Zaujalo mě v poslední době, jak začali dělat pokusy s psychedeliky, která dávali lidem, kteří v terminálním stádiu trpěli depresemi, úzkostí ze smrti. Po psychedelických stavech se většinou uklidnili. Co bylo jejich obsahem? Že (můj) život nekončí mou tělesnou smrtí. Že život v jiných formách pokračuje dále. - Křesťanství je výrazně personalistické. Jsem tady já, kdo má vztah k osobnímu Bohu. Tohle je velký a důležitý důraz biblických náboženství. I já jsem si však v poslední době začal více všímat biblických motivů, kde jsou hranice lidského já rozmlžené. Kdy nemá jít o mně, o mou svébytnost. Našli bychom takových motivů desítky. Je v Bibli řeč o kolektivním Adamovi, v kterém hřešíme, o kolektivním Kristu, v kterém můžeme žít novým životem. Naše já máme zmařit a to bude naše záchrana. A hlavně motiv oběti, oběti pro druhého jako smysl lidského života. – Nebudu přebírat koncept převtělování, souhlasím s argumenty, proč je pro křesťanství nepřijatelný, především v tom, že devalvuje důležitost tohoto mého konkrétního života. A taky celý buddhistický náboženský kontext, který pohlíží na pozemský život velmi negativisticky, je mi cizí. Ale zase: v něčem se můžeme od buddhismu poučit. Snad právě v tom metodickém znevažování vymezenosti individuálního já. Souhlasím tady s představou T. Halíka, že buddhismus může být předsíní křesťanské víry. Což vám samozřejmě nesugeruji.