Tvůj omyl, Petře, že mi došly argumenty, Proto mlátím biblickými verši, vychází z nepozorného čtení (ale chápu, že se nemůžeš vším zabývat do detailů). Ten odkaz na slanost a neslanost nesměřoval k celku problému zavírání sborů, nýbrž k otázce, zda je vůbec křesťanské pomyslet na to, že by
ČCE jako církev mohla bez slzy v oku zaniknout. A to mohla. Tady (chceš-li to v biblickcýh analogiích) bychom si mohli začít říkat pokoj tam, kde žádného není.
Určitě by bylo (spíš ale do vláken k Molnárovým článkům, tady už se to začíná míjet tématem), položit si otázku, v čem ta slanost je? Tak se do toho pusťte, to by skutečně stálo za to, a dokonce by to konečně bylo o něčem.
Že se něco také musí zavřít, to beru. Když svého času zanikl Liběchov, považoval jsem to za unáhlené. Naopak Bohuslavice už opravdu neměly na další samostatnou existenci potenciál. Oba sbory jsem měl rád. Ostatně venkov se celkově vylidňuje. Evangelíci, kteří se stěhují do satelitů, zůstávají většinou členy svého původního, městského sboru, i když tam, kam se stěhují, sbor je.
Podstatné ale je, zda jenom budeme sbory třídit jako Mengele na života schopné a neschopné? A když už třídit, jaká kriteria si postavíme? Jenom pragmatická a ekonomická? Časté předsudky z velkých sborů, že jde jenom o tradice a historii či kostely, jsou prostě jenom zlé a nespravedlivé. V těch zapadlých vsích jsou lidé dál a vzhledem k jejich fyzickému stavu je iluzorní myslet si, že kdyby chtěli, mohou si zajet na bohoslužby do města. Jde o to zamyslet se dřív nad tím, co pro ty lidi udělat, a jak zajistit, aby o ně bylo duchovně postaráno v plné míře. Faráři z velkých center, kteří třeba navíc ještě nějaký ten sboreček administrují, mi jistě dají za pravdu, že už se pak v takové diaspoře plnohodnotná péče zajišťuje těžko, zvlášť nemá-li farář k ruce pomocníky, a těch na smršťujících se sborech opravdu moc k ruce nebývá.
Abych také pochválil, slyšel jsem, že už několik finančně jistějších sborů se zavázalo pečovat o nějaký ten nesoběstačnný. Škoda ovšem, že je to jev jen marginální. Ovšem jen tehdy, kdy si je církev jistá, že už dostatečně "kopala a hnojila", si může říct, že je třeba nějaké místo opustit.
Nechápu úplně důvod, proč katolíci udržují farnosti, kde není človíčka, jen kvůli nějaké kapli, ale něco do sebe ta praxe má. Oni svoji existenci chápou často jako veřejnou službu svědectví. My tento rozměr existence sboru při svých úvahách pomíjíme zcela. To je zase opačný extrém. Problém našich sborů je, že vyžadují členství(katolické farnosti ne). Dnešní lidé rádi "zajdou", ale neradi se stávají členy čehokoliv. Tím ostatně trpí i politické strany a zájmová sdružení. Jak na tento jev má reagovat církev? To nevím.
