F. Schaeffer ve své knize „Escape from Reason“ na jednom místě napsal následující: „Kdybych měl jednu hodinu na to, abych sdílel evangelium s nevěřícím, potom bych 45 minut naslouchal, co si myslí o Bohu a na toto základě bych se mu ve zbylém čase pokusil představit Krista.“
Aniž by Schaeffer cokoli věděl o fenoménu vynořujících se církví (The Emerging Churches), přesně vystihl o co mj. v tomto novém hnutí jde. Představitelé tohoto hnutí se pokouší vzít vážně postmoderní dobu, ve které se nacházíme a přizpůsobit jí zvěstování evangelia. Pokusme se stručně nastínit, co vlastně vynořující se církve jsou. Nejdříve se podívejme na jednu z klíčových postav Briana McLarena.
McLaren byl několik let kazatelem v jakémsi sboru. Po několika letech prožil vleklou krizi. Jedním z důvodů jeho krize bylo očekávání lidí, že by měl mít jako pastor jasno ve věcech víry a na veškeré pochybnosti by měl přinášet pokud možno jasné odpovědi. Dalším důvodem jeho krize bylo, že se od něj očekávala redukce evangelia na pár zjednodušených kroků typu „pět kroků jak dosáhnout pokoj s Bohem“. McLaren si navíc stále více uvědomoval, že v církvi kde sloužil, tyto zjednodušené odpovědi vyhovovali „církevním veteránům“, ale těm, kteří hledali Boha, byli k ničemu.
Dalším důvodem jeho krize bylo vědomí, že není schopen vyhovět oběma skupinám a navíc že to co káže, v podstatě nepůsobí změny u jeho posluchačů. Když četl Bibli, stále více si uvědomoval, že to, co čte nezapadá do teologického systému, který přijal za svůj. Nakonec se setkal s lidmi, kteří se mu stali příkladem „nových křesťanů“. Toto mu dalo naději, že existuje i jiné křesťanství, než s kterým se setkával. (Mc.Laren B., A New Kind of Christian, 2001, str. ix – xv)
Svoje myšlenky popsal ve několika knihách, které se brzy staly bestsellery. Jedna z klíčových myšlenek, které se v knihách opakují je, jak by křesťan měl žít v postmoderním světě.
V knize A New Kind of Christian nám McLaren skrze fiktivní konverzaci mezi pastorem a středoškolským učitelem, který učí pastorovu dceru, sděluje několik postojů, které charakterizovali myšlení moderny. O jaké postoje jde?
Jedná se o snahu kontrolovat, podmaňovat a vše vysvětlit. Dále McLaren charakterizuje modernismus jako věk strojů, kdy svět ale i lidé jsou vnímány jen jako složité mechanismy, které lze naprogramovat a zredukovat na nejmenší částky. Moderní doba vnímá jako věk analýzy, kdy vše lze kategorizovat a činit srozumitelným. Dále byla moderní doba příznačná snahou po jistotě a absolutním poznání, kdy teoretické znalosti si kladli za cíl popsat veškeré aspekty života a existence. McLaren hovoří o modernismu jako o věku kritiky v tom smyslu, že pokud znáš pravdu s absolutní jistotou, potom musíš potlačit toho, kdo vnímá pravdu jinak.
Dále uvádí, že dalšími charakteristikami byly národní stát, důraz na individuum, protestantismus a institucionalizované náboženství a nakonec široce rozšířený konsumerismus. (str. 16 – 18). Tyto charakteristiky by nemělo smysl pro tento článek uvádět, kdyby poté McLaren nepokračoval s některými velmi provokujícími tezemi a postřehy, jak uvedené charakteristiky moderny ovlivnily církev a jak žít v nové, vynořující se – postmoderní době.
Zde je jeden z příkladů: Nevkládej důvěru v instituční církev, důvěřuj Bohu. Buď otevřený novým myšlenkám a interpretacím víry. Nekritizuj příliš rychle. Nebraň se změnám, otevírej se jim. Vrať se zpátky k Bibli, ale dej si pozor, aby tradiční interpretace neoslepila tvoji mysl. (str. 41)
McLaren analyzuje vliv modernismu na církev ve více knihách. V jednom ze svých dalších bestsellerů More Ready Than You Realize (2002) dává výčet některých vlivů. Tak jako chtěla moderna podmaňovat a kontrolovat, církev přejala podobný přístup a to i v terminologii. Jako příklad uvádí když církve nebo organizace nazývají svoje evangelizační kampaně „crusades“ (tedy "křížová výprava") (str. 25), což implikuje invazi a podmanění.
McLaren pokračuje a hovoří o to, že církve při evangelizaci zredukovali evangelium do jednoduchých traktátků, kde bylo celé poselství zabaleno do pár zákonů a kroků. Stejně jako nás věda ponechává z absolutními odpovědi ohledně přírody a zákonů, stejně tak si křesťané mysleli, že mají absolutní duchovní pravdy. Nevěřící člověk byl v podstatě ponechán v situaci přijmi nebo nepřijmi, bez možnosti diskuse.
