Úvodní materiál TOMÁŠE MOLNÁRA:

Nejdříve snad dvě výhrady vůči zadání. Slovo laik se stalo synonymem neznalosti, nevědomosti, neumětelnosti. Jedním kolegou jsem byl také poučován, když jsem použil spojení „laická církev, mysle tím „neklerikální církev“. V urputně vstřícné snaze vůči této námitce a s chápáním jazykového posunu slova „laik“, vymezím, o co že jde: laik v našem pojetí bude ne-farář, ne-teolog v akademickém slova smyslu. V žádném případě to není onen „lid – LAOS“ institučních církví klerikálního typu. S tím skončila přece jednou provždy reformace, když pochopila princip všeobecného kněžství. Jde tedy o „kněze“, kteří nejsou za svou práci placeni ani ve sborové práci, ani na půdě akademické, ale vydělávají na vezdejší chléb jiným způsobem. Jsou to ti, jichž je ještě v ČCE stále většina, i když spíše již nepatrná.

Druhá námitka: trochu jsem na rozpacích, co si představit pod „službou v církvi“. Zdá se mi, že jde o nepatřičné zúžení leiturgů, kteří mají rádi klenby kostela, případně ono teplé zatuchlo nevětraných sborových místností. Jenže tenhle „laik“ – „neplacený kněz“ prožije většinu svého času mimo tyhle prostory, pod klenbou široširého nebe světa a v ostrém větru společnosti. Takže by bylo zřejmě lépe místo ablativu vhodné použít genitivu – „služba církve“, protože laik – kněz-neklerik vnáší církev dnes a denně do světa. Tihle kněží jsou vlastně těmi nejvlastnějšími lodivody církve ve všedních dnech, když v neděli přenechají kormidlo svému faráři, aby odpočinuli.

Kdybych to měl pojmout slovy vzdělaného a na výsost vzdělávajícího člověka M. Bubera, řekl bych, že farář-kněz (ve svrchovaném smyslu všeobecného kněžství) je ten, kdo přináší oslovení a sním HITLAHAVÚT – vznícení a nefarář-kněz je ten, kdo nese službu AVÓDÁ, bez níž by bylo ono vznícení jen rychle hasnoucí otepí hořící slámy.

Takže z celého názvu by mělo nakonec zbýt: „Služba církve“, nebo ještě lépe: „Služba“, přičemž kdo rozum pobral, bude vědět, že jej to nemíjí, ač není zrovna farář.

Od osamocených farářů, oněch Lévijců, na jejichž hlavu se snesla kritika a nároky při minulém setkání a na něž máme bičíky uzlovaté, se nedá čekat než jednání, jehož výslednicí je každoroční konstatování úbytku v našich kartotékách. (Doufejme, že jde o biblické jednání po vzoru Ex 32,28.) Positivní věci jsou naopak dílem kněží-nefarářů.

Je jisté, že příslušnost ke kněžskému – chcete-li farářskému kmeni (Léví) není v biblickém slova smyslu ničím obzvláštním, a že nakonec drtivá většina postav soudcovských a prorockých pocházela z pokolení jiných… To nechť je nám povzbuzením a nadějí nad naším uvažováním, co jsou pro nás tihle „laici“ kněží-nefaráři.

Jaké slovo požívat co název pro tyto „laiky-nefaráře“. Nic nenavrhuji obecně, jen je budu dále nazývat v tomto příspěvku „sloužícími“, nikoli ve smyslu „sloužící faráři či faráře“, aby si to náhodou někdo nepoplet, ale „sloužící Bohu a lidem“. Napadaly mne jiná jména, třeba „rozhodnutí“, jen mi to evokovalo „rozhněvaní“, takže jsem to opustil. A aby to bylo oddělení od slouhovství, nazvěme je s pomocí hebrejštiny AVÁDÍM čteno avádým, sing. eved.

