O Večeři Páně.

Vyznání a základní texty > Konfesí bratrská > O Večeři Páně.

(Čtrnáctý artikul)
1. Čtrnácté, učí srdcem věřiti a ústy vyznávati o večeři Páně, že jest svátost druhá Nového Zákona, od Krista Pána na poslední Večeři vlastními slovy jeho ustavená, totiž chleb a víno, tělem a krví jeho vysvědčené, apoštolům a tak vší církvi k společnému smrti jeho pamatování a jí zřízenému užívání až do skonání světa vydané. A o tomť vypisují evangelistové1) zvláště pak svatý Pavel, jehož slova i podnes znějí takto: Já2) zajisté přijal sem ode Pána, což i vydal sem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chleb, a díky činiv lámal, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme; to čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi; to čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrátžbyste koli jedli chleb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokavadž nepřijde. A protož kdokoli jedlby chleb tento a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chleb ten jez a z toho kalicha pí. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně. Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a spí mnozí; ježto kdybychom sami rozsuzovali, nebylibychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli potupeni.
2. A z toho tímž srdcem věřiti a ústy vyznávati učí, že ten chleb večeře Páně jest tělo Pána Jezukrista, kteréž jest za nás na smrt vydáno; a též kalich neb víno v něm že jest krev Pána Krista, kteráž jest za nás vylitá na odpuštění hříchů. A to podle zjevných slov od Krista Pána pověděných: To jest tělo mé; to jest krev má. Kterážto slova nemají o jiném žádána býti, než vlastně o chlebu a kalichu Páně. O těle pak a krvi Páně když mluvíme, o jiném nějakém těle rozumíme, nežli o tom vlastním, pravém Kristovu, kteréž jest mukami svými za pokrm připravoval; a o krvi, kterouž jest štědře z těla svého vyléval a za nápoj způsoboval církvi své. Neboť jest Pán jiného přirozeného těla a krve neměl.
3. Protož kněží naši učí, že mimo ta slova od Pána Krista pověděná, jimiž chleb obzvláštně tělem svým, a víno obzvláštně krví svou býti oznamuje, svědčí i ustavuje, nemá žádný svého přidávati, ani co od nich odjímati; ale tak, jakž sama v sobě znějí a jakž vlastnost svátosti toho vyhledává, každý dlužen jim věřiti; na pravo ani na levo se neuchyluje.
4. Avšak smysl víry té vysvětlujíce, dále učí, že ačkoliv chleb tělem Páně z vysvědčení jeho, a víno krví jest; však podstaty své přirozené oboje to netratí ani nemění, ale chleb chlebem, a víno vínem zůstává, jakž to obé tak Písmo Svaté nazývá. A učitelé církve staré také tak vyznávali. [Gelas papež takto praví : Svátost těla a krve Kristovy Božské jistě věci jsou; pro kteroužto příčinu skrze ně i Božského přirození býváme učiněni oučastníci, avšak přece nepřestává býti podstata neb přirození chleba i vína.] Sic jinak svátosti nebylyby svátostmi, kdyby živel v nich býti přestal; poněvadž když k živlu přistupuje slovo; bývá svátost, jakž i svatý Augustin napsal: Přichází slovo k živlu, a stává se svátost. A Irenaeus píše: Když kalich a chleb Páně přijme, aneb připojené k sobě má slovo Boží, bývá svátost krve a těla Páně. Protož to mluvení, chleb jest tělo a kalich jest krev Páně, jest posvátné, aneb svátostem vlastní a obvyklé, aby totiž ty dvě věci tím, čímž z přirození svého jsou, přece zůstávaly, avšak posvátně také tím byly, což vyznamenávají a svědčí; však ne z přirození svého, ani přirozeně, ale z mocného ustavení a vysvědčení Kristova. Což svatý Pavel výborně vysvětluje řka: Kalich dobrořečení, kterémuž dobrořečíme, zdaliž není společnost krve Kristovy? A chleb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova. Jakož pak tak i učitelé prvotní církve svaté zjevně a světle psali, a mezi jinými Augustin svatý napsal takto: Pán neostýchal se říci: To jest tělo mé, podávaje znamení těla svého. A Theodoretus píše: Viditedlná znamení pojmenováním těla a krve poctil Pán, ne přirození jich proměňuje, ale milost k přirození připojuje.
5. Užíváno pak bývá svátosti této od zlých i dobrých; ale jestiť to věrným k životu, nevěrným pak k soudu a k obvinění. A ač přijímají pravou svátost3) zevnitřně, však sami v Krista věřící pravdu svátosti4) duchovně, skrze víru a tak spasitedlně, bez čehož hodnosti k užívání posvátnému není. Nebo tím způsobem v Krista vštípeni i k tělu jeho připojeni bývají. Jakož pak jsou dvě věci v té svátosti, takť jest i dvojí způsob požívání též svátosti; jeden posvátný, kterýmž dobří i zlí a druhý duchovní, kterýmž sami dobří požívají. Jakož Augustin svědčí: Dobrý přijímá svátost i pravdu svátosti, zlý pak svátost a ne pravdu svátosti. Pročež i onen Maurus, biskup Moguntský napsal: Svátosti ústy užíváno bývá, mocí pak svátosti vnitřní člověk bývá sycen. A tuť se děje pravé sjednocení a součastnění Krista Pána s svatými; a též svatých, církve těla duchovního, jedněch s druhými. Jakož apoštol dí:5) Jeden chleb, jedno tělo mnozí jsme, všichni zajisté z jednoho chleba jíme. O čemž i Augustin takto píše: Pokrm ten jísti a ten nápoj píti, jest v Kristu zůstávati a Krista v sobě zůstávajícího míti. A podle toho, kdož nepřebývá v Kristu, a v kom nepřebývá Kristus bezevší pochybnosti, ani nejí duchovně těla jeho, ani nepije krve jeho, jakžkoli tělesně a viditedlně jí a pije svátost těla a krve Kristovy.