McLaren dále poukazuje na další lingvistický problém, kdy někteří křesťané při evangelizaci používají obrat „winning people for Christ“ (volně přeloženo – získat lidi pro Krista, kdy winning je od slova to win tedy vyhrát). Tento obrat podle něj nutně implikuje, že někdo prohrál „loosed“. V tomto přístupu McLaren vidí snahu nad někým vyhrát a to především skrze argumenty a racionální přijetí „mých pravd“. Tento přístup je ale více donucovací než milující. Víra je zde systém, který musí být akceptován.
Bůh je podle McLarena v mnoha církvích prezentován jako studený, analyzovatelný a mechanistický spíše než ten, kdo je milující, tvořivý a toužící po dobru a spravedlnosti. Jako ten, kdo nadržuje těm, kdo jsou uvnitř církve spíše než Bůh který je milostivý k outsiderům, jako Bůh, který se spokojuje s černobílými odpověďmi a rigidní logikou spíše než ten, který je Bohem pravdy, která má více podob, jako Bůh zjevující se skrze systém než jako ten, který se zjevuje skrze příběh, krásu, zkušenost experiment a společenství. (str. 63) Zkráceně - McLaren tvrdí, že Bůh Bible je mnohem nezpoutanější a živější než je prezentován v modernistické verzi. (str. 64)
Otázka je, co autor navrhuje jako řešení. V citované knize McLaren hovoří o tom, že postmoderní člověk hledá autenticitu. V církvi potom hledá místo, kam by mohl náležet, ne kde by mohl uvěřit (slovní hříčka belonging must precede believing). Dále autor hovoří o nutnosti nedívat se na lidi ve smyslu, zda jsou či nejsou spaseni, zda již prošli konverzí, protože se jedná o tajemství (str. 101). Spíše je třeba je povzbuzovat v procesu poznávání Boha. Dále autor hovoří o nutnosti nenechat Boha uzavřít do modernistických, racionálních kategorií předvídatelnosti.
Tento velmi stručný popis jsem uvedl především proto, že jsem chtěl alespoň trochu uvést následují řádky, které se pokouší popisované hnutí definovat
Co tedy přesně obnovující církve jsou? V knihách, na internetu, na seminářích o trendech v současných církvích je toho o obnovujících církvích tolik, že definovat o co vlastně jde, je poněkud složité. Nejedná se totiž o církev, ale o určité hnutí.
Podívejme se na někeré definice od některých představitelů vynořující se církve:
Jonny Baker (Grace, London) Církev, tak jsme ji zdědili, je pro většinu lidí irelevantní. Svět se příliš změnil. Myslím, že termín vynořující se neznamená nic jiného, než snahu vyjádřit, že potřebujeme nové formy církve, které odpovídají vynořující se kultuře.
Ben Epson Santctus (Manchester, U.K.) Vynořující církev je pro mne jednoduše církev, která je zakořeněna ve vynořující se kultuře a tomu podřizuje svoje uctívání Boha, misii a společenství.
Mark Scanderette (Minneapolis) Vynořující církve je úkol pro autentičtější život víry… shrnuto je to úkol pro holistickou spiritualitu. (vše z Gibbs, Boler, Emerging Churches 2005, str. 41 - 42).
Část interview z B. McLarenem.
Mohl byste vysvětlit, co znamená termín “vynořující se církve”?
Myslíme, že jsme vynořující se z modernismu do něčeho nového – odtud pochází termín vynořující se církve. Snažíme se skutečností měnící se společnosti vyrovnávat co nejzdavějšímn způsobem. Ve skutečnosti termín vynořující se církve nemám rád, protože to evokuje další denominaci, která se vymezuje oproti jiným. Pro mne je to vice věcí diskuse, jedná se o skupinu lidí, kteří spolu hovoří a kteří si kladou otázky co to znamená praktikovat víru v tomto novém kontextu.
Kdo je typickým členem „vynořující se církve“?
Mohl bych vám ukázat dva prototypy. První prototyp je člověk vyrůstající v tradiční církvi sboru, který si najednou uvědomí, že tam nezapadá. Pokud cítí, že se více nevejde do církve, kde byl vychováván, vynořující církev je dobrá alternativa. Nicméně většina lidí má malý nebo žádné náboženské pozadí. Hledají Boha, hledají smysl. Pokud přijsou do tradiční církve, narazí na mnohé překážky ještě opřed tím, než vůbec slyší křesťanské poselství. Mnoho z těchto překážek je ve vynořujících se církvích odstraněno, takže tito lidé mohou slyšet křesťanské poselství. (
http://www.beliefnet.com/story/165/story_16589_2.html)
Asi nejjasnější definici obnovujících církví přináší E. Gibbs a R. Bolger: „Obnovující církve jsou komunity, které uskutečňují cestu Ježíše jako vzor uvnitř postmoderních kultur. Toto se týká devíti oblastí:
Obnovující církve se
1. identifikují s životem Ježíše Krista,
2. proměňují sekulární sféru a
3. silně kladou důraz na život v komunitě.
