Možná budu nařknut, že k problematice přistupuji příliš povrchně, ale to snesu. Jako posluchač kázání mám za sebe zkušenost asi takovou - jak se nepovede kázání, tak z bohoslužby nemám moc nic. A to "nepovede kázání" může být způsobeno mnoha faktory - včerejší párty až do rána, mou nepozorností, že mě něco soustavně rozptyluje (kýchači, smrkači a děti), že kázání zrovna neřeší moje aktuální problémy, že faráři blbě rozumím nebo že to farář prostě zvrtal. Spousta z těch důvodů jsou prakticky na mé straně a jsem si toho vědomý, nicméně oněch 10-20 minut co je kázání rozhoduje o mém pocitu z celé bohoslužby. Nevím jestli to co navrhuje Petr Sláma (tj. přidat ke každé bohoslužbě i Večeři Páně) takový problém vyřeší, protože se dostaneme k další otázce, jak často, za jakých podmínek a kdy přistupovat k Večeři Páně? :) Ale budiž, určitě nám je svátost posilou, takže to bude možnost, jak si "bohoslužbu užít vždy". Nicméně si neodpustím srovnání s katolíky, kde je liturgie nosná sama o sobě - společné modlitby a odpovědi zapojují lid do dění (jakkoliv tomu ve starém ritu nebylo, tam odpovídala, pokud se nepletu, za lid schola popřípadě ministranti), mše je jakýmsi kolektivním dílem a třeba mě tohle dosti oslovuje. Důraz na liturgii tedy nepovažuji za způsob, jak vyhovět líným farářům, ale jak pomoci "obci" prožít plněji bohoslužbu nezávisle na vysluhování Večeře Páně nebo tom, jestli se kázání vydaří nebo ne. A vůbec, jdu na to vylepit nějaký článek :)