Dovoluji si dnes podruhé přemístit blíže hlavnímu řečišti diskuse (asi za to můžeme sami, že jsme diskusi rozjeli hned na třech vláknech, inu chybami se člověk učí) tenhle včerejší text. Zastavuji se v něm u východisek diskuse o krizi v církvi; nezdá se mi, že by ho repliky Jirky Hoblíka i Martina Grombiříka vzaly v úvahu.

1. Logika paradoxu

Když mluvíme o krizi Českobratrské církve evangelické, ozve se námitka, že Pán Bůh přece staví pod soud (řecky „do krize“) veškeré lidské konání. Nechceme se tu přemýšlením o tom, jak reagovat na krizi, vysmeknout údělu, který pro nás jako křesťany Pán Bůh má? Nejde o pokus dezertovat z úzké cesty následování a kříže? Skutečně, celým příběhem, který Bible vypráví, příběhem o vyvolení Abrahama, příběhem o tom, jak Hospodin uzavřel smlouvu s národem otroků, vedených Mojžíšem, v příběhu vyvolení druhorozených a bezdětných, a především příběhem o mesiáši Ježíši, který v ničem neodpovídal silové představě zaslíbeného davidovského krále, tím vším prosvítá překvapivá, paradoxní logika Božího království, které přichází do tohoto světa nenápadně, proti zákonitostem a tendencím tohoto světa. Právě tento konflikt s dobovými normami je příznakem toho, že Boží království přichází odjinud. Vyvrcholením tohoto konfliktu je kříž, na kterém skončil Ježíš Nazaretský. Tento závěrečný obrat v jeho službě nebyl nedopatřením v jinak skvělém mesiášském programu, ale událostí, která je základní pro povahu jeho služby a pro způsob, jakým se Boží království konfliktně ujímá místa v tomto světě. Stručně tento hluboký důraz biblické zvěsti nazývám logikou paradoxu.

2. Logika úspěchu

Jenomže k celku velikonoční zvěsti patří také vzkříšení. Ježíš Kristus se nevyhnul konfliktu Božího království a tohoto věku. Když jej Pán Bůh vzkřísil, ukázal, že to, co přišlo s Ježíšem, má budoucnost silnější, jistější a světlejší, než je přítomnost Piláta a křičícího davu. Dynamika prvotní církve spočívá v hluboké zkušenosti s tím, že navzdory Ježíšovu kříži a následnému pronásledování církve je Boží království silnější a začíná se ujímat moci už za našich dní. Vzkříšení je tak projevem jiné logiky, která v Bibli působí a která je, tak se to alespoň jeví v této časnosti, v různém stupni konfliktu s logikou paradoxu. S vědomím možných nedorozumění bych tuto druhou logiku nazval logikou úspěchu. Touto logikou úspěchu rozumím v nejširším slova smyslu předpoklad, že světem vládnou zákonitosti, samy o sobě neutrální, nepřímo ale související s Božím autorstvím stvořeného světa, podle nichž některý typ jednání vede k úspěchu, zatímco jiný typ jednání k úspěchu nevede. Bible sice realisticky popisuje všudypřítomnost lidského hříchu. Úspěch nějakého jednání není sám o sobě dokladem, že toto jednání odpovídá Boží vůli. Často kolem nás triumfuje zlé jednání. Bible však nikde nepřitaká dualistické představě, podle níž by se logika paradoxu a logika úspěchu vylučovaly a křesťanům bylo v tomto světě souzeno žít zcela a pouze dle logiky paradoxu. Jednání, které je motivováno rozpoznanou Boží vůlí, nemusí a podle mnoha biblických míst ani nesmí ignorovat logiku úspěchu. Dobré snahy, k nimž nás biblická zvěst vybízí, nás zavazují k promýšlení toho, jak je realizovat. K příkladům logiky časného úspěchu v Bibli patří např. Pavlova promyšlená strategie při zakládání sborů a při organizaci jejich správy, ve Starém zákoně např. celá tzv. deuteronomistická teologie dějin nebo některé důrazy tzv. mudroslovné literatury. Napětí mezi logikou paradoxu a logikou úspěchu představuje jednu z nejdůležitějších linií teologického přemýšlení napříč staletími. Obecně lze o jejich vztahu říci tolik, že pro křesťana je východiskem logika paradoxu, plynoucí z křesťanovy přináležitosti Božímu království. Jako člověk zasazený „ve světě“ (v čase a prostoru) se však člověk pohybuje v hájemství logiky úspěchu: o něco se za použití nějakých pravidel snaží a doufá, že jeho snaha bude korunována úspěchem. Logika úspěchu má bezpočet vulgárních a hříšných podob, proti nimž má křesťan stát na stráži. Přesto k životu jednotlivce i církve logika časného úspěchu nezbytně patří a ohled na ni není jen ústupkem slabé víry tomuto světu, ale úctou k tomu, jak Bohem stvořený svět funguje, a vírou, že za tímto fungováním spočívá Boží stvořitelská a udržující ruka. Není to proto jen zbožný povzdech na závěr, povím-li, že logika úspěchu nikterak nevylučuje, že za úspěch, když se dostaví, Pánu Bohu poděkuji.

3. V silovém poli obou logik

Jaký má úvaha o výše zmíněném konfliktu různých logik vztah k diskusi o krizi Českobratrské církve evangelické? Zdá se mi, že bezradnost naší církve, patrná na úbytku členů, na oslabené schopnosti předávat víru z generace na generaci, na neschopnosti oslovit necírkevní většinu společnosti nebo jí jen nabídnout silná témata, tedy to, co bych v součtu nazval krizí ČCE, je popsatelná a řešitelná právě s pomocí vztahu obou zmíněných logik. A naopak: tam, kde se tyto logiky zaměňují či používají nenáležitě, jsme u jádra naší krize. Samozřejmě slyším názor, že situace není tak vážná, že se porůznu dílo daří, objevují se nové typy práce, že přicházejí noví lidé a úvahy o krizi církve jsou jen malováním čerta na zeď. Slyším i hlasy, podle nichž se jistě tu a tam něco nedaří, ale to je jen projev lidského faktoru nebo podléhání duchu doby. Je prý třeba vrátit se k východiskům této církve a co nejpoctivěji pracovat v rámci stávajícího systému. S těmi, kteří jsou přesvědčeni, že mluvit o krizi je přehnané, se nebudu hádat: sám bych byl nejraději, kdyby měli pravdu. Obávám se však, že pravdu nemají: krizi ČCE vnímám jako značně pokročilou, a to především na rovině teologické a duchovní, odtud pak odvozeně na rovině organizační.

4. Nezaměňovat, prosím

Hovořím-li o teologické a duchovní rovině krize, pak mám na mysli především systematicko-teologické bloky myšlení, které jsou v životě církve směrodatné, vytvářejí myšlenkové stereotypy a předurčují způsob řešení (či právě neřešení) nastalých a nadcházejících problémů. To, jak v ČCE jednáme, je totiž kromě snahy o poslušnost Pána Boha vždy také jednáním v určité tradici, charakteristické svými výrazovými prostředky, svými formami práce. Má-li ČCE nějaké Boží povolání a poslání, pak je možné uvažovat o jejím fungování jako o komunikačním procesu. Na té úrovni je pak na místě poměřovat praxi církevního života logikou úspěchu. V rámci logiky úspěchu se máme ptát, nakolik se daří komunikovat to podstatné, kvůli čemu zde církev je. A právě v tomto bodě jsme, zdá se mi, často svědky záměny obou logik. Namísto střízlivé úvahy o funkčnosti či nefunkčnosti jednotlivých projevů života církve vypouštíme bubliny vznešených názvů z repertoáru logiky paradoxu, jakým je teologie kříže, úzká cesta apod. Ne že by tyto pojmy neměly svůj hluboký obsah. Jejich používání tam, kde jde o život sborů a církve, považuji ale často za alibismus. Troskotání sborů a procesu předávání víry není jen projevem našeho následování Krista, ale velmi často důsledkem chybně použitých nebo přímo vadných výrazových prostředků, které bezmyšlenkovitě a často s pyšným sebevědomím, že nejsme jako oni (katolíci, pietisté), přejali od předchozích generací, aniž bychom je promysleli a přetavili do podoby, odpovídající dnešní době – ano, právě z hlediska logiky úspěchu.

5. Mluvit spolu

Vítám proto prásknutí do stolu, jakým byl text trutnovského faráře Tomáše Molnára http://www.evangnet.cz/252-krize_ceskobratrske_cirkve_evangelicke_a_jak_z_ni_ven, vyvěšený na evangnetu 12.11. 2008. Po oťukávací besedě při veřejném sborovém podvečeru na Vinohradech 24.1. 2010, uspořádané z iniciativy tamního presbytera Matěje Chába (úvodní příspěvky setkání jsou na http://vinohrady.evangnet.cz/hrozen/download/krize-v-CCE.pdf), jsme se s libeňským farářem Romanem Mazurem pokusili rozdělit příliš široké téma „krize církve“ na jednotlivé aspekty. Rádi bychom se k jednotlivým tématům vraceli v otevřeném fóru, nazvaném „Krize / vize církve.“ Prvé setkání 23.března bylo brain-stormingem o situaci ČCE. Mám naději, že by libeňské rozhovory a s nimi související diskuse na evangnetu mohly přerůst v jasnější snahu formulovat zřetelněji, čím chce dnes ČCE být. To ale závisí také na Vás, zda se v nějaké formě k tomuto hledání připojíte.

Petr Sláma (psáno pro měsíčník Český bratr a pro evangnet)