Poté, co jsem přijal téma o managementu sboru a církve, otevřel jsem si skutky apoštolů, vedle toho církevní řády a začal shromažďovat podklady pro pěkný elaborát na téma management církve. Bohužel, uprostřed přípravy jsem si přetočil pár stránek v Bibli a začetl se jinde. Bibli jsem skoro až vztekle zavřel. Je k ničemu! Církevní řády jsem zavřel hned poté. K ničemu! Z ověřených zdrojů prostě čerpat nelze. Řády počítají s normálním chodem věcí, Bible pak s církevním boomem. Jenže podle mě je v církvi krize (nebo krize v církvi?). A pokud je v podniku krize, uplatňuje se tzv. krizové řízení, respektive krizový management. Okolnostmi jsem tedy nucen psát o krizovém managementu církve.

Struktura církve: 14 seniorátů, 250 farních sborů, 450 církevních objektů.

Peníze nejsou, církev hospodaří se ztrátou. Spousta sborů látá rozpočty a snaží se udržet kostel stojící. Krizový plán – farář bude dělat na půl úvazku, ostatní členové sboru si pak musí rozdělit následující úlohy – byrokratický chod sboru (vykazování vůči církvi a styk s úřady), ekonomický chod sboru (účetnictví), funkci fundraisera (hledače grantů) a kostelníka. Vše zadarmo z lásky ke sboru a církvi. Samozřejmě, pokud sbor nemá na opravu kostela, najde náhradní prostor k bohoslužbě a kostela se zbaví, ať již za symbolický obnos nebo se ziskem. Zisk se uloží do fondu „dojíždění“.

Jak funguje fond dojíždění? Tam, kde je vedle sebe několik slabých sborů by bylo sympatické, kdyby se lidé z jednoho sboru, který se zbavil kostela dopravovali do místa, kde kostel je. V praxi by to vypadalo asi tak, že v neděli by se našel ochotník, který stejně chce jet do kostela, takže zbytek lidí vezme do auta (spotřeba mu stoupne o 30 korun na 100km než kdyby jel sám, to jej snad nepoloží). Pokud by jej to mohlo položit, domluví se s cestujícími na ceně „jízdenky“. Pokud je to skutečně chudá oblast, nezbytné náklady na jízdu by se dal hradit právě ze zmíněného fondu „dojíždění“. Tím by vznikaly větší sbory, které by měly šanci přežít. Ideálem je pak, když z každého místa, ze kterého se dojíždí, bude jeden člen staršovstva, který zároveň bude organizovat alespoň jedno modlitební setkání / biblickou hodinu týdně v místě bydliště.

Další dva fondy solidarity – řízené senioráty a církví by pak dohlíželo na přerozdělování malé části (10%) z příjmů sborů pro sbory potřebnější. Jistě žádný křesťan nebude křičet, že ty peníze dává SVÉMU sboru, vždyť jde o celou církev, církev by měla fungovat. Ale věřím tomu, že sbory budou dávat i více, vždyť jako křesťané víme, že kolik jsme dali, se projeví podle toho, kolik peněz nám zbyde.

Jako klíčovou zde vnímám úlohu laiků a jejich zvýšenou ochotu podílet se na chodu církve a vysoký morální apel na všechny zúčastněné. Nelze opomenout, že pokud je průměrný dar v ČCE 300 korun za měsíc, tak lidé zřejmě neslyší na doporučení 3-5% z čisté mzdy. Což mě plynule přivádí k problematice ústředí církve – těch necelých 40 lidí bude potřeba nadále platit, rozhodně se necítím na návrh restrukturalizace. Ale třeba to navrhne někdo z vás! Nebo byste to dělali celé jinak?

Také budu chvíli hloubat v počtech a lámání holí. Pokud je 300 Kč 3-5% z čisté mzdy, pak jestli dobře počítám, činí čistá mzda 6 až 10 tisíc Kč. Což pokud se v této výši pohybují 2/3 pracujících občanů ČR + důchodci a maminky na mateřské, tak toto doporučení církve na salár dodržujeme akorát. Bohatých lidí v církvi moc není, aby kazili tento průměr a proti nim stojí opačné extrémy, kdy na 5ti člennou domácnost připadá necelých 10 tisíc měsíčně (případ můj). Co se týká nákladů na sbor, tam bych hovořil o nákladech na farnost - církev má 250 farností, mnohé však mají pod sebou 2 další kazatelské stanice - čili s dalším kostelem nebo kaplí a snad jen s deseti pravidelnými členy. Takže ty náklady budou ještě vyšší než myslíte a ty příjmy od salárníků nižší než myslíte. Připočtena aktivita presbyterů - kolik % z nich chodí vůbec pravidelně v neděli na bohoslužby, natož nějaká pak služba ve sboru (dokonce nedělní Farní MHD), tedy také horší než myslíte. Sečteno podtrženo: Krize v církvi je ještě hlubší. Ale: Bylo někdy lépe? Snad. V dobách kdy nebylo běžné, aby lidé měli plná břicha. Tenkrát více plnili své duše. A v tom to vězí. Jsem pesimista. A tu Bibli raději nezavírejte. Možná už by se Vám ji příště nemuselo ani podařit doma najít.