Díky těmto třem aktivitám
4. mezi sebou vítají ty, kdo přicházejí z nekřesťanského prostředí,
5. velkoryse si slouží,
6. aktivně se účastní života komunity,
7. kladou důraz na tvořivost 8. vedou bez toho, aby ovládali a
9. spolupracují při duchovních aktivitách“ (Gibbs, Boler, Emerging Churches, str. 44 – 45).
Pokud bychom měli charakterizovat toto hnutí v obecnější rovině, potom vnímáme několik charakteristických prvků:
Postmoderní kontext: Představitelé obnovujících církví velmi silně akcentují, že současná institucionalizovaná církev, nebyla schopna reagovat na kulturní posun od modernismu k postmodernismu. Způsob bohoslužeb, kázání, porozumění a praktikování misie, zpěvu, způsob uctívání Boha atd. neoslovuje současného postmoderního a necírkevního člověka. Obnovující církve proto věří, že je potřeba, aby se církve mnohem více přizpůsobili postmodernímu kontextu. Další představitel vynořujících se církví L. Sweet potřebu přizpůsobit se novému kontextu vyjadřuje v podnázvu své knihy „Soul Tsunami“ kdy provokativně hovoří o tom, že buď se v nové miléniu církev naučí plavat, nebo se utopí.
Otevřená ortodoxie projevující se otevřeným dialogem s jinými náboženskými tradicemi a zároveň silným odklonem od jakéhokoli dogmatismu. Důraz je na respektování různých křesťanských tradic. Zřejmě nejsilněji je tento akcent popsán v knize A Generous Ortodoxy (Velkorysá ortodoxie) od B. McLarena.
Hermeneutika projevující se odmítnutím referenční teorie jazyka a pluralitou ve výkladu Písma. V jedné z dalších knih „The Languague of the Emerging Church“ (L. Sweet, B. McLaren, J. Heselmayer) čteme následující citát od Sary Maitland: "Nejsem teolog, jsem křesťanka, feministka a spisovatelka: jsem ta, kdo tvoří fikci, překrucovatelka Platonových definicí. Teologii definuji jako 1. umění vyprávění příběhů a 2. umění naslouchání příběhům. Na tento citát autoři reagují slovy – postmodernisté možná nemají rádi metapříběhy, ale milují příběhy. Budoucnost patří vypravěčům příběhů…" (str. 205)
Autenticita projevující se důrazem na společenství, svědectví, společné modlitby, recitace, osobní svědectví.
Důraz na inkarnační misii, projevující se sociálním aktivismem a projevovaným milosrdenstvím. Spíše než snahou vytáhnout lidí z nekřesťanské kultury do církve, se snaží obnovující církve stát se součástí postmoderní a nekřesťanské kultury a s ní sdílet hodnoty evangelia.
Nestrukturovaná eklesiologie projevující se decentralizací hnutí s pouze nezbytnými institucionálními prvky.
Znovuobjevená spiritualita s důrazem na převzetí různých křesťanských tradic od např. Anglikanismu, Římského katolicismu, Pravoslaví či Keltského křesťanství. Všechny tyto tradice jsou inspirací především v liturgii.
Závěr:
Bylo by velmi snadné celé hnutí obnovujících se církví šmahem odsoudit s tím, že se jedná o další módní výstřelek. Mám za to, že by to byla chyba. Církev byla vždy velmi rychlá k tom, aby poukázala, kde se různé hnutí mýlí. Zapomněla si však položit otázku, na co vlastně to či ono hnutí reaguje a proč vůbec vzniklo.
Možná se představitelé toho či onoho hnutí v něčem skutečně mýlili, některé důrazy z Písma přehnali a některé potlačili, nicméně proč? Protože to často byla církev, která zaspala nebo naopak předimenzovala ten či onen důraz.
Obnovující církve mohou být mementem pro stávající církve, které mohou snadno usnout na vavřínech. Je skutečností, že mnohé církve pro současného člověka působí zcela irelevantně. Spokojit se s tvrzením, že prostě svět leží ve zlém, a že až se lidé roztouží, tak do církve přijdou, příliš zavání alibismem a snad až fatalismem.
Je stále příliš brzy na to, abychom fenomén obnovujících se církví příliš hodnotili. Každopádně jedno je třeba vedoucím tohoto hnutí přiznat už nyní – jejich snahu a touhu nejen promýšlet ale i realizovat jak být církví, která oslovuje současného postmoderního člověka.
