K té logice úspěchu. Vážím si toho, že Jan Jun vrátil rozhovor k otázce, zda vůbec máme oprávnění takto uvažovat, zda to není zradou na Martinem Lutherem a Amedeo Molnárem i jinými pro nás důležitými zdůrazňované teologii kříže. V článku Církev jako Boží a lidské dílo jsem se snažil sám si ujasnit motivy diskuse o krizi církve. Ty vycházejí z opakované zkušenosti, že se právě v církvi a mezi teology, kteří se hlásí k výše jmenovaným, mnohé nedaří. Rád bych se ovšem ohradil proti výtce, že to co zde hlásám, je teologií úspěchu a prosperity, importovanou z druhé strany Atlantiku. Chtěl bych spíše otevřít rozhovor o tom, zda to, co se všelijak nedaří, plyne nutně z našeho následování kříže, nebo je důsledkem něčeho jiného. Když mluvím o logice úspěchu, která představuje komplementaritu pro nás určující logiky paradoxu toho, že Boží království přichází do tohoto světa konfliktně a odjinud, pak mám na mysli mnohem nižší úroveň pragmatické úvahy o tom, jak zřetelně tuto jinakost dosvědčujeme infrastrukturou sborového života a všeho, co s ním souvisí (strukturou bohoslužeb, života sboru během týdne, teologickou průpravou na fakultě apod.). Logikou úspěchu myslím tedy to, jak životně a přesvědčivě se nám daří ztělesňovat styl Božího království. To jistě záleží především na tom, kým je pro nás Kristus dnes. Ale právě: exponují tohle žhavé jádro křesťanství naše bohoslužby přítomným shromážděným? Konfrontují je o nedělích s tím, že jsou spolu s Kristem za hradbami téhle civilizace, vyhlížejíce obnovu a naplnění? Moje zkušenost je ta (vím o výjimkách a jsem za ně vděčný), že monologický, poučný způsob našich kázání, bez hmatatelného stvrzení u stolu Páně, bez křižovatek zvoucích k rozhodnutí, bez prostoru ticha a prostoru koktavě vyslovit svou laickou víru, tomuto společnému vyjádření, kým je nám Kristus, spíše brání, rozprostírajíce nad sbory letargii stokrát slyšeného a na prostor kostela a nedělního dopoledne omezeného diskurzu.

Slyším ovšem i důležitou námitku Honzy Juna (výslovně nezazněla na tomto vláknu, ale dříve, v reakci na první nástřel Tomáše Molnára), zda za tímhle diskutováním není náš maximalismus, přepjatá očekávání, která jsou tak zničující v mezilidských vztazích, protože druhého nepřijmou takového, jaký je, ale věčně jej předělávají a přitesávají, až vztah docela rozbijí. Je toho přece tolik dobrého, co můžeme za stávajícího způsobu dělat. Díky za tu připomínku pro mezilidské vztahy, tam ji skutečně není nikdy dost. Nejsem si ale jist, zda to takhle platí i pro život evangelických sborů. Ty přece nejsou přirozenou místní formou křesťanství. Tou je v našem prostoru církev katolická. My jsme vzdoro-formou, která si své oprávnění stále znovu pracně hledá. Odtud, z onoho tehdy troufalého a vědomého odlišení se reformace pro mě plyne nejen oprávnění, ale povinnost kriticky promýšlet, jestli ve své současné podobě ještě svědectví této ČCE přináší něco, co zdůvodňuje její separátní existenci. Jako reformační lehkooděnci máme, věřím, lepší možnost poměřovat se svými východisky a navracet se k nim, než církev římská. Můj odhad – ale o tom bychom se právě měli pokorně radit na tomhle fóru a já se rád dám přesvědčit, že je to jinak – je, že v rámci této svobody lehkooděnců umanutých evangeliem pak tu a tam i eklekticky přijmeme ledacos právě i z výrazových prostředků katolických, když v dospělé úvaze nahlédneme, že pomáhají naplnit poslání Božího lidu lépe, než ty naše dosavadní.

O to tedy jde při otevření fóra Krize /vize ČCE (a uznávám, že se to mohlo jmenovat nějak šťastněji): že ještě nejsme docela na kolenou, ještě nám stát platí provoz do značné míry tak, jak ho rozvrhneme. Ještě se nezavírají sbory (můj domovský rýmařovský už ovšem ano), kdy pak bude stále víc určující bitka o místa na sborech dosud fungujících a s tím související nadbíhání jeho elektorátu. Takže v dopřávaném klidu můžeme přemýšlet o tom, jak dál. Není to likvidace toho, co se daří, ani zavádění povinné duchovní obnovy nebo jiných staronových praktik (obava, abychom je snad nezaváděli povinně, je myslím bezdůvodná: mezi jejich žel naprostou absencí dnes a mezi „povinným zaváděním“ je přece rozdíl). Chápu to tak, že právě dospělá a snad vzájemně vstřícná naslouchající diskuse o tom, kudy ve sborech ČCE dál, je odpovědí na rabiho radu „více jej milovat.“