S radostí jsem si to přečetl. Myslím, že se ukazuje, že těch našich evangelických nešvarů je daleko víc, než jsme si mnohdy ochotní přiznat. Zvlášť mě zaujala Petrova kritika toho typicky evangelického řečnění (verbalizování). Já bych zašel ještě dál a zpochybnil i ten náš důraz na myšlení jako takové, jako kdyby už myšlení samo bylo spásonosné. Jsme asi skutečně osvícenecká církev. Jestli vůle je, nebo není, je to jedno, rozum si to vždycky už nějak ospravedlní, uargumentuje. Povznese se. Nemohl jsem, nemohl jsi, nemohli jsme - i tohle skloňování (vlastně časování) nám jde vždycky velmi dobře. Okolnosti určují vše. K té poslední větě, Petře, ve tvém příspěvku, mě napadá ještě tolik: pokud to bude pokračovat jako s prvním Adamem, tak nás čekají samé nepěkně věci: odloučenost od Boha, závist, nevraŽIVOST/vraživost, bezdomovoctví atd… Já doufám, že Bůh jenom nečeká a že nezáleží vše na tom, co teď vymyslíme. Člověk sám (bez Boha) jak víme, většinou nevymyslí nic moc dobrého. A že to Božím přičiněním může všechno být ještě jinak? Já bych to klidně přiostřil: Určitě to bude ještě jinak - právě Božím přičiněním, otázka jen zůstává , jakou roli v tom budeme hrát my, jestli vůbec.

Adam Balcar