Obrovský důraz na liturgii Večeře Páně, to, jakou roli má v bohoslužbách a v životě církve, představuje dost možná jeden z důvodů krize církví, její z důležitých důvodů její nesrozumitelnosti druhým dnes. Samozřejmě Večeři Páně (a takto nebo podobně církevnicky konanou) někteří lidé poptávají, mají ji rádi a v církvi ji ze zvyku hledají a nacházejí ji tam celý život. Dosti podobně jako současníci Luthera a Kalvína hledali určité atavismy v církvi celý život a měli za to, že to tak je od věků správně.

Už jen skrovný objem novozákonních textů týkající se VP dosvědčuje, že pro církve prvního a druhého století se jednalo asi o věc dosti zbytnou. Kdyby měla takovou centralitu, jakou má v současných bohoslužbách, psalo by se o ní v evangeliích a epištolách přímo i nepřímo podstatně více. Kromě pár řádků v synoptických evangeliích (nikoli však v Janovi, tam VP absentuje kromě výroku v 6. kapitole, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev, bude mít věčný život - avšak vztah tohoto gnostizujícího výroku s praxí VP není průkazný, nemluvě o zvláštní stylizaci Janova evangelia, které je zjevně gnostickou ahistorickou recenzi synoptiků. A pak už jen vlastně 1. Korintským 11,23. Třeba rozdávání majetku chudým a opouštění majetku a všeho, co nás poutá ke světu, se věnuje v novozákonních spisech mnohonásobně větší objem vět a veršů, přesto se okolo toho církevní život dnes naprosto netočí.

Prvotní křesťanská zvěst, která je zjevně založena na "dobré praxi" (nikoli na liturgickém konání) a na jakési lidové filosofie odvratu od světa, snášení utrpení a schoulení se do innere Emigration Dei, zřejmě degradovala po konstantinovském obratu a v pozdějším vývoji k plnění vyloženě magické poptávky, k liturgickému a magickému konání. I současné pojetí Večeře Páně je důsledkem tohoto dobového zastření. A dnes je existenciálně nesrozumitelné jak mimocírkevním věřícím, tak většině církve. A právem nesrozumitelné.