávací horizont.

Poněvadž platí první přikázání a jeho christologické opakování např. v J 14,6 nebo J 10,7-9, musí se víra současně stavět kriticky proti jakémukoli uctívání cizích bohů a proti jakémukoli budování cizích ideologií. Víra je a zůstává kritikou náboženství. Taková kritika se obrací i proti falešnému uctívání Boha v církvi. Současně se nezastavuje ani před cizími náboženstvími. Dialog není náhražkou svědectví a misie. Avšak víra v Boha, který jedná v Ježíši Kristu pro všechny lidi a kterého křesťané vyznávají jako Tvůrce, Udržovatele, Spasitele a Vykupitele světa, uschopňuje při vší kritice náboženství i k přijetí záměru a smyslu v kultu a myšlenkovém světě jiných náboženství, ba dokonce pravdivých prvků uctívání Boha a představy o Bohu v nich. Synkretické harmonizace nebo systematizace pravdivých prvků jiných náboženství do podoby jakéhosi nového nadnáboženství jsou ovšem pro víru vyloučeny. Boží zjevení v Ježíši Kristu pro ni je stálou připomínkou hranic dialogu mezi náboženstvími. Křesťané jsou všem lidem, i reprezentantům jiných náboženství, dlužni jasné svědectví víry a života.

3.3 Dialog se světovými názory

V našich společnostech se křesťanské vyznání, křesťanská duchovní péče, křesťanská životní pomoc, prorocká kritika a křesťanská misie mohou dařit pouze tehdy, vstupují-li křesťané a církve do explicitního dialogu se společností, s jejími rozličnými uskupeními a institucemi a jejich základními přesvědčeními. Pravda evangelia je darována jako osobní životní přesvědčení, a proto může být jako universální nárok zastávána pouze jako osobní jistota pravdy. To, že se otevřená a pluralitní společnost vzdává řízení všech společenských vztahů jedním náboženstvím nebo světovým názorem s právně zajištěnou platností, má za následek, že všechny světové názory /29/ musejí být zastávány v dialogické výměně názorů jako osobní životní orientace. Důvěryhodnost svědectví církve proto bude podstatně záviset na tom, jak se jednotliví křesťané, křesťanská společenství a církve jako celek zúčastní veřejného diskursu o základních přesvědčeních, určujících a řídících životy současníků. Křesťané mohou doufat, že budou v dialogické výměně názorů s jinými světovými názory vedeni k lepšímu vhledu do své vlastní jistoty pravdy. Mohou doufat v to, že Bůh dá, aby se toto svědectví i pro jiné lidi stalo jistotou pravdy. Vzájemné svědectví v dialogu může vést k formám spolupráce, sloužícím míru a spravedlnosti mezi lidmi a zachování celistvosti stvoření. /30/