K otázce Jiřího Šamšuly po oné formulaci, že krizi ČCE vnímám na teologické a duchovní rovině: Myslím, že zde je doopravdy jádro pudla / krize. Jestli dobře rozumím, ukazují sem texty Martina Grombiříka, Jiřího Hoblíka i Jana Dospivy. Různice nastává v otázce, kudy z ní ven. Jiří Š. zmiňuje alternativu přílišný biblicismus ČCE versus syst.-teoloický diskurs. Na první poslech mi to před časem připadalo jako vtipný bonmot, na druhé pomyšlení jde myslím o alternativu falešnou, nikam nevedoucí. Biblicismus přece v ČCE nedominuje (kdyžtak prosím doplňte mou ignoranci), písmáctví vymřelo (jak jsem se snažil ukázat ve stati „A kde jsou ti písmáci…“). A dobrá teologie?

„Uživatelsky“ a na obecné rovině považuji za dobrou takovou systematickou teologii, která s ohledem na tradici exponuje, nově promýšlí a vykládá svědectví o živém Hospodinu, Bohu Izraele, nám pohanům zjeveném v Ježíši Kristu, jak je obsaženo v Písmu, jako něco relevantního hlubokému tázání současné doby. V oblasti systematicko-teologického rozhovoru pak krize spočívá v ustrnutí na myšlenkové ose „reformace – osvícenství – teologie Slova – civilní interpretace.“ Každý z uvedených bodů téhle osy považuji za úctyhodný projev a výraz víry či zápasu o ní. Ve své době a v určitém okruhu snad splnil úlohu dobré teologie. Tam, kde tato osa plně ovládla kazatelny a zaplnila fakultní curriculum, takže nezbývá času na jiné, starší důrazy Bible a na mnohem širší pokladnici církevní tradice, dobrou teologii dnes spíše dusí. V této pokladnici je totiž kromě moudrých pravidel pro zvěstování také mnohé o tom, jak má člověk toto zvěstování přijímat, jak si ho přivlastnit. Jasně že je teologie reflexí víry. Ale u takového Aurelia Augustina je vždy zároveň a – časově i věcně – právě teologie především životem víry. Ta je Bohem darovaná perspektiva, ale pozor: moje perspektiva, která čeká, že se pro ni rozhodnu, vstoupím do ní, "obydlím ji" a budu o ní pečovat. Tohle jsme v provozu církevního života českobratsrko-evangelického hodně poztráceli.

Malý příklad: Známý je žánr „třicátníků,“ bývají to kvalitní setkání s věhlasnými hosty (sám se o takové momentálně už ve druhém sboru snažím). Ale v kolika sborech existuje něco jako „duchovní obnova,“ jak je má nejedna maloměstská katolická farnost, víkendové či týdenní setkání sboru za účelem obnovy vztahu s Pánem Bohem? Že se to děje při každém kázání, při každé biblické? – Kde?