Náboženství v okruhu svobod Náboženskou svoboda lze vymezit mnoha definicemi, které se s tokem času a historickou zkušeností neustále mění. Důležitou roli u pojmenování pojmu má vždy to, z jakého pohledu se na řešenou problematiku díváme. Svobodu jako takovou se snažili definovat už velcí antičtí myslitelé. V počátku historie byla svoboda chápána jako nezávislost na druhé osobě, převážně v otázce obživy. Tento postoj zastával Aristoteles, který říká, že ten, který dává přednost bezpečí před svobodou, dává přednost tomu být otrokem. Stoikové kladou naopak důraz na svobodu vnitřní, na morálku člověka a vidí svobodu ve schopnosti ovládat své vnitřní choutky a vášně. Přemýšlení o svobodě tímto způsobem bychom mohli označit za nahlížení filozofické či politické, v případě Aristotela hraje důležitou roli i pojem práva. Teologický pohled nám ukazuje, že důležité je především to, jakým způsobem člověk se svou svobodou zachází a jak žije svůj život v souladu se svým vyznáním. Z pohledu moderního práva pak mluvíme o konkrétních aktech, které jsou spojeny s tradicemi a rituály konkrétních náboženství, jako například svoboda měnit své náboženství, projevovat ho navenek, vyučovat či provádět náboženské rituály a obřady. Právní pojem mluví o mnoha podobách svobody - svoboda projevu, svědomí, vůle, shromažďování - žádná z nich není nadřazená té druhé a jejich dělení odráží jak složitost a rozsáhlý předmět, tak ucelenosti otázky svobody jako takové. Proti tomuto pohledu se vymezoval Jan Pavel druhý, který vyjadřuje myšlenku, že náboženská svoboda není jednou ze svobod mezi jinými. Považuje ji za základ dalších svobod, jakožto nezcizitelný nárok kladený důstojností každého člověka. Jako taková je garantem všech dalších svobod, zajišťujících společné dobro lidí a národů (encyklika Redemptoris missio, 7. 12. 1990, č. 30). Z toho vyplývá, že vnímá náboženskou svobodu jako stavební kámen pro veškeré další svobody, nadřazuje ji nad ně a sdružuje je pod ni podobně jako poddruhy. Pokud by se z našeho společenství vytratila náboženská svoboda, omezilo by nás to i na dalších výše zmíněných svobodách - pokud by se lidé nemohli svobodně rozhodnout o svém náboženství, museli by potlačit své svědomí, svou vůli a v rámci své opravdové víry by se už nemohli shromažďovat ke společným obřadům a rituálům. Není to tak ale i s ostatními svobodami? Ať už bychom potlačili jakoukoli jinou svobodu, ovlivnilo by to přirozený kruh, který tvoří práva lidská jako celek.

Není mi jasné, jestli se jedná o váš autorský přínos nebo nějakou copypastu, paní Fišerová. K textu asi tolik:

Doufám, že náboženské svobody v naší společnosti nikdo podstatný nezpochybňuje. Leda pár trollů, na kterých nezáleží.

Pokud jde o povídání papeže Jana Pavla II. o základu všech svobod ve svobodě náboženské, pravděpodobně je to jenom takové povídání. Sama katolická církev neměla ve své historii k náboženské svobodě vztah moc dobrý a má ho dost váhavý dodnes. Lidská práva jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod. Celý tento diskurs vznikl za francouzské revoluce, na konci osmnáctého století.

Problém práv v každém právním systému je v tom, že různá práva jsou často v konfliktu a někdy je potřeba více nebo méně upřednostnit jedno před druhým. Bez těchto konfliktů si nejde představit žádnou společnost, často je řeší soudy, novely zákonů atd.

Na konci svého příspěvku píšete o lidských právech, která tvoří jakýsi "přirozený celek". Netuším, co tím myslíte. Na lidských právech mnoho přirozeného není, lidská práva jsou určitá kulturní a společenská konstrukce, není zapsaná v žádném přírodním programu. Vzniká určitou kulturní a společenskou dohodou.