Krize/Vize ČCE

Otevřená diskuze - jakýsi evangelický think tank, který se pokusí dlouhodobě a systematicky zaobírat situací ČCE.

Odpověď na příspěvek: Re: III. Sbor - 2. příspěvek k tématu

Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 24. 05. 2010 10:13
Předmět: Re: III. Sbor - 2. příspěvek k tématu

Zásadní pro život ve sboru a práci v něm mi připadá fakt (či spíše teologický axiom), že takový sbor je místním ztělesněním Božího lidu, církve Kristovy. Nezávisle na tom, jak se co kde daří, jak se kdo s kým „ka nebo neka“ (termín dcery z mateřské školy pro ne/kamarádit) jsou zde sbory proto, že si Hospodin na zemi přeje mít svůj lid, my u toho milostivě smíme být – a kdybychom u toho přestali být, bude to jen a pouze k naší škodě. Kamení, které by si v tom případě Pán Bůh naprobouzel (Mt 3,9), je všude dost.
Osobně dost dám na elementární mystiku toho, že patřit do sboru, jít v neděli do kostela, znamená zapojovat se jako díl skládačky puzzle do Kristova těla. Odtud mi vychází, že pro víru je místní sbor velmi důležitý (takže i když nahlížím potíže, které Jiří Hoblík uvádí k první otázce, odpovídám na ni za sebe „ano“). Řekl bych, že sbor je základní jednotkou církve, takovou, kde mohu dojít všech církevních dobrodiní, jakými je kázání, svátosti, společenství… Tato základní „postačitelnost“ místního sboru má ale jednu důležitou podmínku. Tou je přiznání této postačitelnost také všem ostatním sborům na světě. Vazba k ostatním křesťanům v dané obci, spolu s nimiž tvoříme církev (Zj 2,1nn církev v Efezu, Smyrně, Brandýse či v Libni) je myslím důležitější než přináležitost k ČCE. V rámci ČCE samozřejmě sdílíme s dvěma a půl stovkami jiných sborů zpěvník, talár, ale mnohem důležitěji teologii a kolektivní zkušenost menšinových protestantů. Opravdu důležité mi na jedné straně připadá církev na úrovní místního sboru, na druhé pak ve všeobecné podobě jako Boží lid. V tomto pohledu je pak ČCE záležitostí předposlední.
Jenomže celá diskuse o krizi či vizi ČCE je záležitostí předposlední. Za předpokladu toho, že nejdůležitější věci v životě jsme si nedali, nýbrž že nás předcházejí, zůstávají v našich životech oblasti, které v naší gesci přece jen jsou. Otázka, jakým způsobem se jako křesťané ve sboru scházíme, jaké jsou formy našeho setkávání, zvěstování, slavení i spravování, jak konáme pastoraci a diakonii, to je věc dospělé rozpravy, inventury výrazových prostředků.
Šárka a Honza se ve svém textu zastavují u důležitých položek sborového týdne, u otázky spirituality evangelického sboru. Zmiňují exkluzivitu středostavovského kódu. Rozpaky nad přednáškovou formou těch nemnoha biblických hodin, které jsem navštívil či dokonce vykonal, mám také. Souhlasím ale s Jirkou Hoblíkem, že studijní či výukový prvek ze sborového života by neměl zmizet. Vždyť víra je také (jistě ne jen) nauka, učení, rozvrh světa, který si máme osvojovat. Problém je ale s didaktikou takového vyučování: jak dát znát, že tu jde o nauku o tom, jak mám já sám co nejlépe vést svůj vlastní život?
A k týdennímu sborovému životu ještě: přes občasné úšklebky mi dosud nikdo nevyvrátil, že mnoho slibného čeká v modlitebních skupinkách, při nichž se během týdne mohou scházet členové sboru. Mohou tvořit předpolí sborových shromáždění a nemusejí nutně znamenat pátou kolonu letničních. Mohou se stát místem spolunesení břemen. Jde samozřejmě o riskantnější, intenzívnější formu společenství. Těžko ji vnucovat, ale tam, kde se děje, kde se hraje s otevřenými kartami a s faráři, kteří na taková společenství vlídně dohlížejí, něco z krize ustupuje.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód