Sebevědomých jednovětých formulací o tom, co je v jádru křesťanství, takových se najde za pětník tucet. Snahou napsat jednu větu na prapor, kterým pak mydlí všechny okolo, proslulo zejména "hloupé devatenácté století". Třeba ta slavná Feuerbachova "náboženství není nic než - - -". I kdyby taková jedna věta, taková concordia fidei, mohla vzniknout, stejně by potřebovala další a další interpretace.

Ale pochybuju, že jde takhle směstnat nějaký "centrální punkt křesťanství". Kdyby tomu tak bylo, není novozákonní korpus tak objemný a ani tak složitý. :)

O osu racionální/mimoracionální tady přece nejde. Neběželo by přece primárně o snahu racionalizovat křesťanství, ale dekonstruovat jeho magické zkreslení. Co bylo, soudě dle epištol, existenciální praxí prvokřesťanských sborů, třeba těch Pavlových? Společné setkávání, utvrzování se ve víře, společné sbírky, podpora potřebných - hlavně asi jakési modelování "paralelní polis", jak by řekla Charta 77. Z dobových biblických i mimobiblických textů nevyplývá žádný důraz na oficializaci bohoslužby a podobné rituální slavení VP.