Splňme zadání a začněme v církvi, o neděli, na začátku týdne při bohoslužbách. AVÁDÍM připravili vše k bohoslužbám, a to jak po vnější stránce, tak po vnitřní. Kostel, modlitebna je uklizena, židle srovnány, zpěvníky seřazeny hřbety ven z poličky a nejsou vzhůru nohama, stůl Páně „prostřen“ vkusně a svědomím, že květina je „jen“ zástupcem flóry na bohoslužbách a tím hlavním, co na stole Páně bude a musí být, je Písmo a farář by měl být viděn. Máte-li svíci, pak již hoří a EVED varhaník již hraje, aby ostatní AVÁDÍM soustředěně očekávali soud Boží ve Slovu přinesený (že tím míním také milost Boží, netřeba snad přidávat). Jsou nachystáni také k oslavě Boha. Zkrátka – bohoslužby (v evangelickém prostředí jde skutečně o pomnožné podstatné jméno).

Ta příprava byla ovšem také či předně duchovní. Jsou tu také AVÁDÍM, kteří dnes budou s farářem zvěstovat – modlit se, číst, ohlašovat (i to patří totiž k Božímu slovu – ohlášky). Bylo by bývalo samozřejmě nepatřičné, aby modlitbu, čtení, ohlášky „nafasovali“ až těsně před bohoslužbami, proto se s farářem sešli už v pátek večer a to vše s ním a za jejich vydatných připomínek a za společného rozhovoru, do kterého vnášeli praxis pietatis – k tomu dojdeme, připravili vše. Nelistuje pak v předaných papírech a neluští místo zpěvu písně farářem načmárané ohlášky.

AVÁDÍM se modlili doma a prosili za bohoslužby. Za svou pokoru před Bohem a před zvěstovaným slovem. A za faráře, aby se nebál a nekázal sebe, ale sám byl prodchnut Duchem Božím. A aby ve své izolovanosti na faře dobře hleděl na skutečnosti světa a bez obav o nich mluvil…. Neděle je den Páně a každý den Páně je dnem soudu – toho posledního.

AVÁDÍM mají zpěvníky a také bibli, protože vědí, jak je lidská mysl těkavá a že čtený text je dobré sledovat i v tištěné podobě. Nadto požívají dobra vydání obou překladů – kralických a ČEPu v jedné knize, aby tak již sami hlouběji pronikali do textu a kázání bylo rozhovorem, oním tázáním, onou výzvou „mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší“. Nevím, jsou-li zasmušilých či veselých tváří, z nichž úsměv září, a je mi to jedno. Bohoslužby jsou katarzí a oni jí rádi procházejí, protože bez nich by byli jen třtinou ve větru se klátící, jen oním Gólémem, jemuž neobnovili šém.

AVÁDÍM mají mezi sebou sourozenecký vztah. Vidím rád svou sestru a svého bratra. Sešla se rodina, a to rodina dobrá, soudržná. A sešli jsme se také proto, že jsme se poškorpili, škrábli, strčili do sebe navzájem v uplynulém týdnu – byť nevědomky, všelijaké řevnivosti se nás uchopují. A teď jsme se sešli, abychom si to navzájem odpustili. Bohoslužby – nový začátek týdne.

AVÁDÍM žijí ve světě a ten je jak voda na oheň. A tak, a vědí o tom, přicházejí všelijak „provlhlí“, aby zde byli sušeni ohněm slova Božího a zapáleni pro další čas. Znovu opakujeme, že kázání není pak žádný „lusthauz“, ale celistvá a pravdivá reflexe skutečnosti a novým řešením pro skutečnost sice z pera faráře, leč řešením jasně orientovaným Kristem, Bohem sestoupivším.

O funkci jednotlivých částí bohoslužeb – písní, čtení, kázání večeře Páně, ohlášek, je pojednáno, či bude pojednáno jinde a netřeba snad zde popisovat význam a účin těchto částí na AVÁDÍM.

Bývá po bohoslužbách káva. Bývají i společné obědy. Bývají i společná odpoledne. Co k nim říci? Jaká radost v Páně domě, jaká hojnost utěšení, nedostatků žádných není. A mluví se o ledasčem. Nejen nenuceně o kázání. Ale mluví se vždy tak, že je patrné - jak utěšené, že se nad námi klene milosrdenství Boží. To AVÁDÍM dobře umějí, neb se v tom stále cvičí.

