Pokud uvažujeme o nějaké "krizové" transformaci organizace a správy církve, dovolím si nadhodit tři teze:

1) Výsledná organizace by měla být použitelná a udržitelná i pro případ odluky církve a státu.

2) Rušení sborů, kterému se sice nejspíš nevyhneme, by mělo být tím nejzazším, ne prvním řešením, protože jestli někde vyklidíme pole, bude velmi obtížné se vrátit zpět.

3) Nejen defenzíva až do nebytí - musí být posílena misie dělaná "profesionálními" misionáři.

Ad 1) Opustit model vázanosti faráře na sbor - faráři nechť jsou seniorátní, každý ať dělá výhradně duchovní práci - bohoslužby, biblické hodiny, vyučování laiků - a má na starosti 2 až 4 sbory naráz (záleží na velikosti a vzdálennosti). Ať žádný sbor nezůstane na ocet. Administrativní, "úřednické" a ekonomické záležitosti sboru budou muset zastat laici. Bohužel totéž se týká pastorace. A rovněž vzroste potřeba laických kazatelů a zintenzivnění jejich kurzů.

Ad 2) Posílit solidaritu sborů, reformovat personální fond - sbory nechť do něj přispívají podle počtu členů krát jednotná částka určená na člena.

Ad 3) Ať je počet misijních pracovníků posílen tak, že na každý sbor bude nějaký vyslán jednou za 20 let a bude tam působit 5 let, pak změní působiště. Tam založí s účastí místních lidí pobočku nějaké křesťanské neziskové organizace (např. SEM, YMCA atd.), jejímž prostřednictvím může dělat koncerty křesťanských kapel, přednášky a besedy, sportovní aktivity, Tensing, setkání mládeže apod.