Diskuze k: Zápisek blogu: Nebát se a nekát

Milý daleký Kubo! Možná takto nadepíšu nějaký příspěvek do Českého bratra. Vůbec bych neřekl, že hřích je vynálezem, a teprve ne, že je křesťanským. Prostě se děje v lidské režii a zároveň člověk je v jeho režii. Na druhé straně se téma hříchu stává těžko prvkem sebepochopení moderního člověka, o čemž už se dávno ví, takže pochopitelně působí nerpatřičně a křečovitě. Speciálně evangelickou nehorázností je ovšem to, že problematika nadosobní moci hříchu a osobního hříchu se stávají tématem kázání a tzv. veřejné zpovědi - působí to podobně, jak by působil v kostele striptýz, ale na řeči o hříchu se nedá koukat, takže navyklý člověk si na ně zvykne. Křesťanská kající praxe je pak naprosto zdegenerovaná - a církev je plná chytráků s nosem nahoru až do nebe, kteří nemají minimální sebekontrolu, a co na tom. Atd. atd. Vyměňovat to ale za "charismatický" blažený pocit vlastní spasenosti taky nejde - za takové to "kdysi jsem byl hříšný, ale to mě trápit nemusí, jsem přeci nový člověk…" - jak snadné… Ale myslím, že nekát se v duchovním smyslu je totéž jako nekakat v biologickém smyslu. Znamená to hromadit v sobě odpad a svinstvo. A pak duše trpí jednoduše chronickou zácpou.

Některé výroky jsou pochopitelně účelově přemrštěné, ale to je přece běžná manýra (viz ty vynálezy). Musím odpovědět, ale myslím, že je zatím předčasné dělat takové závěry, neboť bude pokračování. Celkem to má 3 bloky. Tobě i dalším musím říct, že mi jde o víc, než co zatím bylo zmíněno. Možná se mi to nepodaří úplně vyjádřit, ale budu se snažit.

Co se týče onoho "charismatický" blažený pocit vlastní spasenosti, rozhodně nic takového neprosazuji. Ale určitě je třeba vzít vážně jistou (sebe)kritickou poznámku, která byla tehdy činěna na adresu našich bohoslužeb nejen z kruhů charismatických, ačkoliv ti ji vyostřili asi nejvíce.

"Vynález" oné kajícnosti ovšem skutečný smysl pokání staví zcela na hlavu (nechci ovšem vystřílet munici pro další části, jistě chápeš), jeho liturgické uchopení jej pak zbavuje jaké koliv účinnosti, přechod do oblasti bontonu, diplomacie a negociační strategie jej pak zcela vyprazdňují. Rozhodně (a to říkám ne jen tobě), nepostavím proti tomu opačný extrém - absolutní nekajícnost, tvrdé sebevědomí. Tyto úvahy stavím nejen na jistých pozorováních, a to ne zdaleka pouze svých, ale je zřejmé, že totéž řešili již starozákoní autoři. Zejména o Jobovi se chci zmínit ve II. syntetické části. Ale jsou i jiná, kratší, ale neméně zajímavá místa.

Ovšem i starý dramatik zjevně věděl, na jaké terče střílet (viz onen úvodní citát).

Bohužel nelze vlastní příspěvek smazat, až dodatečně jsem si všiml jedné gramatické chyby, za níž se omlouvám, ale i věcné: ta syntetická část bude III., poslední.