Mám strach žít.  Nemám proč žít.     Letos jsem nastoupila na magistra, svou školu mám ráda, ale bojím se, že to  nezvládnu. Plním úkoly, snažím se, ale …  Školu mám moc ráda, je pro mě nesmírně důležitá. Ráda se učím… bakaláře  jsem zvládla, ale mám strach, že mgr. nedám.  Ani nevím, jestli se na tu práci hodím, ale nějak nebyl čas to rozmýšlet a  nechci rodiče zklamat.   Chci si najít brigádu (na bc. jsem pracovala, pak jsem měla rok pauzu,  pracovala jsem mimo obor)   - ale mám strach, že na to nemám. Mám obavy někomu napsat, tíží mě to.  Přitom jsem již pracovala na různých  místěch (prodej, výroba, marketing) a vždycky to bylo docela fajn.  Ale nevěřím si, mám dojem, že všechno skopu, že jen lidem přidělávám  starosti.  Mám strach vůbec napsat na inzerát. Nebo napíšu, pak couvnu…     Trpím silnými úzkostmi, ale antidepresiva na ně nikdy moc nezabrala,  maximálně mě vygumovaly a já jsem pak byla jako tělo bez duše,  neměla jsem úzkosti, ale neměla jsem ani emoce.    Vlastně nemám důvod tahle panikařit - doma je to fajn, mám skvělou ségru,  rodiče mě podporují. Přítel mě podporuje, je moc hodný. Mí přátelé jsou  skvělí,  můžeme se navzájem na sebe spolehnout, jsme tu pro sebe.    Strašně se bojím žít a mám strach, že zešílím.  Vím, že se musím pohnout z místa.  Ale prostě když to udělám, často padnu úzkostma.  Často z něčeho vycouvu, protože mi najednou dojdou síly… mám dojem, jakoby  je neměla.