(Dvanáctý artikul)

1. O svátostech pak učí, že,jsou svatá, zevnitřní, živelná a viditedlná znamení, slovem Božím posvěcená a vysvědčená, k vyznamenání a k svědectví duchovních a neviditedlných milostí a pravd těch, jichž jmena mají a jimiž posvátně jsou. A ty toliko dvě, totiž křest a večeři Páně vyznávají. [Sv. Augustin dí : Svátosti, totiž svatá znamení.]

2. Kterýchž žádný z lidí pouhých neustanovil, aniž ustanoviti mohl, ale sám Pán a Bůh, Ježíš Kristus, jemuž Otec všecky věci v ruce dal.¹⁾

3. Ustanovil je pak a vydal z veliké a spasitedlné církve své i všech věřících potřeby, aby jakož slovem kázaným, tak i skrze jejich posvátnost patrnou služba se dála k víře, a aby vůle Boží dobře libé jistoty a pečeti byly, pravdy vyznamenané osvědčovaly, i jich k víře podávaly, jako i slovo Boží. Lid pak věřící přijímáním jich milost a pravdu jimi svědčenou aby věrou přijímal, ji sobě přivlastňoval, v ní se ujišťoval, Bohu se zase oddával, posvěcoval, a jako přísahou svatou zavazoval, k sloužení jemu samému; vespolek pak se pojil a vázal jakož v jeden duch, tak i v jedno²⁾ tělo církve, svatého obecenství a lásky. A tak mohou svátosti slouti (jako i obřízka sloula) smlouvy³⁾ posvátné mezi Bohem a církví. Item: služby neb přisluhování k víře a lásce svaté, jimiž se děje pojení neb součastnění Boha a Krista Pána s lidmi věřícími, a lidí s Kristem Pánem, i jedněch s druhými vespolek v těle duchovním svaté církve. Skrze něž Kristus a Duch jeho, jako i skrze slovo, dělá při věřících (to jest při těch, jenž je hodně přijímají) tu předrahou oučastnost; aniž nechává jich býti pouhými a prázdnými toliko službami, ale což ony zevnitřně vyznamenávají, podávají i svědčí, to on při věřícíh a hodně užívajících vnitřně, mocně a spasitedlně působí, totiž svědomí očišťuje, rozvlažuje, sytí, napájí i obživuje.

4. A protož kdožby jimi pohrdali, jich sobě zoumyslně nevážili, je lehčili, aneb jich jakž koli zle užívali, ne podle vůle a rozkazu Páně, takoví všickni že těžce hřeší proti Pánu Kristu ustaviteli jich, i škodu při spasení svém trpí velikou. O čemž i Canon svědčí: Jestliže kdo do církve neb shromáždění Božího přichází, a Svatých Písem poslouchá a z bujnosti odvrací se od společného užívání svátosti, vyvržen má býti z církve obeoné spalečnosti.

5. Jestližeby pak kdo chtěl svátosti tak podle vydání a ustavení Páně rád užívati, a všakby nemohl toho bezelstně dojíti, jako žeby někdo byl u vězení, neb žeby nemoc překažila, neb žeby někde v cizím národu mezi protivníky pravdy byl: takový a v tom způsobu postavený, kdyžby jen evangelium svatému cele a pobožně živ jsa, v tomby dokonal, že i bez užívání svátostí spasen býti může a bude. O čemž i svatý Augustin pověděl: Co strojíš zuby a břicho? věř, a již si jedl; poněvadž svátosti s výminkou jsou k spasení potřebné.

6. Také učí, že svátosti samy z sebe a sebou, ex opere operato, to jest, tím samým zevnitřním skutkem, totiž podáváním a přijímáním neb požíváním jich, žádnému (kdožby prvé vnitř Duchem svatým obživen nebyl, a jakž říkají, dobrého hnutí v sobě neměl), nedávají milosti, ani víry ospravedlňující a obživující; a tak neospravedlňují, v duchu vnitř neobživují, znovu nerodí. Neboť musí víra při lidech rozumu užívajících předcházeti⁴⁾, skrze niž Duch svatý člověka obživuje, osvěcuje a v srdcích dobrá hnutí činí; a bez té víry není ospravedlnění ani spasení, aniž co k tomu svátosti samy z sebe prospívají. Jakož se toho důvodové v Písmě Svatém nalezají, a zvláště na Jidášovi, (kterýžto od samého Pána Krista svátost přijímal, ano i kazatelem byl, avšak předce ďábel, pokrytec, zatracenec zůstal, svátost ho nenapravila ani mu co k spasení pomohla). Též na Ananyášovi a manželce jeho⁵⁾, kteříž od samých apoštolů pokřtěni byli, a bez pochyby i Večeře Páně požívali, avšak předce v svazku zlosti a nepravosti, i také ve lži proti Duchu svatému zůstali, a svátosti toho zlého od nich neodjaly; jim víry ospravedlňující (kteráž ve všem napravené, upřímé a Bohu poddané srdce činí, ano i svědomí upokojuje,) daly. Podobně jako obřízka a oběti Zákona Starého víry té obživující neb ospravedlňující nedávaly, a bez té lidem nic k spasení a k ospravedlnění neprospívaly; jakož o tom svatý Pavel dotýká⁶⁾, a Abrahama ku příkladu přivodě praví: že tu víru a spravedlivost prvé měl, nežli se obřezoval. A o lidu Izraelském podobně svědčí:⁷⁾ že všickni též byli pokřtěni, týž pokrm duchovní jedli, a všickni týž nápoj duchovní pili; avšak ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu, ale s tím se vším nehodní a od Boha zavržení zůstali. Nebo jestliže kdo mrtvý a nehodný přistoupí k svátostem, onyť jistě života ani hodnosti jemu nedadí, alebrž větší vinou hřícha takový nehodný se obtíží; jakož apoštol mluvě o Večeři Páně⁸⁾ zjevně to ukazuje, když takto dí: Kdokoli jedlby chleb tento a pil z kalicha Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. A opět o takovém dí: Že odsouzení sobě jí a pije.

7. Naposledy i tomuto učí, že svátosti nikdy netratí, ale vždycky mají moc svou z Kristova ustanovení, svědčiti, jistiti a jako pečetiti, hodným přítomnou milost a spasení, nehodným pak vinu a zatracení; buďte ony pak přisluhovány a podávány od kněze dobrého a ctného, neb hříšníka tajného a pokrytého. Augustin svědčí: Věc neb pravdu svátosti sám Bůh dává; svátosti podávají dobří i zlí, totiž služebníci. A dokavadžby takoví pokrytci a zlí služebníci v nešlechetnostech svých zjeveni a trestáni nebyli, a kázeň církve menší neb větší, až (byliliby zarputilí) i vyloučením konečným na ně zřízeně by nedošla; svátostí, kterýmiž oni posluhují, když toliko to činí podle vůle, rozkazu, smyslu a ustanovení Pána Krista, má od nich požíváno býti. Ačkoli služebníkům církve potřebí se v tom opatřiti, aby jiným sloužíce sami zavrženi nebyli⁹⁾. Item:¹⁰⁾ Aby svatého psům nedávali a perel před svině nemetali. A lidu tolikéž třeba s pilností prohlednouti, aby svátostí k soudu a obvinění nepřijímali.¹¹⁾