K textu Tomáše Molnára několik postřehů: 1. Pro mě nestojí otázka, zda je ČCE v krizi a jak z ní ven, nýbrž jak být církví Kristovou a dostát jejím funkcím – služba, bohoslužba, svědectví, společenství. Pro inspiraci doporučuji pohlédnout nejen k našim reformačním, tolerančním a jiným otcům, ale třeba i k pokladům církve katolické. Prostě vzít vážně všechny, kteří berou Krista a církev vážně. A vyvarovat se cynických výlevů vůči jinak věřícím, jak je blízké Tomášovi Molnárovi („pozlacení mastodonti“, „taizácké mantry“) a mnohým jiným v ČCE. 2. Nemám odvahu ani drzost popisovat mentální a pracovní charakteristiku našich farářů/farářek. Odvažuji se ovšem uvést, co považuji za neřešený průser naší církve, totiž že faráři pokračují ve své službě i poté, co se rozvedli. A jakoby to nikomu nevadilo. Jestli něco ničí fasádu církve, tak právě tohle. Určitě by to neměl být způsob, jak církev přiblížit většinové společnosti. Ještě k farářům – je celkem jedno, jestli je někdo extrovert nebo introvert, jestli umí to nebo ono, ale (zjednoduším-li to) zda věří v Krista, má touhu a elementární schopnost zvěstovat evangelium. Tomu prospěje nejen pravidelné vzdělávání, na což církev dbá, ale i duchovní vedení (duchovní cvičení), na což církev pohříchu nedbá. 3. S některými charakteristikami současné situace souhlasím: vymizení rodinné zbožnosti, malá obětavost, nezájem o biblické hodiny. To ovšem máme na očích všichni, kdo žijeme v církvi. Nemyslím si však, že by řešením bylo zřeknutí se restitučních nároků. Finanční či majetková stránka tady není vůbec rozhodující. Znovu se vracím k bodu jedna: jde o to, jak věrní budeme poslání církve. Ostatně k našemu zvěrohodnění jen pomůže, postavíme-li se i ekonomicky na vlastní nohy (to je smysl finančního narovnání mezi státem a církvemi). Podle mě je na pořadu dne otázka ekleziologická. Na jakém teologickém a duchovním základu chceme církev budovat, abychom ji mohli předat dalším generacím?