300 korun je počítaných jako průměr ze dvou pražských sborů, takže na Prahu je to skutečně méně než 3-5% z čisté mzdy a je to spíše orientační "hausnumero" Jinak náklady na sbor jsem se nechtěl zabývat, nejsou předmětem tématu. Krom toho - již jsem je počítal v jiném příspěvku.. mimo téma krize/vize ČCE.

Pokud uvažujeme o nějaké "krizové" transformaci organizace a správy církve, dovolím si nadhodit tři teze:

1) Výsledná organizace by měla být použitelná a udržitelná i pro případ odluky církve a státu.

2) Rušení sborů, kterému se sice nejspíš nevyhneme, by mělo být tím nejzazším, ne prvním řešením, protože jestli někde vyklidíme pole, bude velmi obtížné se vrátit zpět.

3) Nejen defenzíva až do nebytí - musí být posílena misie dělaná "profesionálními" misionáři.

Ad 1) Opustit model vázanosti faráře na sbor - faráři nechť jsou seniorátní, každý ať dělá výhradně duchovní práci - bohoslužby, biblické hodiny, vyučování laiků - a má na starosti 2 až 4 sbory naráz (záleží na velikosti a vzdálennosti). Ať žádný sbor nezůstane na ocet. Administrativní, "úřednické" a ekonomické záležitosti sboru budou muset zastat laici. Bohužel totéž se týká pastorace. A rovněž vzroste potřeba laických kazatelů a zintenzivnění jejich kurzů.

Ad 2) Posílit solidaritu sborů, reformovat personální fond - sbory nechť do něj přispívají podle počtu členů krát jednotná částka určená na člena.

Ad 3) Ať je počet misijních pracovníků posílen tak, že na každý sbor bude nějaký vyslán jednou za 20 let a bude tam působit 5 let, pak změní působiště. Tam založí s účastí místních lidí pobočku nějaké křesťanské neziskové organizace (např. SEM, YMCA atd.), jejímž prostřednictvím může dělat koncerty křesťanských kapel, přednášky a besedy, sportovní aktivity, Tensing, setkání mládeže apod.

Pardon - ve slově "vzdálenosti" má být pochopitelně jen jedno "n" - projevila se jazyková hyperkorektnost daná pozdní hodinou :-).

Jen dva postřehy

- farář nebydlí na sboru, ale objíždí jich několik - tohle byla cesta, kterou zkoušeli před lety katolíci. Pokud vím, záhy od toho upustili. Fyzická přítomnost faráře ve "vlastní" farnosti se ukázala jako příliš cenná

- chybí mi tu ekumenický rozměr. V rámci Leuenberské konkordie si uznáváme nejen křest a VP, ale i kázání, svatby, vyučování náboženství apod. - prostě téměř vše, na co si vzpomeneme s řadou církví (husité, SLECAV, ECM, CB; dočasně si pozastavila členství JB). Proč hájit takřka ztracenou vartu, když v obci působí aktivní metodisté? A obdobně - chodili mi léta na bohoslužby lidé z CB a nijak nehuhlali, že bych měl přestoupit.

Souhlasím, že fyzická přítomnost faráře na sboru je cenná. Avšak už dnes dost sborů na ni nemá, a co teprve, až si faráře budeme jednou plně platit sami (a to budeme), kolik sborů zůstane s farářem? Obávám se, že k tomu, co navrhuji, stejně dojde přirozeným vývojem i bez reformy církve, akorát sbory začnou jeden po druhém zanikat, výraznější misie se taky konat nebude (k tomu dnes opravdu potřebujeme misionáře na plný úvazek).

Bylo by ideální, kdyby na každém sboru působil vlastní farář, ale to v ČCE zatím není reálné a bez dobře a naplno dělané misie ani nebude.

