Pan R.J. Hřebíček to tady v zájmu teologické diskuse řeže hlavička nehlavička. Inu má na to právo, má na to náboj (to se musí uznat). Pokusím se tedy držet se diskuse. Přesto musím začít u pár drobností, které jsou zhola nepodstatné, ale dráždivé.

Pan R.J. Hřebíček vidí diskusi svýma očima, to se musí ocenit. Trochu se mu ztrácí přesné zacílení, které je ovšem v této složité diskusi složité (to uznávám a naopak bych rád jemu vzdal hold za to, jak se snaží). Přesto vnímám, že nečte diskusi pozorně = chybí mu onen pokus vnímat diskusi očima jiných diskutujících a pak ji analyzovat. Což je zjevné na užití slova "symptomatické", které jsi půjčil odemne a použil ho k jinému příměru, který postavil do rozporu s mým. V tu chvíli si musím trvat na své první myšlence, že mi přijde skutečně symptomatické pro teologické diskuse v ČCE, že balíme kufry, když se diskuse uchyluje, odklání a nejde nám pod vousy. To přesně neoortodoxní křídlo předvedlo a to jsem mu chtěl kriticky (a vnímejte tohle slovo, prosím, jako slovo do diskuse, nikoli negativního povzdechu, vytknout). Tohle je jedna věc, zjevně okrajová.

Článek Přehlížené stáří jistě přináší zajímavé důrazy a především pohledy. Nicméně mne nepřesvědčuje, že je pohledem do skutečnosti, nebo pohledem skutečným. Připadá mi jako teoretická úvaha, teoretická konstrukce, která vlastně nikde nenachází praktické uplatnění. Nejvíce zavádějící vnímám jeho závěr, který do teologické otázky (jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám dnes) najednou vnáší sociální rozměr, který poblematiku diferencuje. Je totiž zjevné (a zvláště dnes), že jednotlivé generace komunikují jinak, jinak si vykládají jistá slova, slovům rozumějí různě, mají jiné mechanismy vnímání komunikace. To, podle mého soudu, nejde popřít. Tímto promícháním teologické a sociální otázky se článek dopustil zmatečné chyby, která komplikuje diskusi.

Připusťme, že evangelium přináší určitou "myšlenku". Tu myšlenku (dále už bez uvozovek) je třeba vyložit. Evangelium samo se o to svým způsobem v konfrontaci se svojí dobou pokouší. Dnes tuto jednu a tu samou myšlenku slyší mladí i staří (omezím-li se pouze na tyto dvě skupiny), ale vyjádření (a tudíž i cesta k pochopení) této myšlenky může být pro obě skupiny rozlišná. Zvlášť v dnešní době, která mezi generacemi činí větší sociální i myšlenkové rozdíly, než tomu bylo třeba před sto, natož tisíci lety. Kdo tohle nebere vážně, nežije v dnešních dnech. Není tu jenom sociální rozdíl, je tu i rozdíl psychologický. Vnímání patnáctiletého a osmdesátiletého je prostě rozdílné. Je tu určitý stupeň vývoje psychiky, stejně tak sbírka životních zkušeností. Nevidím nic špatného na tom, že se církev, stejně jako celá naše společnost, specializuje. Funkci faráře pro mládež vidím právě v této rovině. Stejně tak mohou vznikat místa farářů pro seniory (a vznikají: v diakoniích; místa farářů misijních dále třeba). Nejde o třídění podle posluchače. Jde skutečně o třídění podle způsobu výkladu myšlenky evangelia. Hus, ačkoli farář v jednom místě (například v době, kdy působil v Betlémké kapli) kázal (myšlenku) určitým způsobem, ale to ještě neznamená, že když přečtu jeho kázání dneska ve svém sboru, dosáhnu stejného ohlasu jako on. Tohle snad nechce nikdo, kdo prošel výukou praktické teologie popírat?

Existenci funkce faráře pro mládež bych nikdy neinterpretoval jako neúctu ke stáří. Skoro bych se provokativně postavil na druhou stranu. Sborový farář je tu především pro jiné generace, než je mládež a děti. Ale svým způsobem je to takhle správně. Protože v plném věku a vyspělosti lze myšlenku evangelia zvěstovat univerzálně všem, zatímco výchova k tomuto stádiu je svěřena převážně rodině, ne? Copak je to farář, kdo je odpovědný za to, že mezi křtem a cca šestým rokem, kdy dítě přijde do vyučování ve sboru, získá ono základ křesťanského života? Ten pak rozvíjí, aby (jak tomu bylo v předchozích generacích) s věkem přibližujícího se důchodu se tyto "děti" navrátily do sborů? Až provokativně se mi chce říct: tedy nechme mládež být, ale uvidíme, že za čtyřicet let, nebudeme mít v lavicích ani babičku (natož pět).

Zvláštní otázkou zůstává ponechávání aktivity mládí. To je sporná záležitost, odvislá na tradici sboru. Tomáš Pavelka tohle vystihl docela přesně: mladí revolučně řeční, ale staří tak něco poznamenají a nakonec se ukáže, že měli pravdu (promiň Tomáši, asi jsem tě interpretoval trochu zbrkle, ale myslím, že tak nějak jsme se na tom shodli). Zcela jistě bych věřil těm stařím, jejich životní zkušenost s myšlenkou je pro mne věrohodnější než entuziasmus mládí. Přesto mám za to, že i mládí má mít zelenou. To, že se při bohoslužách zpívá ze svítáku, EZ i Dodatku, považuju za dnes normální, a mám za to, že by to tak měli považovat všichni, nebo to alespoň přetrpět. Přeci jenom jsme společenství různorodých a nechceme vytvářet galimatyáš, ale společenství.

To co mám posledního na klávesnici v touto chvíli je poznámka k biblické terminologii. Hřebíček ťuknul: Hřích, zatracení, milost, spása, pokání, láska… to jsou termíny, jichž užívá křesťanská víra v řeči o člověku před Bohem. (dovolil jsem si s prominutím tuhle větu obrátit). Nic proti významu těchto pojmů, mají svou hodnotu i promne. Sám jsem vyrosl odmalička v církvi a asi jsem byl špatně vychován, ale při slovech hřích, zatracení, spasa, pokání, se mi zavírají v uších jakési klapky. Připouštím, že může být chyba na mojí straně, ale i já potřebuji slyšet myšlenku. A když to neumí opakování (jak mimochodem podle mých uší nabízejí neoortodoxové) těchto termínu, není úkolem farářů, aby uměli tyto termíny zvěstovat nově a srozumitelně, aby v nich myšlenka zůstala?

Nevím, jestli se mi podařila teologická odpověď (ale upřímně jsem se o ní pokoušel). Předem se omlouvám za všechny zjevné i skryté ivektivy, který jsem se vědomě či podvědomě dopustil. Omlouvám se i za délku tohoto příspěvku a blahopřeju každému, kdo se dočetl až sem. Díky