Krize/Vize ČCE

Otevřená diskuze - jakýsi evangelický think tank, který se pokusí dlouhodobě a systematicky zaobírat situací ČCE.

Odpověď na příspěvek: Přijít ke slovu: Poznámky z fóra „krize nebo vize ČCE“ o bohoslužbách

Od: Kazatel ČCE Petr Sláma <>
Kdy: 10. 05. 2010 10:58
Předmět: Přijít ke slovu: Poznámky z fóra „krize nebo vize ČCE“ o bohoslužbách

Podruhé se na libeňské faře sešla skupina těch, kteří jsou v ČCE doma, mají ji rádi, ale s obavami hledí na to, jak se v některých projevech a formách života chronicky míjí s biblickým zadáním pro Boží lid. A jak málo se přitom potkává s hlubokým, byť často koktavě vysloveným tázáním a touhou našich současníků. Tyto obavy neznamenají žádný útěk od praporu. Většinu přítomných opět tvořili lidé, kteří v evangelické církvi aktivně na různých místech pracují. Skutečnost, že se do diskuse pouštějí, prozrazuje, že jsou optimisty: mají za to, že tu je šance něco v církvi změnit. Zde pak ovšem shoda účastníků fóra končí: právě rozhovor o bohoslužbách ukázal, že někteří kladou důraz na biblické, věrohodně podané kázání. Jiní na zpěv či na liturgii. Jiní na spočinutí a obnovu, které by měl člověk při bohoslužbách zakusit. Jiní na soudobý výraz bohoslužeb. Jiní na intelektuální odvahu, která dříve vyznačovala české evangelíky. Materiály k setkání i diskuse, kterou vyvolaly, i zápis z libeňského setkání jsou k nalezení na http://www.evangnet.cz/diskuze/vlakno/forum/cce/krize_cce//3768. V diskusi jsem zaznamenal a dále rozpracoval následující podněty. Myslím, že by neměly zapadnout. Nepředstavují návod, ale vyzdvihují otázky, o kterých je třeba dál hovořit.
Obousměrný provoz
Není náhodou, že pro bohoslužby používáme podstatné jméno pomnožné. Bohoslužby jsou obousměrným provozem. Pán Bůh v nich slouží lidem, lidé slouží Bohu. Bůh slouží lidem v kázání a ve svátostech. Kázání i svátosti jsou především vzpomínkou a zpřítomněním toho, jak už Pán Bůh lidem posloužil: když si vyvolil svůj lid Izraele, zachraňoval a vedl ho, a když v něm dal světu jako zachránce svého syna, mesiáše Ježíše. Boží služba, která je zachycená v Bibli, znamená novou definici světa i člověka, odlišnou od toho, jak svět a člověka v něm pojímá většinová společnost. Při bohoslužbách nás Pán Bůh působením Ducha svatého nově ujišťuje o tom, že do našeho světa přichází jeho království a proměňuje nás v jeho podílníky, v údy Kristova těla. Lidé Pánu Bohu slouží poslušností a chválami. Spekulace o tom, jestli Pán Bůh k něčemu naši poslušnost a naše chvály potřebuje, jsou zbytečné: z mnohohlasu Bible je jasné, že nás stvořil ke svému obrazu, tedy abychom ho poslouchali, a pro společenství se sebou samotným, tedy abychom ho oslavovali. Setkání se stvořitelem a spasitelem ovšem také zřetelně nasvítí, jak jsme sami daleko od Božího určení. Bohoslužby jsou proto vždy také místem svobodného a příčetného pokání, vyznání hříchu, přiznání, že jsme byli zamilováni jen do sebe, ale teď chceme být opět Božím obrazem s druhými společně jeho lidem. Myšlenka na druhé lidi, na všelijak potřebné v kostele i mimo něj, je podnětem přímluvných modliteb, které k bohoslužbám také nutně patří.
Evangelický klerikalismus
Jak ale tohle všechno přijde při bohoslužbách ke slovu? Někteří kazatelé zahajují shromáždění pozdravem „Vítejte u Slova Božího.“ Vyjadřují tím, že kázání nebude jen rozborem a výkladem biblického textu. To obojí má kázání jistě také obsahovat. Především se ale má kázání stát Boží promluvou přítomnému shromáždění. Kázání je důležitou formou zpřítomnění toho, jak si Pán Bůh předefinovává svět. Stejně důležitá je ale svátostná forma tohoto zpřítomnění. Interpretace (kázání) oslovuje především mozek, rituál (svátost) oslovuje podvědomí a tělo. Dvojohniskové bohoslužby s kázáním a večeří Páně představují klasický tvar křesťanských bohoslužeb. Je mi poněkud záhadné, jak pomalu a váhavě se k této každonedělní praxi ve sborech navracíme, zvláště je-li zřejmé, že model bohoslužeb „kázání bez večeře Páně“ je komunikačně defektní, protože nedá zvěsti zaznít v její bohatství a síle. Defektní je ale tento model také eklesiologicky. Tam, kde totiž kázání pohltilo či vytěsnilo ostatní součásti bohoslužeb, tam jsme v zajetí evangelického klerikalismu. Prakticky jediným aktérem bohoslužeb je takovém případě farář, zatímco sbor je hloučkem pasivních konzumentů. Tam potom nezbývá místo pro lidskou odpověď, vykročení, natažení ruky nebo pokleknutí. Krajním projevem této neblahé tendence je stav, kdy se sbor vzdá i tak malého podílu na bohoslužbách, jakým je zvolání „amen“ po modlitbě či kázání. Slůvko, které je dědictvím synagogy, znamená „ano opravdu“ a bylo vždy míněno jako odpověď lidu na to, právě slyšel. Dnes slovem „amen“ končí své vstupy farář – za hrobového mlčení sboru!
Těžší cestou
Nemyslím si ovšem, že by řešení krize našich bohoslužeb spočívalo v tom, že si prostě z týdne na týden odhlasujeme každonedělní slavení večeře Páně. Spíše je třeba nově promyslet, co znamená, že bohoslužby jsou zásadně obousměrným provozem. Mají se v něm dostat ke slovu hlasy celého sboru. Otázka pro faráře před každou nedělí proto nezní jen: „jak jim to co nejlépe povědět.“ Otázka pro faráře a pro celé staršovstvo zní mnohem spíše: „jak to udělat, aby se účastníci bohoslužeb dostali také ke slovu, ke svému vlastnímu slovu, kterým sami za sebe i společně jako sbor odpovědí na zvěstované Slovo?“ Samozřejmě, že hledat odpověď na takto položenou otázku je mnohem těžší, než jen pulérovat vlastní kázání.
Petr Sláma (psáno pro evangnet a pro Českého bratra)

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód