Odpověď na příspěvek: Re: šmodrchance a couvání

Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 08. 01. 2009 22:09
Předmět: Re: šmodrchance a couvání

Vážený bratře faráři,
Váš příspěvek se snažím tak trochu systematicky zpracovat, což mi komplikují bohužel mé chronické bolesti zubů (bohužel jsou v hlavě stejně jako mozek). Jestli něco nepojmu tak, jak jste to myslel, moc se omlouvám.
Je jistým plus a mínus ČCE zároveň, že svoji víru postavila hned na čtyřech konfesích (plus několik nepřiznaných k tomu), které si v některých bodech odporují, a které většina členů včetně duchovních nikdy ani nečetla. Svá předešlá slova o rozbředlosti víry jsem nepsal moc lehce, protože současně cítím (a využívám toho hodně), že to, že nemáme ty mantinely příliš těsné, má svá pozitiva. Především v tom, co se v katolické literatuře po II. Vatikánském koncilu nazývá dynamikou víry. Víra musí nutně prožívat několik rovin napětí, které bychom mohli srovnat s Lévinasovským napětím mezi nekonečnem a konečnostmi. Předně je tu napětí mezi věčnou pravdou a jejím uchopením a následnou formulací pomocí nedokonalých, definitivních lidských pojmů. Další rovinou je obecnost této víry, neboť ji sdílíme se svojí vyznavačskou obcí, kontemporálně, ale i v toku dějin, stará kréda s budoucími (možná), a přece by ta víra měla být současně autenticky naše. Šarvátky mezi slovíčky v konfesích proti tomu nejsou nic. Kdo to nevydrží, upne se buď ke své víře, nebo k dějinami prověřeným formulacím, kterým ani nerozumí, ale to pro něj přestaqne být podstatné, stanou se jeho aliby. Nemyslím, že je to bolest jenom ČCE. Svým způsobem tohle dnes prožívají stoupenci i jiných konfesí; čtu-li o tom v literatuře katolické mám pocit, že to napsal evangelík.
Nekritizuji jednotlivé (bývalé) kolegy. Měl jsem asi za dob svého farářování velkou milost od Boha, že jsem nikdy nemusel řešit napětí tím způsobem, jaký Vy popisujete, tedy i s oním službičkováním tomu, "co jsou ještě schopny strávit ovce", jak jste to popsal. Kdyby tohle měl být obraz průměrného duchovního ČCE, pak nejsme skutečně v krizi (na soudu), ale už v odsouzení!
Jestli naše ovce očekávají, že "si oblékneme předpisový černý talár a v olezlým umakartem obložené modlitebně zařečňujeme směsí kraličtiny a žižkovského argotu, nejlépe ještě s ohnivým výlevem proti římkatolíkům a evangelikálům,", to nevím. Osobně jsem to tak nikdy nepocítil. Jen snad to, že po mě chctěli, abych jim pověděl o tom, co bude po smrti, ale já to nevím, tedy ne tak, jak to čekali, a jsem rád, že si to dali ode mě vysvětlit, že jsem nebyl svými sbory nikdy nucen něco předstírat.
Určitá bezradnost našeho farářstva se ovšem projevuje v tom, co nazývám negativní theologií - prakticky se to projevuje tím, že naši faráři nemají o čem mluvit, pokud nemají proti čemu mluvit. Umějí říct spousty negativních věcí (proti evangelikálům či katolíkům už dnes asi minimálně, spíš hledají svoji parketu ve společenských jevech, jímž ani za mák nerozumějí, jako jsou záležitosti politiky, ekologie, nebo nejoblíbenějším tématem jsou protikonzumní kázání, zejména kolem Vánoc). Musíme se naučit však říct i sami za sebe, co pro nás články oněch konfesí znamenají, co ještě bereme, co už třeba ne (vždyť v těch konfesích jsou někdy pěkné perly, jako například co máme věřit o mnišství atp.!). Hlavně se však místo těkání po různých nevlastních luzích a hájích věnovat právě těmto podstatným věcem. Umět právě říct v řádu oné dynamiky (kam patří i dynamické napětí mezi poslušností a svobodou, obsažené už v Bibli), co věříme, za čím opravdu jdeme. Ten Váš modelový farář je neurotická perzóna bez vlastní víry, která se schovává tu za článek konfese, tu za vůli lidu křesťaského. Osobní odpovědnost víry však nemá. Lítá jako pouťový balónek, jemuž uniká vzduch, vstříc vlastní prázdnotě. Výsledkem je poslintaný nanicovatý hadr spadlý někde do bláta. Je to skutečně tak, nebo je to jen trochu frustrovaný pohled? Pro ČCE doufám, raději to druhé. Snad nejsou opravdu všichni či většina na tom tak bledě? A pokud ano, tak co s tím uděláme?

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód