Ad: Dvojí logika a krize/vize Rozumím důrazu na stvoření, že svět byl stvořený jako dobrý, Bůh mu vtiskl řád, který dodržovat je dobré. A také to, že Bůh svět udržuje, je krásný důraz, který inspiruje k dobrému jednání, ujišťuje smyslem, vlévá naději… (viz ptáci nebeští a lilie polní…) Ale„logika úspěchu“? Vím, že je to dnešní téma, přišlo kdovíodkud, možná z Ameriky (vidím např., jak dnes mladí nechtějí dělat služebná povolání, chtějí být úspěšní, mít prestiž…), o úspěch ve volbách jde politickým stranám (a nepochybuji, že vyhraje ČSSD). Vyrovnat se s tímto tématem musíme… Domnívám se ale, že logika paradoxu se nemá a nedá doplňovat (Luther stavěl telogii slávy a teologii kříže jako výlučné protiklady). Amedeo Molnár nám říkával, že bible má svůj střed a své okraje – ke středu biblické zvěsti patří spíš Iz 53, než mudroslovné výroky o tom, že Bůh žehná bohabojnému… Také se ptám, jestli je opravdu vzkříšení „logikou úspěchu“? Kážeme Krista ukřižovaného, říká Pavel Korintským charizmatikům, a nemá potřebu dodávat: a taky vzkříšeného. Pavel má v těle osten a nebojí se říci těm, kteří se považují být více duchovně na výši: no a … V Janově evangeliu, které celé voní vzkříšením, je důraz na logiku paradoxu obzvláště silný: semeno nevzejde, dokud není pohřbeno, Kristus Pán umývá nohy učedníkům, po vzkříšení se učedníci dávají (řekl bych: ambiciózně) do díla – když nechytnou nic, teprve v tom neúspěchu se jim zjeví Pán, Petrovi je řečeno, že bude přepásán a půjde tam, kam se nebude chtít … A Ježíš sám uvádí své kázání jinak, než by asi to své uvedli zákoníci : blažen ne muž bojící se Hospodina atd. (jak by se dalo v duchu logiky úspěchu čekat), ale blaženi chudí v duchu, plačící, tiší, pronásledovaní … Taky přemýšlím o tom, co znamená vyjít za hradby a nést Kristovu potupu z ep. Židům … Nést potupu, to přece není žádný úspěch! A Kristus na kříži volá, byť slovy žalmu: Bože, proč jsi mě opustil – nevěděl najisto, že to dobře dopadne. Stejně jako my nevíme, že „to dobře dopadne“, neexistuje na to metoda… nezbývá, než jít dál a obdělávat kousek pole, které mi bylo svěřeno… Mnoho je ve světě tak paradoxního (proč spadne letadlo s polskou elitou, která letí vzdát poctu elitě národa vyvražděné Rusy v Katyni…) Zdá se mi, že problém naší věrouky je v christologii. Je Ježíš Kristus pouze ten, kdo otevírá Boží zaslíbení – Starý zákon - také pohanům? Nebo je Kristus také Božím šokujícím sebezjevením, naprostým zářezem, před nímž jsou na tom žid i pohan stejně? Rozumím tomu, že existuje falešná teologie kříže, kterou se dá ospravedlnit lidská ubohost, lenost, prostě něco nezdravého. To je ale problém každé ideologie. Rozhodně úspěch každý potřebujeme k životu, abychom nezahořkli. Ale to si myslím, že je věcí spíš psychologie, duševní hygieny, všímavosti a vzájemného dodávání odvahy, selské "rozumnosti" naší boho-služby,… spíš než systému zabudovaného do teologie. A co se týče krize/vize – ne že by mnohé z toho nebyla pravda. Ale – co s tím a k čemu to? Je to fakt u těch charizmatiků nebo katolíků lepší? Něco jistě ano, něco ale zas ne (mám zkušenosti své z poslední doby, i s tou logikou úspěchu, která se nezastaví před ničím - to opravdu neříkám nadřazeně, spíš je to líto) Jak o věcech mluvit, aby to bylo konstruktivní, aby to nebyl tunel na čce? Jaký mám motiv (může být různý, lze to pochopit: zranění, ambice, zklamání…). Vzejde z těch diskusí nějaké resumé- metoda? Jak s tím naložíme (zavedeme např. povinně duchovní obnovu, podobně jako v těch maloměstských farnostech)? Vyzveme církev k pokání – ale lze nutit druhé k pokání, není to něco, co můžu jen sám? Nebo ji rovnou odepíšem, když je ve stadiu tak pokročilé krize? S prorockými hlasy si už dlouho nevím rady. Proč každé hnutí, které to na počátku myslí tak dobře a má pocit prorockého pověření, se postupně vyvine v uzavřenou skupinu spřízněných duší, které se utvrzují ve svých názorech, přitvrzují kritiku a ztrácí schopnost naslouchat (naslouchání je přece základ mluvení spolu, ne tolik práskání do stolu nebo střelba z koltů…). Co s větami v 1. osobě množného čísla, jako: „máme příliš rádi peníze“…“kážeme lacinou milost“ … „ vypouštíme bubliny vznešených názvů z repertoáru logiky paradoxu, jakým je teologie kříže, úzká cesta“. Ptám se – kdo pronáší ty bubliny atp. a je ve stadiu pokročilé krize? ČCE? Ale kdo to je? Synodní rada? Fakulta? Nebo sbory? Všecky? Já? Nebo – tamten kolega? Zahrnuji do toho i sebe? A nakonec si řeknu – k čemu je mi takhle se ptát? Co můžu jiného, než se snažit sám to nedělat? A sdílet se s druhými v tom, co je dobré? Vždyť můžeme, stále můžeme tolik dobrého dělat… Na tom kousku území, který je každému svěřený. A že to je někdy strašně těžké, to je fakt, tím víc však potřebujeme jeden druhého, povzbuzení, oporu… Myslím, že teologie slávy a logika úspěchu je vir, zahrávání s ním může přinést takové důsledky, jejichž konce nedohlédneme. Sám si uvědomuji, že kdybych se nesetkal s teologií kříže (vzpomínám vděčně na prof.Hellera, prof.Molnára, ale taky na svoje rodiče a jejich příklad .. a další lidi, kteří nehleděli na úspěch a šli třeba i do věcí „předem prohraných“.), jistě bych nebyl křesťanem, fakt raději humanistou (není teologie kříže pro mě bublina). Ukazuje se dnes, že dnešní člověk není nenáboženský, že náboženství je silná lidská konstanta. Náboženství jako lidská konstanta a jeho potřeba může být ale také strašně nebezpečná věc: největší tragikou člověka je to, že je tak náchylný k obelhávání sebe sama… Proto od projevů – metod (ať je to liturgie, zbožnost) bych moc nečekal. Však svobodu máme dělat to. Spíš – kdo je Kristus pro nás dnes? Co tedy dělat? Nevím. Ale vybavuje se mi jeden chasidský příběh, kdy za rabbim přijde jeden otec, že má starosti o syna, který se ocitl na scestí, co že má dělat… A rabbi mu odpoví: více jej milovat. Zdraví Jan Jun