Milá sestro,

vadí-li mi něco na Vašem příspěvku, pak je to ta anonymita. Je-li snad něco příznakem krize v církvi víc než to, že spolu nedokážeme mluvit a nastavit tvář? Já myslím, že není třeba dlouho spekulovat. Příště se raději podepište, bude to určitě pro otevřené společenství v církvi lepší. Měl-li by Vám pak někdo Vaše názory zazlé, asi by nestálo s ním udržovat příliš těsné svazky za to. Osobně raději nekomunikuji, já, který mám jméno i adresu, a kdyby se mi někdo chtěl za mé názory mstít, ví kde, s něčím, co žádné jméno a tím ani lidskou identitu nemá. Porušuji-li to ve Vašem případě, ne proto, že jsem také z východu, ale proto, že musím na některé věci reagovat.

Netuším, co by na Vašem příspěvku mohlo být urážlivé, snad jenom spousty předsudků a stereotypů o farářích, ale budiž, to se přehlédne. Jedna věc mi ale na Vašem a tomu podobných postojích není srozumitelná: že je církev v krizi od prvopočátku, že to není nic nového, to přece víme všichni, včetně bratra Monára. Ale co to znamená tohle neustálé zdůprazňování? Nemáme tudíž nic řešit? Není to, co je na historii církve (ne jen těch reformačních) silné, právě neustálé hledání řešení a odpovídání na krize? Možná, že nemyslíte (jako třeba Jan Jun), že to máme prostě všechno přeplácnout "milostí Boží" a nezabývat se tím. Sama se pokoušíte pojmenovat problémy osobně pociťované (a to je dobře), ale stejně, proč se pořád poukazuje na něco, co všichni víme? Není to přece jen proto, aby se varovný tón Molnárova článku zrelativizoval a otupil?

Nakonec, máte pravdu s mnoha věcmi. Například kazatelé (a nemyslím, že je to tím, že by život znali jen z papíru a monitoru, spíš myslím, že v církvi se již dlouho pěstuje schopnost vytvořit si vlastní svět a v něm žít navzdory všemu, tomu se pak říká víra, vůbec to nesouvisí s technikou či intelektualitou a zdaleka to není jen problém theologů) skutečně někdy řeší problémy, které krom nich neřeší nikdo jiný a ani se neobtěžují říct, proč by to měli lidé řešit s nimi (snad mají pravdu, kdo ví). Vím o případu faráře, jemuž lidé utíkají ze sboru, neboť jim prý v kázáních jen neustále nadává. Ano, farář by se měl víc ponořit do starostí a nadějí svých farníků. Ale zažil jsem mnoho pastoračních návštěv, které ani být nemusely: myslíte, že jste připravena se svým pastýřem mnluvit otevřeně o všem, neschována za "Okurkou"? Bohužel před pastoranty se také hrají všelijaké hry a skrývačky. Třeba je to chyba jejich (ne osobně, třeba generační). V ČCE se skutečně musí člověk bát často otevřít pusu, aby ho hned nějaký rapl nezkáznil, jak se má správně mluvit, myslet, věřit. Ale můžeme chtít po svých pastýřích, aby odpovídali na naše otázky, když s nimi o nich nechceme otevřeně hovořit. Mládež dnes seno nehrabe. Možná ji skutečně člověk potká blíž na internetu než na trnkách. Ale neprolomí-li se komunikační bariéry, je to stejně všechno jedno.