Nový šéf Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniel Herman (bývalý mluvčí České biskupské konference) na otázku serveru IDnes.cz "Jak se díváte na odbojovou skupinu bratří Mašínů vy jako věřící člověk ctící přikázání nezabiješ?" odpovídá takto:

"Postoje bratří Mašínů i celé odbojové skupiny si vážím. Na to, co dělali, je totiž třeba se dívat v kontextu doby. Optiku roku 2010 nejde uplatňovat na události 50. let. Přikázání nezabiješ platí. Ale zároveň má každý právo na sebeobranu. I když to samozřejmě není správné, ale lidé se zabíjeli i za 2. světové války. Tato otázka je ale aktuální i nyní. Podívejte se na Koreu, Afghánistán, Írán. Pokud někdo bojuje proti zločinnému režimu, tak není zločinec."

Já s tímto pohledem nemohu souhlasit. Pro mě osobně není ono "Nezabiješ" přikázáním zákona, které lze za určitých podmínek relativizovat. "Nezabiješ" je pro mě zaslíbením, které se i mě naplnilo v Kristu. Takto chápu smysl Kristova evangelia, takto chápu smysl "kázání na hoře" a takto chápu smysl Kristových slov v Matoušově evangeliu (Matouš 26:52).

Určitá část mé generace má asi (v očích konzervativní - a nejen křesťanské - pravice) jednu "malou vadu". Vnímá svět (a také křesťanskou víru i praxi) optikou, kterou zásadně proměnila šedesátá léta. Čili černobílé ideologické myšlení 50. let (ať už stalinistické či mccarthyovské) je jí cizí. Je jí cizí také "resuscitace" tohoto myšlení na začátku 21. století.

Oč cizeji působí takové černobílé myšlení v křesťanské církvi…