Jiří Hoblík napsal(a):
Ještě k paní Okurce Rajčatové.
To, že se vše šine do ještě větší bídy není jen pocit, ale dlouholetá
skutečnost, na níž se nic nemění tím, že se tu a tam něco podaří. Jinak to
podobenství o farmě je trochu komplikované. Takový Ježíš sice s oblibou
používal pro svá podobenství motivy ze zemědělství a pěstování rostlin, ale
jednoduše a s vtipnou pointou. Dále pak metafora farmy se dá zužitkovat i
dosti jinak: jeden farmář má špičkovou farmu, kterou vybudoval navzdory
tomu, že mu mnoho souvěrců náhazelo dost klacků pod nohy. Ale jemu se to s
podporou jiných nakonec podařilo. A když se rozhlédne kolem, vidí, že je na
světě tolik bídy, že ji nikdy nepřemůže, že může jen to, na co má síly. Svou
farmu opustit nemůže, to by ji zase zničil, jsou však alespoň způsoby jak
někde vypomoci. Bídných pozemků je mu prostě líto a on se jen trochu zdráhá
na vlastní zdar upozorňovat. A tak na chvílemi se zadívá, jak to všechno
krásně roste - a chvílemi se děsí ze zpráv například o tom, jak kdosi plul
na potápějící se bárce - a i když volal o pomoc, jak mohl, a i když byli
lidé v dosahu, nechali ho svému osudu, protože prý každý je svého neštěstí
strůjcem a dále proto, že tu krizi přeci zas tak vážně brát nemusíme. Ke
všemu pak když náš farmář o tom vyprávěl svému známému, dostalo se mu
následující reakce: "Tak jsi mu měl pomoci ty!" - ale neberte to
prosím ve zlém a mějte se prostě dobře.
Já jen zkratkovitě : můj názor je ten, že se o žádnou krizi nejedná. Církev vždy musela obhajovat své postavení a bojovat za přesvědčivost. A to je jen dobře. Je důležité rovněž brát na zřelel, že víra je dar , o kterém je nutno mluvit s citem, v dnešní společnosti fundovaně, ale zároveň srozumitelně a lidsky. Kázání by mělo být zvěstí, nikoli theologickou studií, což je spíš asi náplň přednášek (kterých je také zapotřebí). Farářům bych přála více odvahy, méně sešněrovanosti, více otevřenosti a méně stěžování si. Lidí hledajících smysl života mezi námi chodí spousty, a na nás je, abychom jim hodnotu víry dokázali citlivě přiblížit. Vážit bychom si měli každého člena sboru, byť by byl třeba sám.
K rozvodům farářů jen tolik: je to závažné téma, nepříjemná skutečnost konce něčeho nefungujícího, něčeho, co jsme lidsky nezvládli. Nevěřící člověk se s touto skutečností nevyrovnává lehce, natož ten, kdo před Bohem sliboval věrnost tomu druhému. Otázkou ovšem zůstává, zda je lepší jen pro zachování jakési příkladnosti žít v pokrytectví v něčem, co nelze rodinným soužitím ani nazvát.
Na závěr bych chtěla jen dodat, že si farářského poslání nesmírně vážím, jejich trpělivosti s námi farníky, kteří při dnešním hektickém způsobu života a mnohdy pracovním vytížení od "nevidím do nevidím" jsme jim jen malou pomocí. - víra- naděje - láska - to je to, co nás vede k optimismu, ne k "celoevropskému " zániku.
