Nad článkem Přehlížené stáří stojí za to se zamyslet - za situace, kdy církev početně stagnuje, máme sklon k fetišizaci mládí, neboť ta církev spasí, a našim starším sestrám a bratrům dáváme podvědomě a podprahově najevo,že jaksi pro církev už nejsou tolik důležití. Taky vnímám určitý nepoměr - sice jsem na posledním sjezdu mládeže nebyl a organizaci podobných akcí považuji za důležitou a potřebnou, ale rozměr téhle monstrakce úplně neodpovídá tomu, do jaké míry mládež ČCE žije vírou a evangeliem, zvláště mládež z tradičních evangelických rodin je mnohdy poněkud vlažná, bere to trochu hákem a zakládá si na tom, jak jsme liberální, tolerantní, otevření, žádní fundamentalističtí zabedněnci a suchaři, takže kouření, pití, tráva, drsnější slovník (vlastní i některým účastníkům této diskuse) a předmanželský sex je v pohodě. Nechci paušalizovat, znám mnoho mladých lidí, kteří jsou opačným příkladem, ale sem tam jsem tenhle dojem ze sjezdů měl a nebyl jsem sám - dost na to poukazovali mladí lidé, kteří přijeli z jiných církví - např. z CB či SCEAV. Je to ale ovoce v ČCE převládající liberální teologie tam, kde zašla příliš daleko. I když mě zarputilý bezmyšlenkovitý fundamentalismum neoslovuje a právě svobodomyslné prostředí ČCE má na svědomí, že se k ní hlásím, špetka tradičního evangelického fundamentalismu v dobrém slova smyslu by nám neuškodila.

Na druhé straně mám pocit, že článek také odráží takové to "to za našich mladých let nebývalo" - různé SOMy, SEMy, SAMy, faráři pro mládež a podobné moderní výmysly a nesmysly. Tady si dovolím tyhle "nesmysly" obhajovat: Můžeme se stokrát zaklínat, jak je to teologicky nepodložené, ale potřebu podobného "zastřešení" si prostě vynutil praktický život a nelze ji ignorovat. Tradiční fixace na konkrétní sbor odpovídá životnímu stylu toho, kdo se již usadil, založil rodinu atd., kdežto dnešní mládež cestuje, studuje, má potřebu i určitého dobrodružství a spoluprožívání na akcích za hranicemi všedních dnů, a to i duchovního, ve společenství většího množství svých vrstevníků - křesťanů. Sám to znám na vlastní kůži. Ale to někdo musí zorganizovat, právně a účetně ošetřit a taktéž vést duchovně správným směrem, a to všechno PROFESIONÁLNĚ. Není to vynález jen naší církve, jak tvrdí někteří diskutující, mají to i v jiných (třeba i evangelikálních či charismatických) církvích, jen to nazývají jinak, a dobře vědí, proč to dělají. Totiž pokud na tuto v dnešních podmínkách přirozenou potřebu mladých nedokáže společenství křesťanů adekvátně odpovědět, budou její naplnění hledat jinde. Ale samozřejmě by to mělo sloužit k růstu ve vědomí, že existuje i obyčejný všední život, ve kterém je také potřeba udržovat vztah s Bohem, což se mimo jiné projevuje i pravidelnou účastí na shromážděních při bohoslužbách.

Jan Dospiva