Víte, milý "bubáku z —.farenetu.cz", připosranost a servilita není jen českou vlastností. Je všeobecným znakem mezi těmi, kdo za každou cenu zastávají "ideologii řádu". To bylo vidět v Německu ve 30. letech 20. století. Myslím případ "Deutsche Kristen" a "Vyznávající církve". Nebo během 40ti let komunistického režimu. Porovnáme-li "hromádkovštinu" a "karáskovštinu", je snad vidět zásadní rozdíl mezi servilitou církevní byrokracie vůči režimu a bojem evangelického undergroundu za svobodu.

Čili česká reformace nebyla - a doufám, že i v budoucnu nebude - vždy jen o zachování řádu. Ale byla také o svobodě, o pravdě a o lásce.

Osobně jsem zastáncem "třetí cesty". Pokud bych mohl použít metaforu z české historie: tak mezi konzervativními utrakvisty a radikálními tábory vidím Chelčického - světélko naděje pro svobodné, nestranické křesťanství. V ČCE vidím liberální náboženský proud, který se ve jménu humanismu orientuje na politiku, společnost a snaží se za každou cenu komunikovat s establishmentem. Pak zde vidím zbožný pietistický proud, který je plný vroucí víry a vše poměřuje Písmem. A který s těmito liberálními snahami nesouhlasí. A také se následně dosti uzavírá do sebe.

A "třetí proud"? To je otázka, jak jej definovat? Je to snad alternativa k stávajícímu stavu? Nebo je to "sůl" pro doplnění chuti českobratrského evangelictví? Nevím. Je dobře ale vědět, že třetí cesta je možná.

Takže… pokoj vám. :)