AVÁDÍM žijí šest dní v týdnu ve světě. V této zemi světě ateistickém či náboženském ve smyslu pohanském. Chodí do práce. Dojíždějí do práce dopravními prostředky a na první pohled jsou nerozeznatelní od lidské masy. Jen na první a letmý. Na druhý už zaujmou, protože jsou přece jiní, než ostatní. Je na nich poznatelné, že jsou vedle státní příslušnosti občany království nebes a že postrádají stádní příslušnost. Jsou poznatelní a jsou světlem tam, kde stojí. Lidé o nich prostě vědí, že jsou českobratrskými evangelíky. Jejich řešení jsou jiná, než řešení jejich kolegů. Rádi pracují, protože práce je Božím požehnáním. Nevím, zda vždy vzbuzují jen obdiv a úctu v tomhle světě. Asi často nikoli. Možná mohou být i trnem v oku flákačům, podvodníkům, činitelům leváren. No a co? Ale pro mnohé, tu jistotu bych měl, představují cosi zřetelného a pevného v rozviklaném a znejistělém světě. Pro mnohé jsou otázkou, na kterou existuje zřetelná odpověď. A ti kdo se zeptají – a nakonec jich nebude málo, ji dostanou. Tak AVÁDÍM svědčí a přivádějí tázající se do církve. Jsou lidmi činu i jasných slov. Vím, jak naše církev je opatrná vůči slovům „misie“ a „svědčit“. A souhlasím v tom, že věc nebude v nabubřelé a na odiv stavěné náboženskosti a zbožnosti, a přesto je tak zřetelná. Takto roste církev i kvantitativně – že AVÁDÍM jsou majáky ve společnosti, buditeli otázek, na něž dovedou dát jasnou odpověď, těmi, kdo s sebou berou své spolupracovníky, známé, sousedy v neděli do kostela – nechávají jim svobodu, do které pak může vstoupit sám Bůh a vstupuje.

AVÁDÍM se scházejí i v týdnu. Scházejí se nad Písmem a scházejí se rádi. Čtou společně Písmo. Pravda, občas se ještě najde farář, co si myslí, že AVÁDÍM musí přesvědčit o vysoké úrovni svého vzdělání a chce je dusat přehršlí slov a vědomostí. Jenže to mají AVÁDÍM také – ač neznají řečtinu a hebrejštinu a nutně nečetli Heidegera. A tak taková setkání jsou opět předně rozhovorem, společenstvím lidí s Bohem, ve kterých nakonec zazní i ono poučení a „obzvláštní“ vzdělání faráře, ale ve stálé „konfrontaci“ s praxí, s každodenností, kterou přinesli AVÁDÍM.

Rodiny AVÁDÍM jsou plné zbožnosti a svobody. Začíná to drobnostmi, jakou je třeba modlitba před jídlem. Vždyť AVÁDÍM vědí, že modlit se nemusí jen dobytek, protože jeho život je celý modlitbou – je tím, čím být má, totiž dobytkem. Ale člověk, ten pořád své určení a svůj úkol opouští. Proto modlitba, proto i ta před jídlem.

AVÁDÍM mají bibli a čtou v ní. A také zpívají své písně, co je svět nezná – ty nejlepší písně. Domy AVÁDÍM českobratrské církve evangelické jsou poznatelné také zdáli – jsou opečované a nikoli strohé a nikoli kýčovité. I ony jsou majáky v šedi ulic.

Jak pečují AVÁDÍM o faru. Inu vědí, že „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“, a tak i fara je jim toho symbolem a je to hrad, o který pečují. Jako jsou jejich domy majáky v šedi ulic a oni sami majáky v masách lidí, je i fara zdáli viditelná a skutečně opečovaná. Do téhle práce jsou zapřaženi všichni – včetně faráře. Ale AVÁDÍM nepřipustí, aby se farář v péči o faru utloukl a vysílil. Sami vidí problémy, sami je aktivně řeší.

Jsou AVÁDÍM hříšníci? Ale jistě že jsou a vědí o tom. Hřeší směle – tedy žijí směle. Vědí, že pouhé naše bytí je téměř vždy rozhodováním se mezi menším a větším zlem. Ale směle hřeší proto, že doufají v milost Boží. Tedy to, co je činí oněmi světlými body ve společnosti, je právě to, že jsou to lidé vědomě žijící své omilostnění a toto omilostnění šířící.

Snad jsem leccos zapomněl. Prosím za odpuštění. Ale takhle vnímám své bratry „laiky“, kněze nefaráře, AVÁDÍM. A jsem za ně vděčný. Nebo budu.

Tomáš Molnár