Myslím, že chápat rušení sborů jako první, ne poslední krok, je uchopením problému za špatný konec. Aby tou ztracenou vartou nebyla v důsledku sama ČCE jako celek.

Doprava. Dovolte, ale jako vnější pozorovatel, nechápu, co řešíte, možná to je tím, že neznám evangelickou specifiku. U římských katolíků, to fungovalo tak (co já pamatuji), že do neobsazené farnosti farář dojížděl a to nejen v neděli na bohoslužbu, ale třeba i do školy učit náboženství. A někteří farníci si pokládali za čest pana faráře vozit. Dnes tato praxe není výjimečná, ale naopak se stala pravidlem s tím, že si již farář řídí sám a má toho někde tolik, že se některé bohoslužby konají už v sobotu. Jinak se pamatuji, že věřící co docházeli do kostela z okolních vesnic, tak v šedesátých letech začali postupně dojíždět, přičemž zde fungovala sousedská výpomoc (jak to bylo s placením benzínu nevím).

Vzhledem k počtu kněží i při výpomoci Poláků je nezbytné, aby katolický kněz měl kolikrát třeba 3 farnosti, ale pracovní povinnosti má všude stejné, ať už ve farnosti bydlí nebo ne, bohoslužby (neděle 7:30, 9:00, 10:30), výuku náboženství, návštěvy nemocných aj. si prostě musí rozvrhnout tak, aby žádná farnost netrpěla, tam kde bydlí, tam mu přispívají na bydlení, tam kde nebydlí, tam mu platí benzín, ovšem je to většinou popojíždění po pár kilometrech

Reaguji především na úvodní text.

Domnívám se, že v Bibli je popsána jedna situace, která se současnému stavu naší církve do jisté míry podobá. Jedná se o faraonův sen o sedmi tučných a sedmi hubených letech. Pokud mám správnou představu, ještě několik let nám bude stát dávat peníze na platy farářů. To jsou tučná léta a je třeba shromažďovat do sýpek. Pak přijdou léta hubená, než se církev přizpůsobí svému početnímu stavu.

Podotýkám, že na hubená léta by se měly připravovat jak sbory (velké i malé), tak i ústředí. Možná je v ČCE taková svoboda, že některé sbory účinně své transformaci zabrání, ústředí by ale mohlo vytvořit možnost pro ty, kteří budou mít zájem.

Pokud to dobře sleduji, hubená léta přinesou dva základní problémy - nebudou peníze na platy farářů, a tím pádem nebudou peníze na provoz a údržbu budov.

Za základní úkoly pro "tučná léta" považuji: 1) Opravit "na věčné časy" (50 let?) nemovitosti, které jsou potřebné pro náš provoz. 2) Vyškolit kazatele a další služebníky, kteří mají zájem o tuto službu, kterou budou vykonávat ke svému zaměstnání. (podobně jako dnes nejsou placení varhaníci) Je nutné, aby mohli být vyškoleni jiným způsobem než pětiletým vysokoškolským studiem, protože mnoho lidí je schopných kázat, vyučovat nebo jinak sloužit, ale ETF prostě nezvládnou. 3) (Obdoba k bodu 2) Vyškolit kazatele k nějakému civilnímu povolání, aby se mohlí uživit i bez státní podpory. Toto je nejbolestnější místo - mnoho kazatelů současných se bude muset bez současných peněz obejít, a je třeba vybrat ty, kteří zůstanou v úvazku církve, ať už půjde o ty nejschopnější, nebo o ty, kteří už mají blízko do důchodu apod. 4) Zajistit vedení sborů, které nebudou mít svého faráře - např. půlúvazkový farář se bude věnovat pouze prebyterům ze tří sborů. Tito presbyteři povedou veškeré bohoslužby, biblické hodiny apod., ale budou se společně scházet nad vizí, cílem, realizací, prostředky… Vedoucím sboru nemusí být nutně farář, může jít i o kurátora - podle osobnostních rysů a schopností. 5) Zajistit teologický rozvoj - např. tolik profesionálních teologů na seniorát, aby každý kazatel i sloužící presbyter měl šanci jednou do měsíce slyšet jeho kázání ( odnést si nahrávku, aby to doma mohl přežvýkat pořádně v klidu). 6) Soustavně vyučovat ve sborech, že nejdůležitější pro naše spasení není placený vystudovaný farář a náš současný kostel.