6. Také dále učí tomu, že s tou služebností neb svátostí Páně nic jiného nemá činěno býti, než to, což jest od samého Pána Krista oznámeno, ustaveno a zjevně přikázáno, kterýžto podávaje učedlníkům svým obzvláštně chleba, těmito přesvětlými slovy svými přikázati ráčil: Vezměte a jezte. Též podávaje obzvláštně kalicha poručil: Píte z něho všickni. A tak podle toho přikázaní Páně učí, že tělo a krev Pána Ježíše Krista má toliko rozdáváno od služebníků církve, a společně od věřících křesťanů přijímáno býti; a nemá býti za živé neb mrtvé znovu obětováno, ani ku poctě a pokloně vystavováno neb pozdvihováno, ani sem neb tam pověrně nošeno a v nějakých skrýších schováváno.
7. Majíť pak obědvě částky svátosti té odevšech přijímány býti, obzvláště chleb, a obzvláštně kalich Páně svatý. Jakož tak každé to obzvláštně ode Pána podáváno, ustaveno i všem vůbec vydáno jest. A takť i od církve svaté prvotní učeno i požíváno bylo celé svátosti, v obojí částce její. Čehož i onen canon důvodem býti může, jehož jsou slova tato: Shledali sme pak to, že někteří přijmouce částku toliko svatého těla, od kalicha svaté krve se zdržují, kteřížto (poněvadž nevím, jakou pověrou učí se vázati) neb ať celou svátost přijímají; aneb celé ať jest jim zbráněno. Kdožby pak mimo toto zřízení a přikázaní Páně co jiného s tou svátostí všetečně působil, že ten proti Pánu Kristu, ustaviteli jejímu, a vůli jeho svaté, zjevně od něho oznámené a vysvětlené, těžee hřeší.
8. Také učí, že ta svátost neb služebnost Kristova má přijímána býti bez klanění a pocty Božské jí činění, však s vážností a uctivostí náležitou, a zvlášť s tou největší, jenž jest zkušování sebe, kteráž jest Pánu Kristu přitom nejpříjemnější a člověku nejužitečnější; kteréžto i svatý Pavel prvotní církev vyučoval i k ní napomínal, takto řka:6) Zkusiž sám sebe člověk, a tak chleb ten jez a z toho kalicha pí; nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně. A jinde dí:7) Sami sebe zkušujte, jsteli u víře, sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? leč ste snad zavrženi? Modlímť se pak Bohu, abyste nic zlého nečinili. Kdožby pak bez toho zkušení a té hodnosti přistoupil a sebe prvé neohledal, jakou víru o tom má, a jakým úmyslem k té svátosti přistupuje, i jak se k tomu připravil, žeby takový svrchovanou neúctu a potupu té svátosti, ano celému ustavení Kristovu činil. Jakž i Bernart svatý o té věci takto napsal: Svátost jakož k životu přijímá ten, kdož hodně přijímá; tak k soudu a k smrti přijímá nehodný. Pravdy pak svátosti žádný nepožívá, jedině hodný a způsobný. Svátost zajisté bez pravdy jest smrt. Pravda pak svátosti, také i krom a bez svátosti, život věčný jest. Protož naši kněží žádného k té svátosti nepouštějí, žádnému jí nepodávají, než toliko ty a těm, kteříž se tak pobožně a náležitě, s mnohým a bedlivým sebe zkušováním způsobují, a což na nich jest, připravují.
9. Když pak Večeře Páně užíváno bývá, aneb posluhování tou svátostí díti se má, tedy příkladem prvotní církve o Pánu Kristu, o milosti skrze uěho a v něm učiněné hříšným, zvláště o smrti a vylití krve jeho, a o způsobení skrze to vykoupení a spasení připomínají, zvěstují a káží. Potom modlitby se vším lidem k Bohu důvěrně přitom za hodné přijímání činí, za tím rozhřešení svaté zřízeně svědčí, lid v dověrnosti utvrzují, slova ustanovení Páně, jimiž tu svátost ustanoviti ráčil, připomínají, k nábožnému rozsuzování tajemství toho, i k opravdovému a horlivému dobrodiní Božích rozvažování vzbuzují a potom s vážností rozdávají. Lid věřící, s díků činěním a a chválami nejobecněji klečíce, (a však bez všelijaké modloslužby a pověr) s vážností nábožně přijímají, písničky duchovní chvalitebné a smrt Páně zvěstující, i všecka dobrodiní jeho připomínající, spolu radostně zpívají. A to vše podle naučení Písem Svatých, zvláště podle toho, jakž Pán dí:8) To čiňte na mou památku. A sv. Pavel:9) Kolikrátžbyste koli jedli chleb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokavadž nepřijde.


1) Mt 26,26.
2) Mk 14,22; L 22,17.
3) To jest: zevnitřní, živelné a zemské věci, jenž jsou chleb a víno.
4) To jest: věci duchovní a nebeské, jenž jsou tělo a krev Páně.
5) 1Kor 10,17; 2,12.13.
6) 1Kor 11,27.
7) 2Kor 13,5.7; 13.
8) L 22,19.
9) 1Kor 11,25.