Přechod na hubená léta může samozřejmě proběhnout i chaoticky, faráři se stůj co stůj budou držet největších sborů, najednou se přijde na to, že se sype kostel, věřící budou lomit rukama, že už nebudou mít svého faráře… ale jestli to nechceme na malých sborech zabalit, je čas otevřít Bibli a hledat, co je pro provoz církve to nejdůležitější. A podle toho se aktivně připravit.

Děkuji Pavlu Duchanovi i Bohumile Baštecké za připravené texty k úterní diskusi. Zdá se mi, že každý pojímá téma managementu církve na trochu jiné rovině – a obou je třeba. Bohumila Baštecká předkládá tolik potřebnou rehabilitaci slova management. Překládám si to slovo jako základní dvojtakt 1) něco chci, protože jsem nebo chci být takový, a z toho důvodu 2) hledám a volím tomu odpovídající kroky. Jako osoba fyzická i jako ona metaforická osoba církve (na podporu toho obrazu viz 1K 12,27 + okolí). Právě tenhle dvojtakt myslím může pomoci nově uchopit téma vize/krize ČCE.

Nejprve tedy kdo jsme a co jako ČCE chceme? Během libeňských setkání nám odpověď až dosud spíše unikala mezi prsty. Bohumila Baštecká kritizuje ptydepe církevního sebepředstavení na stránkách e-církve. Mně by ovšem ani tolik nevadila nesrozumitelnost navenek, kdyby to byla formulace, která dovnitř, do církve, rozechvěje naše srdce. Kdyby předtím, než začneme druhým zvěstovat a dosvědčovat, zaznělo, že jsme byli nalezeni a zachráněni a tvoříme Boží lid a smíme se účastnit jeho díla ve světě. Aniž bych chtěl kritizovat právě tuto webovou prezentaci, považuji ji za příznačně – autoři prominou – rozmáchlou, nekrytou zkušeností, jakou běžně ve sborech děláme. Jistěže jsou to vše formulace, které ve svém bohatém arzenálu Církev také má. Ale já se v nich jako člen konkrétního sboru ČCE příliš nepoznávám. Chtělo by to diskusi o tom, které motivy z bohaté klaviatury tradice by přesněji vystihly, co jsme my českobratrští evangelíci vlastně zač.

Já osobně považuji při úvahách o ČCE za nejdůležitější obraz společenství lidí, kterým byla dána ta milost, že smějí jít v závěsu za Kristem životem s Pánem Bohem. Své zkušenosti z takového života vyjadřují pomocí biblicko-křesťanské výrazové gramatiky. A snaží se je přeložit necírkevním současníkům. Jelikož jsou to Češi a Moravané s jakousi dějinnou zkušeností, je ta jejich gramatika zvláštním způsobem protestantsky rozvolněná a s některými nářečními specifiky, ale to má své oprávnění vždycky jen do té míry, do jaké napomáhá tomu podstatnému: cestě s Pánem Bohem. Aby se jim lépe šlo a povídalo, vytvářejí si k tomu odpovídající infrastrukturu. Ta ale právě u protestantů není nijak posvátná, nýbrž oprávněně měřitelná z hlediska své funkčnosti, tedy tím, jak na všech svých úrovních napomáhá společné chůzi a rozhovoru.

A tu jsme zpátky u managementu církve, resp. u druhého z onoho dvojtaktu, kdy hledám odpovídající kroky pro to, co chci. Na této úrovni pak začíná svým příspěvkem Pavel Duchan. Peníze – jasně že potřebujeme. Za malou štědrost si teologicky můžeme sami tím, že ze strachu před skutkařstvím ze sebe neumíme vysoukat větu o tom, že dávat je projevem dospělosti, příčetnosti a velikosti. Ale spíš než ty prachy, připadá mi důležité diskutovat o tom, jestli je ČCE vůbec ještě tělem, které by bylo schopno nějakého vnitřně motivovaného pohybu. Jistě je zde na rovině individuální i sborové onen duchovní pohyb z předchozího odstavce. Někam nás sune doba a její trendy. Pokud jde ale o ČCE jako celek, pak mám nepříjemně silný dojem rozpojení údů a celkového ochrnutí nekoordinovaností. Myslím si, že souvisí se současným nastavením presbyterně-synodního uspořádání, které na synodech prakticky (nedostatkem času, hlasovací mašinou, slabým mandátem synodní rady… tedy nastavením infrastruktury) znemožňuje důkladně reflektovat situaci církve, nějak se rozhodnout a toto rozhodnutí prosadit na úrovni sborů. Ale kudy z toho?

No stručně to vidím tak. Potřebujeme:

1. Faráře žijícího životem sv. apoštola Pavla 2. Staršovstvo nadšené pro věci Boží. 3. Služebníky rekrutující se z řad nadšených věřících.

Bod 1. funguje na 100 - 75 % Bod 2. funguje na 20 - 5 % Bod 3. funguje na 5 - 0%

Toť můj odhad.

Takže ta krize je o udřeném faráři s výčitkami, že měl udělat ještě víc, o presbyterech, kteří si myslí, že když chodí jakž takž pravidelně na bohoslužby tak dělají nějaký nadprůměr pro sbor a o ofarnících, kteří se na to v nejhorším můžou víte co a věřit si jaksi sami.

Myslím, že hrubě přeceňujete - vážně nebo ironicky? - faráře a podceňujete laiky.

Nabízím zcela jiný pohled na stejnou věc:

ad2. Na 12 míst v novém staršovstvu máme 17 nebo 18 osob ochotných kandidovat. Dalších 16 oslovených odmítlo, mohu-li soudit, vesměs z vážných důvodů. Skoro všichni, co odmítli, pro sbor něco dělají a dále budou dělat, i když nekandidují do staršovstva.

ad3. V rámci sborových oznámení se u nás včera tradičně s poděkováním vyjmenovávali ti, kteří pomáhali s jejich přípravou a průběhem. Počítejte se mnou: farář, kostelnice, vítací služba, lektorka biblických textů, varhanice, dva kytaristé, dvě učitelky nedělky, promítač na plátno, ten, kdo připravil občerstvení po bohoslužbách. Z pochopitelných důvodů se neděkovalo kurátorce, která ta oznámení připravila a četla. A to ještě samozřejmě nemůžeme vyjmenovat např. ty, kteří se za bohoslužby a sbor modlili. Z těchto všech lidí jsou za to jen 2 placeni.

ad1. Soudím, zcela naopak než Vy, že právě u nás farářů je obvykle zakopán pes tam, kde se spolupráce nedaří. Kážeme evangelium jako inspirativní zvěst pro všední dny těch, kteří naslouchají? Není pro nás pohodlnější udělat všechno, co je možné, sami? Vždyť jen pak to vše bude "na úrovni" a navíc všichni uvidí, že se práce nebojíme… Vedeme bohoslužby a sbory věcně i "kulturně" přiměřeně vůči těm, kdo se účastní jejich aktivit?

Je prezentace "příliš rozmáchlá", nebo naopak naše zkušenosti příliš chudé?

To: bratr Roman: Tak to vám mám co závidět. Já srovnával podle toho, v čem se tak nějak pohybuji já. Jsou-li v naší církvi ještě sbory jako je ten Váš, a to já znám ještě jeden takový (proto jsem ty odhady udával v jakémsi rozmezí od-do), tak to naše církev nevymře, byť by se velmi velmi zmenšila vymřením farností, jako jsou ty v mém místě. A to je dobré znamení. Asi bychom se měli do budoucna připravovat na to, že ČCE bude v další generaci svým počtem někde na řádku mezi dnešními malými českými církvemi evangelikálního typu. Nejen počtem, ale i charakterem. T

Podle mých zkušeností není situace u nás vůbec tak výjimečná. Čtvrtina, možná třetina sborů nemá problém s chutí laiků zapojit se účastí i spolupodílem do svého života i práce.

Spolupůsobí tady, dle mého názoru, dvě hlavní skupiny faktorů:

První skupinou jsou jakési objektivní vlivy, které nedokážeme zvrátit, můžeme na ně jen reagovat a moudře se jim přizpůsobit (např. vylidňování některých venkovských oblastí, kde byl dříve evangelický živel velmi silný…). Nepatří Vámi zmiňované sbory do skupiny, která je těmito vnějšími negativními vlivy zásadně ovlivněna?

Druhou skupinu faktorů ovlivnit můžeme, a právě tam podle mně patří především nasazení a způsob práce faráře a staršovstva. Uznávám, že to jsou spojité nádoby, že nejen farář ovlivňuje staršovstvo, ale také staršovstvo faráře.

A tady podle mně často hraje důležitou roli chybějící zpětná vazba. Faráři často nikdo neřekne nebo nenapíše, že jeho Ein-Mann-System nebo neinspirující způsob práce s Biblí pomalu ničí sbor. Starší od nikoho neuslyší, že jejich zahořklost nebo lenost pomalu ničí jejich sbor. Obě strany bychom si tu a tam měly nechat nastavit zrcadlo: Při přípravě dotazníků a výročních zpráv, při vizitacích atp…